Když chodil Péťa do školky, nebyla jeho komunikace na takové úrovni, aby mi vůbec byl schopný předat cokoliv, co se ve školce dělo. O to víc (alespoň podle toho, co vnímám) se ke školce vrací v posledních letech.
Každý rok chodíme do školky na krátkou návštěvu, jednou jsme tam na Vánoce nesli jeho vanilkové rohlíčky, když jdeme okolo, ptá se na děti. Prostě školka i v jeho patnácti letech stále naplňuje jeho mysl každý den.
V posledních měsících se však velmi často zmiňuje o jedné paní učitelce, která pracuje v jiné školce. Mluví o ní často, což by nebylo znepokojivé, KDYBY…
Vše začalo tím, že mi volal Péťův učitel, že Péťa se jim ve škole pochlubil, že paní učitelce posílá emaily – jejichž obsah není úplně vhodný. Tímto telefonátem mě pan učitel zaskočil v průběhu vyučování o mojí volné hodině, a tak jsem dohledala na internetu číslo do dané školky, abych nějak vykomunikovala s paní učitelkou, že to vše je špatné, omluvila se jí a pak jsem se chystala to doma řešit. (To jsem ještě podle jména nevěděla, o koho se jedná.) Paní učitelku jsem dostihla, stručně jí vysvětlila situaci a ona vypadala, že skoro neví, o koho jde a vyjádřila se tak nějak povšechně. Pronesla něco ve smyslu:
„Jo ten Péťa, co chodil do školy k paní učitelce XY?“
„Ano“, řekla jsem jí a byla ráda, že aspoň trochu tuší. (Tohle si zapamatujte, ještě se k tomu vrátím.)
Bylo to na Mikuláše, vzala jsem Petíka na náměstí, kde byl Mikuláš a čerti, šli jsme jen okolo, ale on chtěl blíž a pak se čertům také pochlubil a slíbil, že už to nebude dělat (posílat nevhodné emaily – komukoliv).
Domluvili jsme se, že si o tom doma spolu ještě promluvíme v klidu.
Doma jsme si uvařili čaj, sedli jsme si spolu a já se snažila dopátrat, proč to dělá. Také jsem si vzala jeho telefon a zjistila jsem (s velkou úlevou), že napsal emailovou adresu ve formátu, ve kterém ten email nemohl nikam dojít. (Stejně jako ježíškovi psal emaily na ježíšek@nebe.cz)
Společně jsme ty emaily po jeho souhlasu vymazali, řekli jsme si, že se to nedělá, že se nikomu sporosťárny nepíšou a že by to neměl opakovat. Nastavili jsme také pravidla – co se stane, když to nedodrží. Ta jsme si sepsali a vystavila jsem je (k jeho značné nelibosti) v obýváku.
Dál ale často o té paní učitelce mluvil – vždy negativně, až jsme se dopracovali k tomu, že to byla učitelka, která pracovala původně v jeho školce. Řekl mi její původní příjmení a mně se to hned spojilo. Jen jsem nechápala, proč ho v tom telefonátu „zatloukla“, když věděla, o koho jde. To, že by si ho nepamatovala ze školky, s pravděpodobností blízkou jistotě, vylučuji.
Pak z něj začalo lézt, že ho “plácla do hlavy”, že “na něj řvala”, že “mu chtěla vyhodit bačkůrky do popelnice” a že řvala, že “zavolá mámě”.
Chtěla jsem mu pomoct to vše nějak zpracovat, ale vůbec se mi to nedařilo.
Zkoušela jsem opravdu vše, co mě napadlo a bylo v mých silách, snažila jsem se to podat tak, aby tomu porozuměl, aby tu věc nějak zpracoval nebo na to zapomněl.
- řekla jsem mu, ať na ni zapomene, že do školky už nechodí a že to už je dlouho
- řekla jsem mu, že lidem se zlé věci nedělají a že když někomu udělá něco zlého, tak i jemu se budou dít špatné věci
- řekla jsem mu, že z toho byla moc smutná a že jí to je líto – protože ty emaily byly moc ošklivé
- řekla jsem mu, že i mně to je moc líto, že se (on) takhle chová
- zkoušeli jsme ji “vygumovat” z hlavy
- zkoušeli jsme “to nechat bejt” – tuhle formulaci používá a rozumí jí
- zkoušela jsem mu říct, ať se na to vykašle
- řekla jsem mu, aby zkusil namalovat, co se v té školce stalo – to v tu chvíli negoval, ale jak je vidno, došlo na to…
Nic z toho však nepomáhalo…
Večery začaly být v duchu:
„Maminko, něco mě trápí.“
„Co tě trápí, Peti?“
„Já nevím.“, to už většinou natahoval…, „Já asi potřebuju plakat.“
A v tu chvíli jsme se vždy objali a Péťa plakal. Plakal tak nějak programově, opakoval zmíněné zážitky ze školky a občas něco přidal. Vydržel plakat tak půl hodiny a pak mi řekl, že to je lepší…
Za nějakou dobu si našel fotku ze školky, kde je ta učitelka a pořád má potřebu o tom mluvit, pořád říká, co jí provede.
