Éra Péťových vystoupení začala první besídkou ve školce. Věděla jsem už tenkrát, že něco není tak docela v pořádku. Bylo mi jasné, že dostat ho do kostýmu nebude jednoduché. Když se besídka blížila, neměla jsem z toho snad ani radost. Bála jsem se, co ZASE bude, co budou říkat paní učitelky. V té době jsem si moc nechtěla připustit, že toho, co není tak úplně v pořádku, je docela dost. Docela DOST dost. Tak nějak jsem se udržovala v pocitu, že Péťa je jen svůj a že vše se časem srovná. Na besídce měla jeho třída vystoupení tučňáků. Celá jsem se rozechvěla radostí, když jsem ho uviděla v kostýmů tučňáka. Nějak se mi zdálo, že to zvládne a zlomí se zase jedna překážka. Ale … nebylo tomu tak. Začal sice vystoupení s dětmi, ale nakonec si serval tučňáckou čepičku a utekl ke mně a už nebylo možné ho žádným způsobem přesvědčit, aby se vrátil.
Všechny děti v pohodě, Petík v počínající hysterii…
O rok později jsem zvažovala možnost, že bych požádala paní učitelky, aby ho z besídky vynechaly. Nakonec jsem to neudělala. V průběhu nácviku jsem se opatrně občas zeptala, jak se jim to daří. Paní učitelka, která mi odpovídala a měla Petíka hodně ráda, mi řekla, že dobrý, že to zvládá. Občas sice v průběhu nácviku někam odběhne nebo dělá, co chce, ale půjde to. Šla jsem ten den domů obzvlášť lehkým krokem… Besídka se přiblížila a já tam opět šla s malou dušičkou a taky trochou naděje. Byl krásný letní den. Děti si to užívaly. Došlo na Petíkovo vystoupení…. A … ANO! Vyšlo to! sice z toho nebyl kdoví jak nadšený, ale dal to! Zkrátka se účastnil a zapojoval a já v sobě zase potlačila ten pocit, že něco není v pořádku….
Moje radost neměla trvání. Další rok se besídka opět nevyvedla – prostě to nedal. Od začátku byl nesvůj, nespolupracoval, pořád mě vyhledával mezi diváky. Utekl s pláčem ke mně a šli jsme hned domů. S pláčem. Oba.
Další rok byla Petíkova třída za piráty. To se celkem vyvedlo. Zvládl většinu vystoupení dobře. Ale já byla celou dobu v hrozném napětí a křeči a vůbec jsem si nedovolila nějaké pozitivní pocity, nebo si to dokonce užít. Až po skončení besídky, kdy děti řádily ve skákacím hradu, to ze mě všechno opadlo. V té době už jsme řešili naši první diagnózu – vývojovou dysfázii a věděla jsem jistě, že všechno není tak ok, jak jsem se sama sobě snažila ještě v té době nalhávat.
Nejlepší část zahradní slavnosti – pohoda a skákací hrad, jídlo a pití
Jak už jsem psala jinde, Petík byl ve školce pět let. Takže i těch besídek bylo pět. ta poslední byla spojena s pasováním předškoláků. Petíkovi bylo necelých 8 let. Vystoupení bylo tehdy někde na zlatém středu – zvládl to tak nějak, občas si jel svou a pořád si mě hlídal. Nakonec dostal šerpu, dárky a i na poslední fotce je vidět, jak si oddechl, že už to všechno má za sebou.
Jenže to netušil, že přijde další level.
V první škole se Petík účastnil jednou školní akademie. Bylo to krásné – obdivuji paní učitelku i paní asistentku, jakou si s tím daly práci a naučily děti anglicky pohádku. Byla jsem překvapená, když Péťa přinesl papírek s textem (rozumějte JEDNOU větou), který měl na akademii říct. Měla jsem radost, že ho také zařadili na program a zahrnuli do vystoupení. Poctivě jsme doma trénovali (asi 2 minuty, protože má opravdu výbornou paměť). Měla jsem trochu obavy spíš z té organizační stránky. Jak vydrží v zákulisí potichu, jak zvládne vystoupení, atd. Pořád se ujišťoval, že tam budu, že na něj budu koukat, že na něj budu čekat, že se uvidíme, že ho tam nenechám, …. Bylo to na denním pořádku. Dokola jsem ho musela ujišťovat, že tam budu, budu na něj koukat a čekat, že se těším…
Naštěstí ve třídě byla jedna snaživá a chápající holčička, která už teď má vypěstované mateřské cítění a ta se o Petíka docela dobře postarala. I během vystoupení. Byla skvělá. Petík celou dobu skenoval hlediště a bylo vidět, jak mě hledá. Myslím, že byla příliš tma na to, aby mě mohl vidět. Přesto jsem si v jednu chvíli stoupla a doufala, že se začne soustředit na to, co probíhá na jevišti.
