Pokud vás zajímá, co přesně je vývojová dysfázie, najdete to třeba zde.
Dělali jsme aktivity na rozvoj jednotlivých oblastí. Od jemné motoriky, přes vnímaní barev, sluchové vnímání, matematické představy, logické myšlení, paměť, až po hrubou motoriku.
Snažila jsem se, aby to bylo zábavné, ne moc dlouhé, aby u toho Péťa vydržel a taky ne moc náročné na přípravu a následný úklid.
Na jemnou motoriku jsme například použili kleštičky na cukr nebo kapátko.
Zrakové vnímání jsme trénovali různým tříděním na základě barev nebo tvarů.
Hmatové vnímání bylo také zábavné….
Hodně času jsme strávili grafomotorikou. Začali jsme klasicky kruhy na velkém formátu, přešli na různé spojovačky, obtahování, vlnky a čárky, až jsme se v průběhu let dostali na složitější tahy a nácvik písmenek.
Trénink správného úchopu tužky nám také zabral několik let… Měla jsem dost problém s tím, že je Péťa levák. Vždycky jsem si musela zkusit tu tužku chytit sama a ukazovala jsem mu, jak to má udělat. Našla jsem různé návody a snažila se ho to naučit. Obvylke nakonec skončil u nějakého svého punkového úchopu. Nakonec se zadařilo až někdy kolem 6 let.
Nebáli jsme se ani tabletu nebo Logica a podobných pomůcek a her.
Bavily nás i nůžky, lepidlo, barvy….
Časem došlo více na kreslení a malování. Ideální bylo, když měl předlohu. Začal portréty paní učitelek ze školky, pak namaloval dědu – celkem věrně. Později jsme nacvičovali postavu – blížil se zápis do školy a já měla opravdu strach. Zde je nutno podotknout, že já nejsem žádná malířka. Takže ty postavičky, co jsem mu předkreslila, když jsme trénovali na zápis, to je myšleno vážně. Já lepší neumím :)) – pak má to dítě umět kreslit, že?
Když jsem měla období relaxačních omalovánek, občas chtěl, abych mu to taky vytiskla a vybarvil to stejně jako já.
Později nastal čas pro logické myšlení, seznámení s geometrickými tvary a kombinované aktivity.
V předškolním období nadešel čas pro matematické představy a seznámení s písmenky. Dokonce jsem jako jehlu v kupce sena našla kurz přípravy pro předškoláky, kde se Petík dvakrát týdně formou podobných aktivit seznamoval s písmenky a čísly. Měla jsem z toho velkou radost. Bylo to vůbec poprvé, co jsme někam chodili, zůstal tam vždy chvíli i beze mě (já na telefonu na dosah) a někdy i hezky pracoval.
Nechyběly ani úkoly na nadřazené pojmy, třídění podle velikosti, porovnávání, přiřazování,….
Spousta každodenních činností byla dobrou příležitostí pro nácvik různých dovedností.
Dopracovali jsme se k logickým posloupnostem a krátkým příběhům. Nebyl schopen je převyprávět, dokonce ani říct, co je na obrázku….
Někdy jsme si to prostě jen tak užívali…. v rámci možností samozřejmě. Bylo vždy těžké mu něco vysvětlit. Takže jsme museli jít cestou názorného příkladu. U něj vše jde přes názor. Jen je trochu nedočkavý, takže občas to byl boj, abych to ukázala dost rychle na to, aby udržel pozornost a dost dobře na to, aby pochopil, co od něj chci.
Ono to všechno takhle v kostce možná působí idylicky. Vypadá to, že jsme si v klidu sedli a pracovali. Že on to miloval a já si to užívala….
Ale není to tak.
Všechno to byla a pořád je velká dřina, která stojí hodně času, nervů, úsilí a energie, přičemž výsledek je takový … řekněme vágní.
Člověk by si přál, aby zpracoval ty stovky stránek a aktivit a jeho dítě se „zázrakem uzdravilo“.
Nicméně nejsme v pohádce, jsme v realitě. Takže Péťu musím učit i takové věci, které zdravé děti běžně pochytí z každodenního kontextu, musím hledat tu správnou chvíli, kdy s něčím vyrukovat, brát ohledy na to jestli je unavený, najedený, jakou má náladu, jaký měl den, přizpůsobovat to, co mu říkám jeho chápání. Ano, protože vývojová dysfázie znamená narušené porozumění. Teď je mu 11 let a rozumí na úrovni cca 6-letého dítěte. Slovní zásobu má vcelku dobrou, pojmově také rozumí. Ale nemůžu na něj vytasit dlouhou větu. Věty, které mu říkám, musí být krátké a srozumitelné. Nic komplikovaného. Jedna z prvních instrukcí, kterou jsem dostala od klinické logopedky zněla: „Méně na něj mluvte.“ Zírala jsem…. Neuměla jsem si představit, že bych ho nestimulovala ke komunikaci. Zkusila jsem ji ale poslechnout. A ono to funguje. Začala jsem přemýšlet o tom, co mu říkám a jak mu to říkám. Zjednodušila jsem naši komunikaci a ta se za nějaký čas o dost zlepšila a posunula.
Takže konce našich pracovních chvilek vypadaly různě….
Úžasná maminka
Snažím se 🙂