Vývojová dysfázie.
Slovní spojení, které se pro mne ze dne na den stalo z neznámého naprosto běžným. Nikdo v mém okolí o tom nikdy neslyšel. Ani já.
V první chvílí jsem si říkala, že to bude OK. Vývojová musí přece souviset s vývojem (jen v dětství tedy) a dysfázie na mě působila tak, že to budou jen nějaké zpřeházené fáze… (Kéž by!!!)
Začala jsem tedy sama hledat informace, abych aspoň trochu získala přehled, s čím máme co do činění.
Čím více jsem toho četla, tím jsem se cítila zmatenější. Nakonec jsem pochopila, že VD je narušená komunikační schopnost. Může se rozvinout v rovině porozumění nebo produkce řeči a nebo v obou zároveň – což je náš případ.
Nastalo období hledání a třídění informací. Byla jsem dost vyděšená, když jsem si o VD četla, zejména prognózy nejsou moc příznivé.
Ale jak říká jeden můj kamarád:
„Musíme pracovat s tím, co je…!„
Takže začalo martýrium návštěv odborníků – museli jsme vyhledat neurologa, logopeda, psychologa, psychiatra a samozřejmě spolupracovat s SPC – tihle všichni dohromady mi byli schopni dát nějaký náhled na celkovou problematiku.
Po zážitku z mojí první návštěvy v místním SPC jsem si řekla, že nemůžu čekat, jestli to takhle bude pořád.
Potřebuji spolupracovat s lidmi, kterým důvěřuji.
Máme totiž jen jeden život a tedy jen jeden pokus. Je potřeba udělat to nejlepší, čeho jsme schopni. I za cenu, že to bude to nejlepší jen v tu danou chvíli.
Našla jsem tedy SPC pro vady řeči s výbornou klinickou logopedkou, která o VD ví opravdu hodně. Navíc zde využíváme i psychoterapii a chodili jsme i na ergoterapii. Je fajn, když je vše pohromadě ve známém prostředí.
Jezdíme k dětské psychiatričce 90km, ale opravdu to stojí za tu cestu.
Ze dne na den začala nová cesta zvaná reedukace. O tom více v dalším článku.