(Že jí rozbije okno, že na ní bude křičet, že na ní naprská, atd.)
Zhruba v této fázi už jsem měla domluvený termín u psychologa.
Do toho přišel další telefonát ze školy. Pan učitel mi tentokrát sdělil, že Péťa stále mluví o paní učitelce a že vyhrožuje, že jí řízne nožem. Na to konto mi řekl, že se domluvíme na mojí návštěvě ve škole. Určitě by se mnou prý chtěl mluvit výchovný poradce. Souhlasila jsem, řekla jsem, že si od pana poradce ráda nechám poradit. A také, že už máme termín u psychologa.
Pan učitel pak pokračoval s tím, že poslední dobou je Péťa zlomyslný, směje se, když se někomu něco nepovede a že to tak nebývalo a že tu změnu pozorují i dalčí učitelé a je třeba to řešit. Rozloučili jsme se s tím, že se na termínu schůzky ještě domluvíme.
Z celé té situace už mi bylo dost úzko a k tomu ještě tohle. Ale řekla jsem si, že si dám čas, nechám to trochu uležet a pak budu konat. Lámala jsem si hlavu, proč se Péťovo chování ve škole tolik změnilo, co se děje. A pak mi svitlo…
Poslední více než dva roky řešíme jeho růst a další věci. Verdikt zněl – opožděná puberta. Začalo to do sebe tochu zapadat. Veškeré změny související s pubertou se projevovaly od konce podzimu. Změny nálad a chování, ty plačtivé chvilky.
Druhý den jsem volala do školy s tím, že domluvíme tu schůzku. Ptala jsem se, jak se Péťa choval. Pan učitel řekl, že všechno bylo v naprostém pořádku. Já mu řekla svou teorii ohledně projevů puberty. Řekla jsem, že holt už to došlo i k nám a že co se týče chování ve škole, musí si nastavit mantinely oni, že já nejsem moc schopná řešit věci, které mi Péťa ani nedokáže komunikovat.
Pan učitel mi řekl, že počkají, jak se to vyvine u psychologa.
Od té doby se škola neozvala (tak snad ťuk – ťuk – ťuk)
Povídání o paní učitelce, každodenní téma, ale nevymizelo. Zeptala jsem se Péti, jestli by si o tom nechtěl popovídat s panem magistrem (tak mu říká) a on souhlasil.
Já mu vysvětlila, že mu pan magistr s tím pomůže, aby ho to tak netrápilo.
„Ano, mami, já mu to všechno o paní učitelce nahlásím!“
Protože měl malovací období a do návštěvy psychologa zbývaly ještě dva týdny, navrhla jsem mu, jestli nechce namalovat, jak to bylo, aby tomu pan magistr porozuměl. Péťa zasedl k malování a vznikly obrázky, které doplňují tento text. Já jsem v té době situaci řešila se svou terapeutkou.
Upřímně? Trochu mi trnulo kvůli tomu vyhrožování pořezáním… Já vlastně nedokážu na 100% říct, nakolik je tohle třeba brát vážně. Moc ráda bych řekla, že jsem si jistá, že to jsou jen slova…., ale stejně ve mně hlodají pochybnosti, protože dostat se do autistovy hlavy není nic jednoduchého.
Nadešel den D – jeli jsme k panu magistrovi. Předem jsem mu emailem poslala souhrn situace – aby měl nějaký kontext (odtud také pochází část tohoto článku).
Péťa předložil obrázky a povídali si o nich spolu. Pak vedli nějaký další rozhovor. Hledalo se, odkud jsou nápady typu „rozbiju jí okno, pořežu jí nožem…“ u všeho se našel původ – rozbité okno u auta měl Péťův bratranec i otec (krátce po sobě) a řezání nožem bylo ze Záchranářů na Youtube – Petíkova oblíbeného pořadu.
Poté mě poslali do čekárny a dali se spolu do práce.
Na závěr mi pan magistr řekl, že nemusím mít strach, že by Péťa něco takového udělal, že s ním dělal i nějakou terapeutickou hru, která však kůvli problémům s porozuměním nešla tak hladce, jak by se hodilo, a že se nemám snažit to v něm potlačovat.
A Péťa?
„Mami, já jsem to všechno o tý paní učitelce nahlásil…“
„A je ti líp?“
„Ano, je.“
To téma asi nevyšumí hned, ale přijde mi, že se opravdu trochu uklidnil, že o tom nemluví tak často a s takovou záští. Tak snad se nemýlím a skutečně se mu aspoň malinko ulevilo.
Další termín máme asi za 6 týdnů….