Postupně jsme chodili k dalším a dalším odborníkům. S jejich rostoucím počtem také rostl náš počet diagnóz.
ADHD mě opravdu nezaskočilo. Tohle bylo zřejmé už hodně dlouho. Péťa působil, jako by někde potají během dne ujídal plutonium. Měl energie na rozdávání, extrémně rychle regeneroval, na chvilku se nezastavil, neposeděl. Geny, no… Přijde mi, že ADHD máme já i moje mamka. A to prý s dospělostí ustupuje. Tak nevím – buď je to mýtus, anebo…. no to ne….!
Separačně úzkostná porucha taky zapadala – nerad byl beze mě, už i ve věku, kdy to jiné děti v pohodě zvládají. Špatně snášel neznámá místa, neznámé situace, neznámý kontext. Zřejmě proto si vždy v nějaké situaci zažil nějaký typ chování nebo reakce a pak to tak bylo vždy. Jako s návykovým pitím pro usínání, o kterém jsem psala v tomto článku. Dalším projevem bylo například to, že si myslel, že po koupání se jde spát. Přišla jsem na to náhodou. Jednou v létě se hrozně ušpinil na zahradě, tak jsem se rozhodla, že ho osprchnu před obědem. Vzala jsem ho do koupelny, začala svlékat a on spustil řev:“Nechceš spááááát!“ Já zírala, než mi to celé došlo. Byl prostě zvyklý dát si večeři a po koupání jít spát. Tak si, chudák myslel, že jde spát. Bez ohledu na to, že ještě nebyl oběd, že bylo dopoledne.
V té době jsem si říkala, že to je ještě pořád dobré. Hlavně že to není autismus…!
Zjišťovala jsem, co můžu udělat pro zlepšení stavu, pro to, abych Péťovi pomohla se lépe rozvíjet.
Existuje nesčetné množství webů, skupin a diskusí na toto téma. Už jen to, že najdete skupinu lidí se stejným osudem, vám pomůže necítit se na to sami. Hltala jsem příspěvky a rady a začali jsme systematicky doma pracovat.
Bylo potřeba rozvíjet všechny oblasti – zrakové, zvukové, hmatové vnímání, porozumění, řeč, jemnou a hrubou motoriku, grafomotoriku, zkrátka všechno. Naštěstí v dnešní době není o materiály nouze.
Každý den jsme dělali nějakou aktivitu – formou hry, která rozvíjela některou ze zmíněných oblastí.
V příštím článku bude rychlý průřez aspoň některými aktivitami – jen pro představu.