Pětiletka ve školce

Ano, čtete správně, Péťa ve školce strávil celkem skoro 5 let. Od září 2011 do června 2016.

O prvních týdnech jsem psala v tomto článku. Jeli jsme dál cestou korupčních taštiček, které čas od času Péťa s sebou nesl za účelem snížení tenze… 🙂
Byl listopad, Péťa stále nekamarádil se záchodem. Ráno si došel doma na nočník, pak ve školce měl na spaní plenku a odpoledne už zase doma měl svůj nočník. Byla jsem relativně v klidu, protože jsem si říkala, že v poledne holt naplní plenku. Jenže jednoho dne mi paní učitelka dala načaté balení plen s tím, že už to nepotřebují, že Péťa se přes poledne nepočůrává. Cože?! Tak to na mě šly mrákoty! Takže on prostě od sedmi ráno do půl třetí nečůrá?! Taky hned doma vždycky letěl na nočník. Tak proto… A hned jsem se o tom mohla přesvědčit v následujícím týdnu. Jeden den jsem se zdržela v práci asi o 20 minut déle. Ze školky jsme šli rovnu domů. A před dveřmi se na mě tak divně podíval. Kouknu dolů a on stál v louži… Nojo, těch 20 minut…

O Velikonocích Péťa konečně začal chodit na záchod. Nevím, jak se to stalo. On to tak prostě měl. Nic, nic, nic, nic…. a pak prásk a bylo to ze dne na den jak od profíka (tedy nevím přesně, jak vypadá profík přes záchod, ale rozumíte mi, že?). Takže o starost míň. A taky o strach.

My jsme tou školkou nějak proplouvali. Byl jiný než ostatní děti, vyhlížel mě denně z okna.S dětmi si moc nechtěl hrát – jejich hrám nerozuměl. Jedna mladá paní učitelka si na mě jednou počkala a řekla mi, že Péťa je takový…. zvláštní. Že jí přijde že jí nerozumí, když mu něco říká. Řekla to ovšem takovým tónem, že to ve mně vyvolalo další vlnu úzkosti a výčitek, že něco dělám špatně a něco asi není v pořádku. To je ale něco, co si absolutně nechcete připustit. Pořád ve vás klíčí semínko naděje, že se to vše srovná, že to dožene, že to bude prostě dobrý….

Moc dobrý to ale nebylo ani druhý rok ve školce. Při nácviku na letní zahradní slavnost už toho bylo asi dost, takže mi i paní ředitelka naznačila, že je něco jinak. Nechtěl si vzít masku, nechtěl moc nacvičovat s ostatními dětmi. Choval se divně, jinak, zvláštně, nerozuměl, nekomunikoval jako jiné děti.

Řeč byla stále dost chabá. Uměl tedy pojmenovat skoro všechny značky aut a já ho na těch autech učila barvy. Takže škodovka byla třeba modrá škodovka. Tímto způsobem jsem do něj ty barvy nacpala asi během 4 týdnů. Když jsem pro něj šla do školky, děti si venku hrály, on někdy taky. Nikdy moc neprojevoval radost, jen už chtěl jít. Až jednou mě překvapil.
Přišla jsem na školkovou zahradu a on ke mně běžel, já úsměv od ucha k uchu a najednou slyším, jak volal:
„Ahoj, Michale!“
Paní učitelky na mě koukaly s otazníky v očích. Já měla co dělat, abych se nerozbrečela, ale udržela jsem to.
„Kouzelná školka…“, řekla jsem, pokrčila rameny a se stísněným pocitem jsem šla Péťu převléknout.

Už bylo nevyhnutelné si přiznat, že je potřeba vyhledat odbornou pomoc. Viděla jsem to všude – ve školce, na hřišti u kamarádek, které měly děti v podobném věku…
Jediné dobré na celé té situaci bylo to, že Péťa nebyl depresivní, ale vždy veselý a dobře naladěný.

Nevěděla jsem pořádně ani co hledat, ani kam jít.
Hrálo pro mě to, že byl červen a tudíž léto před námi. Nechala jsem to tedy být s tím, že to budu řešit na podzim. A pořád tam někde hluboko v mysli jsem tajně doufala, že se stane zázrak….!