Pojmenovat prolbém bývá prvním krokem k jeho řešení.
Jenže – někdy prostě víte, ale nechcete. Tušíte, cítíte to, ale nemáte dost sil a odvahy tomu čelit. Hlavně se třeba i bojíte toho, co se dozvíte….
Zatím to je k přežití a pořád si říkáte, že se to třeba nějak …
Ne, nespraví, nezlepší, nezmění, dojde vám jednoho dne.
Ale, jak píšu výš, pojmenovat problém, je moc důležité.
Dlouho…. Dlouho mi trvalo, než jsem si tohle dokázala nějak srovnat.
Četla jsem mu – ale okamžitě ztrácel zájem a pozornost.
Malovali jsme spolu – ale vydržel chvilku.
Zkoušela jsem ho učit písničky, říkanky – ale výsledek nikde.
Bavilo ho to venku, na hřišti nebo v parku. To lítal, lezl, kam se dalo a byl doslova ve svém živlu. Byl dobře stavěný a fyzicky silný a věděla jsem, že je i motoricky hodně obratný, takže jsem si z jeho akrobatických kousků moc nedělala hlavu.
Dělala jsem, co jsem mohla a přesto jsem měla výčitky a ptala se sama sebe, jestli dělám opravdu dost.
Nevěděla jsem pořádně, „kam s ním“. A ani se mi moc nechtělo.
V listopadu jsme šli poprvé do SPC. Byla to premiéra. Doufala jsem, že mi něco poradí, nějak navedou na cestu, jak vše dát do pořádku. Ve své naivitě jsem pořád věřila, že se nic zásadního neděje. Tedy … věřila není asi to správné slovo – spíš jsem si to MOC přála.
Paní psycholožka dělala svou práci. Snažila se s Péťou komunikovat, což moc nešlo. Nesoustředil se, nespolupracoval, neměl zájem. Chyběla jakákoli motivace. Navíc evidentně nerozuměl, co od něj chce.
Vím, že naknec se mnou mluvila a řekla mi něco ve smyslu, že to vypadá na vývojovou dysfázii. S tímto verdiktem jsem nějak neuměla naložit. Tohle slovní spojení jsem slyšela poprvé v životě. V tu chvíli mi to přišlo vcelku pozitivní – ten strašák od A… se schoval trochu hlouběji do mysli. Řekla jsem, že jsem ráda, že to je jen ta dysfázie. Ona se na mě podívala a říká:“Jenom?!“, takovým tónem, že se mi udělalo nevolno. S tímhle jsem odcházela.
Upřímně si to už moc nepamatuji, je to víc než šest let. Ale zcela jistě si pamatuji, jak jsem se cítila cestou domů a v následujících dnech a nocích. Bylo mi úzko, měla jsem strašný pocit bezmoci, beznaděje, strach z budoucnosti. Několik nocí jsem pořádně nespala, nevěděla, co dál, měla výčitky a neopodstatněné pocity viny. Byla jsem docela na dně. A třešničkou na dortu bylo, když mi jedna známá na konci návštěvy u nás soucitně řekla: „On z něj asi žádný lumen nebude, vidˇ?“
Takže u mě pojmenování problému skončilo ztrátou sil a optimismu? Ano, ale jen dočasně.
Uvědomila jsem si, že je pro mě nepřijatelné, když ze zařízení, kam jsem si šla pro radu a pomoc, odcházím s pocitem viny, selhání a bezmoci. Trvalo to sice pár dní, kdy jsem se zmítala ve vlastních pocitech a obavách, ale nakonec jsem sebrala sílu a odvahu a rozhodla se, že takhle prostě NE.