Dodnes nevím, jestli mě viděl nebo ne. Jeho vystoupení brzy nato skončilo.
Odešli jsme z divadla v poklidu. Fotky jsou nevalné kvality – ono z 8. řady ve tmě se to moc dobře vyfotit nedalo….
Další vystoupení bylo před rokem. Po nástupu do nové školy se Péťa zapojil do všech aktivit. Jednou z nich je i prosincový benefiční večer v divadle. Každá třída si na něj připravuje pod vedením učitelů a asistentů své vystoupení. Petík začal několik týdnů před tímto dnem docela vyšilovat. Pořád mi říkal, že nechce do divadla, že to tam dětem zkazí. Byl celý rozhozený, často o tom mluvil a já pořád nenacházela smysl v tom, co ho tak rozbilo. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to určitě nezkazí, že je šikovný, že to stejně nikdo nepozná, kdyby se mu to nepovedlo. Jenže mi nešlo do hlavy, proč si s tím dělá takové starosti, když tyhle věci jdou obvykle naprosto mimo něj. Jednoduše mi vůbec nepasoval ten jeho strach z neúspěchu do jeho běžného scénáře. Ale ani mě nenapadlo za tím hledat něco jiného, přestože jsem postřehla celkovou změnu v chování …. k horšímu. Méně se soustředil, víc se rozčiloval, pořád mluvil o tom divadle. A já stále nenacházela souvislosti. Nebyl schopný mi říct, co tam budou hrát, jakou má roli nebo nějakou jinou podrobnost k tomu vystoupení.
Krátce před oním večerem byly třídní schůzky. Paní učitelka mi řekla, že Péťa poslední dobou není ve své kůži, že jsou s ním problémy a další věci. Pak jsme mluvily o besídce a já jsem jí řekla, že je asi problém, že má strach, že to dětem zkazí. A ona mi vysvětlila, že to je součástí scénky. Čertíci mají „zlobit“ a „kazit“ andílkům vystoupení. A už jsem byla doma! On to nepochopil a měl trauma z toho, že to má dětem kazit, tedy vlastně, že to zkazí, vzal si to nějak za vlastní…. Poprosila jsem ji, jestli by Petík nemohl být andílek. Bez problémů to změnila a všem bylo zase trochu líp – když jsem to doma řekla Péťovi, měl fakt radost. Vyměnili jsme černý kostým za bílý – musela jsem koupit bílé legíny, ale co bych pro toho anděla neudělala…
V den představení nebyla škola. Péťa zůstal doma a já ho po svém vyučování vezla do divadla. Byl nervózní. Pořád se mě ptal, jestli tam budu a jestli mu zamávám. Já v tom divadle nikdy před tím nebyla a vůbec jsem nevěděla, jakou dispozici má tamější hlediště. Řekla jsem mu jen, že tam budu celou dobu a hned, jak to bude možné, se s ním zase sejdu. Že tam bude s paní učitelkou a nemusí mít strach. Šli jsme ještě do cukrárny, aby si dal něco dobrého a nemyslel na to, co ho čeká. Tréma dělala své.
