Jako učitelka jsem neměla moc na výběr, kdy se vrátím do práce na plný úvazek. Takže bylo jasné, že půjdu od září, i když Péťovy třetí narozeniny připadaly až na konec října. Boj o místo ve školce dopadl v náš prospěch, podařilo se nám dostat do školky v naší ulici, kterou mám na cestě do práce a chodil tam i můj starší syn.
V květnu jsem nechala Petíka ostříhat. Jeho krásné zlaté kudrnky byly tatam a s tím se i moje mateřská chýlila ke konci.
Přišly prázdniny. Začínaly právě tím stěhováním, o kterém jsem psala v článku Než šel do školky – zde. Péťa už vzal přes den na milost nočník. To bylo fajn. Jenže nechtěl čůrat ani venku, ani chodit na záchod. Jen nočník. Dva měsíce před námi mi připadaly jako dost prostoru pro trénink a věřila jsem, že to dotáhneme. Mluvení bylo stále na bodě mrazu. Horko těžko jsme se dorozumívali pomocí slov. Jeho slovník obsahoval jen pár slov jako: pití, dej, nechceš, ne, …
Dovolenou jsme začali vyhozením tepláků, jejichž obsah nebyl v dané situaci transportovatelný ani řešitelný. Spotřeba oblečení bylo obrovská, protože o čůrání venku nechtěl ani slyšet a já zase odmítala s sebou nosit nočník na výlety. V tuhle chvíli už jsem začínala být znepokojená. Školka za měsíc a my pořád takhle!
Nemluvě o tom, že mi všichni udíleli cenné rady, jak to mám dělat a poučovali mě o tom, že skoro ve třech letech tohle už není přípustné.
To člověku nepřidá. Samozřejmě že jsem začala zpochybňovat sebe jako matku a čím více jsem o tom přemýšlela, tím černější byly moje myšlenky. Dostavovaly se stavy úzkosti a strach z blízké budoucnosti.
Poslední týden před nástupem do školky jsem prakticky nespala. Celé noci jsem jen přemýšlela, co udělám, jestli tu školku nedá. Nebo co bude, když ho vyřadí, až se provalí, že nedává záchod. Bylo mi fyzicky špatně. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a vymyslet, co můžu pro danou situaci udělat. Napadlo mě, že ve školce vždy uvítají výtvarné potřeby a rozhodla jsem se jít cestou „korupčních taštiček“.
Na první školkový den jsem Péťu vyzbrojila taškou plnou čtvrtek, pastelek, lepidel a jiných věcí, které školka užije. Nezapomněla jsem přidat čokoládky a kávu pro paní učitelky (budou potřeba!).
Ve školce mi řekli, že je malý a může mít na polední spaní plenku. Aspoň to…, byla jsem vděčná!
Ráno jsme šli spolu, Péťa tedy moc nadšený nebyl, ale až do šatny to bylo celkem v klidu. Převlékla jsem ho a vedla do třídy. Začal hurónský řev. Předala jsem Péťu i s korupční taštičkou a s omluvným pohledem paní ředitelce a odcházela se slzami na krajíčku. Mísily se ve mně různé pocity – od obav, přes strach a sebelítost až po úzkost.
Když jsem přišla do práce, hned jsem volala do školky, jak to vypadá. Péťa prý asi po 20 minutách přestal plakat. Trochu se mi ulevilo. Jen trochu, protože ještě evidentně nedošlo na čůrání…
Odpoledne jsem stála před školkou čtvrt hodiny před tím, než se mohly děti začít vyzvedávat. Bylo mi úzko, zase jsem měla obavy z toho, co bylo a bude.
Paní učitelka se tvářila neutrálně, Petík ke mně šťastně běžel a v šatně nebyla hromádka mokrého oblečení…
Tak to bychom měli! Pro dnešek…
Jste úžasní, moc vám Verunko fandím!
Děkuju, Luci
Pingback: Pětiletka ve školce – Světlemodré srdce
Pingback: Separačně úzkostná porucha a jak se to snažíme zvládat – Světlemodré srdce