Čas je neúprosný a všem odměřuje stejně. Tak i u nás po dovršení 6 let nastal čas jít do školy. Hrálo pro nás to, že se Péťa narodil v říjnu, takže bylo času trochu víc. Poměrně dlouho jsem se snažila na to nemyslet a nepředstavovat si, jak asi proběhne zápis. Jsem realistka a učitelka k tomu. Věděla jsem, že Petík neumí pořádně držet tužku, zavázat si tkaničku (neumí dodnes), nedej bože se podepsat psacím písmem. A věděla jsem,i že navíc k tomu strašně špatně rozumí. A že je mu všechno jedno, neumí soutěžit, není motivovatelný pro výkon, do kterého se mu nechce.
S blížícím se datem zápisu mi bylo stále více úzko a hůř jsem spala.
Když přišel ten den, bylo mi fyzicky špatně, ale doufala jsem, že to nějak dáme. Ono to ani jinak nešlo – prostě tam jít, přežit a žít dál. Petíkovi to bylo jedno. Absolutně. Nechápal, že to je důležité, nestresoval se, neřešil (šťastný to muž…!).
Ve škole se to hemžilo šikovnými holčičkami s culíčky, co odříkávaly abecedu i pozpátku a kluky, co počítali téměř logaritmy. Nesmím srovnávat – říkala jsem si a věděla to, ale copak to jde?! Zápis měl celkem asi pět stanovišť. Já si už ani nedokážu vzpomenout, jestli jsme to absolvovali celé. Ano, byly tam aktivity podobné těm našim, ale trochu jiný level. A jiné prostředí. A neznámí lidé. A učitelky chtěly, aby u nich byl Petík sám. Musela jsem ustát nejeden pohoršený pohled. V té době mě to ještě hodně ničilo a o to víc mě svíral pocit viny (za co?! říkám si dnes s odstupem a úplně jiným pohledem na celou situaci).
Samozřejmě, že tkaničku nezavázal, nepodepsal se a nesplnil ani úkoly, na které jsem sázela, protože to uměl. Prostě fiasko nejvyššího kalibru.
Cestou domů se mi po tvářích valily slzy – připadala jsem si neschopná, méněcenná, zklamaná a mohla bych ještě vyjmenovat spoustu pocitů z této škály. Přes slzy jsem koukala, jak si Péťa přede mnou poskakuje po chodníku a trochu mu tu bezstarostnost záviděla.
Dostal odklad. Takže bychom mohli zkusit přípravku, napadlo mě…. Přišlo mi to jako dobrý nápad udělat takový mezistupeň mezi školkou a školou. Bylo by to dostatečně názorné bez nároků na extra výkony a hlavně by si zvykl na jiný režim. Protože škola, do které spadáme, má přípravku, začala jsem o tom jednat.
Narazila jsem. Hodně jsem narazila a opět to byla jen bolestivá zkušenost.
Paní učitelka, která má přípravku na starost, si mě pozvala na schůzku. Schůzka trvala asi 1,5 hodiny. Nebudu to rozebírat do detailů. Dozvěděla jsem se, že pro takové děti přípravka absolutně není vhodná. Po konzultaci ve školce prý Péťu nevezme. Cítila jsem ten negativní postoj, tu nevstřícnost, tu neochotu. Dost mi vpálila různé věci z jeho zpráv z SPC.
Pravda je, že když ty zprávy člověk čte, zní to děsivě a beznadějně. Nicméně na druhou stranu přece vím, co mám doma. Ona se s Péťou nikdy nesetkala.
Došlo to tak daleko, že jsem se před ní rozbrečela. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo to, že jsem jí důrazně požádala, aby z mého syna nedělala žádné monstrum, když ho ani neviděla.
Opět někdo povolaný, kdo má umět pracovat s dětmi se speciálními potřebami a neumí jednat ani s jejich rodiči. Už toho bylo opravdu dost.
Šla jsem pro Petíka do školky a řekla paní učitelce, že ho tam budou mít ještě rok. Paní učitelka se usmála a objala mě. Ano, to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala.
A dobrá zpráva na konec?
Při odkladu se podruhé k zápisu nechodí! 🙂