V domluvenou dobu si ho převzala paní učitelka u šaten divadla. Já šla do hlediště. Měla jsem lístek na balkón a byla jsem tam sama. Já, Blíženec, co žije sdílením…
Do Petíkovy školy chodí děti s různým postižením včetně těžkých tělesných postižení. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak krásně to s nimi vše nacvičí a připraví. Všechny děti měly co ukázat. Tam, kde to nezvládly pohybově děti, nastoupily paní učitelky, vychovatelky, asistentky a nevím kdo ještě. Přivezly například skupinku dětí na vozících a tančily kolem nich v zajímavých kostýmech. Atmosféra byla úžasná, všeobjímající a dojemná. Já tam seděla s otevřenou pusou a neměla to s kým sdílet. Tak jsem si jen potichu otírala oči. Čekala jsem, až přijde řada na Petíkovu třídu. Dočkala jsem se. Na jeviště vyběhla skupinka čertíků a andílků. Děti měly lesklé paruky a dalo mi chvíli práci Petíka mezi nimi rozpoznat. Ale on mi pomohl – jako jediný se málo soustředil na vystoupení a pořád skenoval hlediště. To už jsem znala z předchozí akademie v jeho staré škole. Ale tady by to, že si stoupnu, vůbec nepomohlo. Byla jsem daleko ve tmě a vysoko nad jeho periferním viděním. Zvládli to skvěle. Po nějaké chvilce se Péťa uklidnil a vystoupení zvládl, i když jsem viděla, že je dost nesvůj. Najednou jsem si uvědomila, že nevím, kdy a kde si ho mám vyzvednout. Protože jsem ve spěchu a napětí před vystoupením s paní učitelkou prohodila jen pár slov a řekly jsme si, že po vystoupení si ho vyzvednu zase u šaten. Začala jsem panikařit. Jako teď? Hned po jejich vystoupení? Už jsem se chtěla zvadnout a prodírat přes sedící diváky, když mi došlo, že ve 21. století bych nejdřív mohla kusit použít mobil. Napsala jsem paní učitelce zprávu a dozvěděla se, že k vyzvednutí budou děti až skončí celý večer. Tak jsem to tam dobrečela … 🙂
Po skončení celého programu jsem se prodrala davem lidí k šatně – ano, byla jsem tam první. Petík ke mně letěl, jako bychom se neviděli půl roku. O vystoupení se mu moc mluvit nechtělo. A tak se mě jen celou cestu k autu pevně držel za ruku. A já si celou cestu domů – tedy asi půl hodiny – užívala ten krásný předvánoční pocit. Péťa moc nemluvil. Necítí se na takových akcích zrovna ve své kůži. To, že to zvládl, je obrovská zásluha paní učitelky. Těšila jsem se na letošní akci, ale epidemie takovým akcím nepřeje. Tak třeba za rok.
Zatím poslední vystoupení, které proběhlo a dalo nám lekci, bylo letos v červenci. Jeden týden chodil Péťa na příměstský tábor. Už tam byl loni, takže šel do aspoň trochu známého prostředí. Samozřejmě že už týden předem mi pořád říkal, že se mu tam nechce. Ale byla to spíš echolálie (kterých má spoustu a umí je hodně trefně použit, takže leckdy vznikne zdání, že to je jeho původní myšlenka k věci). V neděli večer už se ptal, kde má batůžek a jestli má sbalené brusle a hlavně svačinu… Vše jsem mu připravila a ujistila ho, že všechno má. Ráno jsme jeli a měla jsem jako obvykle trochu obavy, jak to zvládne. Vloni tam instruktorky trochu potrápil, vyděsil je jeho pláč, když na mě odpoledne čekal. Nakonec byl začátek nad očekávání dobrý. Péťu si pamatovali z loňska a moc hezky se k němu všichni s pochopením chovali. Navíc tam byly děti, které zná, třeba jeho bývalý spolužák z děčínské školy, který má Petíka opravdu rád. Takže chodil domů s úsměvem a vždy se těšil na další den. Jediné, na co se netěšil, bylo závěrečné vystoupení. Pořád mi říkal, že to bude kazit, že se mu moc nechce. Trochu jsem si myslela, že to překoná, protože minulý rok to nakonec zvládl v pohodě. Ale … Přišel pátek, Petík byl nachystaný, rodiče přítomni a děti začaly svou exhibici. Nejdřív se účastnil, přestože byl trochu na měkko, ale pak začal plakat a viděla jsem, jak ho instruktorka odvádí z plochy na lavičku. Hned jsem za ním vyrazila. Byl v slzavém údolí a bylo očividné, jak se v něm perou emoce. Přišlo mi, že nejvíc ho mrzí, že chce a nemůže. Prostě ho v tu chvíli emoce zcela ovládnou a nedává to. Zeptala jsem se ho, jestli už nechce bruslit. Plakal a říkal že ne a že se omlouvá… Slečna instruktorka byla moc hodná, konejšila ho. Já mu pomohla se zout a sundat chrániče a helmu. Pak přišel pan vedoucí, pochválil ho a řekl mu, že to příště určitě zvládne. Odešli jsme do hlediště, Péťa plakal, ale chtěl se dívat na ostatní děti. Pak šel i na společné focení a zase rychle odběhl. Při mém štěstí jsem na ten den pro něj měla připravené veliké překvapení. Jeli jsme pro koťátko, na které se od jara těšil, ale vůbec netušil, kdy už konečně ho budeme mít. A tento den se to moc hodilo. Takže jsme si vyzvedli Arturka a Petík na trauma z bruslení rychle zapomněl. Tedy ne tak docela. On si čas od času na to vzpomene a řekne mi:
„Ale mami, mně se vystoupení nelíbí…“
„Já vím“, zní vždy moje odpověď.
„A na tábor zase půjdeš?“
„Ano, ale bez vystoupení.“
„A chceš se aspoň dívat na ostatní děti?“
„Ano, ale mami, mně se vystoupení nelíbí….“
