Ptáte se, co tahle slova spojuje? Toto jsou Petíkovy autority.
Každý máme od mala nějaké autority. Ty se přirozeně mění. Na děti je občas třeba nějakou použít. U Petíka to vůbec nebylo snadné. Trvalo mi hezky dlouho, než jsem přišla na to, co na něj opravdu platí. Čerta jsem jako malá sama neměla ráda a vzpomínám si, jak moc jsem se jednoho obzvlášť zdařilého bála. To mi přišlo na Petíka příliš silný kalibr, a tak jsem se rozhodla, že k nám domů nikdy čert nepáchne. Mám za to, že domov má být místo, kde se dítě, zvlášť dítě jako je on, má cítit bezpečně. Když už jsem na čerta občas (asi v návalu zoufalství) pomyslela, byla moje představa taková, že bych ho pustila maximálně do mezipatra na schody, ale dál ani krok. Petíkovi jsem vždy řekla, že bych čerta vyhnala a jeho ochránila.
Mikuláš u nás tradičně zazvoní a nechá balíček za dveřmi. Zatím to prochází.
Dál jsem si ale lámala hlavu s tím, jakou autoritu tedy na něj vytáhnout. U Adama jsem totiž s čertem vydržela vždy od listopadu skoro do Velikonoc. A co si budeme … ona se taková autorita občas fakt hodí.
Naše první setkání s čertem bylo dost děsivé – tedy nakonec jen asi pro mě. Šli jsme na Mikuláše venku přes koleje kousek od nás. Z nějakého důvodu nesvítilo pouliční osvětlení. Byla tma jak v ranci. Proti nám šly dvě postavy. Když byly blíž, uvědomila jsem si, že slyším chrastění řetězu a že je Mikuláš. Viděla jsem sotva obrysy. Pozdravili nás a my je. Pak se jeden zajímal o Petíka. Já něco řekla – asi, ať o nechají být – a on si jen sedl na bobek a vzal ho na klín. Vyfotila jsem je – v té tmě jsem ani netušila, jak hrozně vypadali, to jsem viděla až z fotky. Překvapivě Petík o nich nikdy nemluvil. Nevím, jestli je ignoroval, nedošlo mu to, nebo v té tmě prostě neviděl. Ale fotku viděl, to ano. Nic mu to nedělalo, já se bála mu to ukázat…. možná jen ve mně je zakořeněný ten strach z dětství.
Čert sice nefunguje, ale nějaké autority se přece jen v různých situacích vynořily…
Jako první to byl „pan hlídač“ – neboli ochranka v nákupním centru. Tito pánové s vysílačkou v Péťovi vzbuzují respekt. Ani nevím proč. Tedy …, když se nad tím zamyslím, tak asi vím. On totiž ve věku kolem 3 let byl v obchodě jako neřízená střela. Byla i doba, kdy jsem s ním do obchodu moc chodit nechtěla a snažila jsem se tomu vyhnout. Taková krátká a nutná návštěva Lidlu třeba proběhla tak, že jsem v rychlosti do vozíku naházela to nejnutnější. Mezi tím Petík proběhnul všechny uličky, kterými jsem musela jít, tam i zpět (držet ho za ruku by bylo nemyslitelné pro nás oba!), otevřel několik mrazáků, zalomcoval nouzovým východem – jednou se ty dveře otevřely a spustil alarm, strhnul ze stropu visící reklamu (to tedy nechtíc, jen jak rozvířil vzduch, když běžel), to vše za mého poklusu za ním, odchytávání, uklidňování, vyhrožování…. Většinou jsme to nějak ustáli. On líp než já. Jemu se to naopak moc líbilo. Já musela ustát pohoršené výrazy starších dam, které mi pohledem sdělovaly, že „toho spratka vůbec nezvládám“, „bych mu měla nařezat“ a neadresné poznámky k Petíkovi od pánů středního věku typu „ty jsi ale zlobivý kluk“, „tohle se dělá?“ a „ty být můj….“. Musím ještě dodat, že paní prodavačky už nás znaly a jejich pohledy, které ke mně vysílaly, byly spíše soucitné…
Až jednoho večera, kdy zase návštěva obchodu byla nevyhnutelná, se hned mezi dveřmi u vstupu objevil… Pan hlídač. Přísně se na nás koukal – tak přísně, že jsem zvažovala, jestli se mu nebudu legitimovat. Péťa to vycítil. Já mu jen řekla:
„Podívej, pan hlídač si tě prohlíží a bude koukat, jestli tady neděláš neplechu.“
Zabralo to!!! Ne tedy kdovíjak převratně, ale celkově to bylo ten den lepší. Logicky jsem pak fenomén pana hlídače používala k vydírání na každém místě, kde to jen trochu šlo. Vždy, když se při nákupu schylovalo k tomu, že Petíkovo chování vybočí nad míru toho, co zvládnu nebo unesu (a že ta laťka je sakra vysoko!), upozornila jsem ho na (někdy jen imaginárního) pana hlídače a on se trochu zklidnil. Na chvíli. Na chvíli, kdy jsem se stihla nadechnout a nabrat sílu na další chvíle… Do chvíle, než jsem nestačila postřehnout, že se zase k něčemu schyluje a než na něj někdo (často nevybíravě) vyjel dřív, než jsem stihla zakročit. Nicméně pan hlídač nám dělá vcelku slušnou službu dodnes. Tímto děkuji všem pánům hlídačům 🙂 I tomu poslednímu – na nádraží… ten nabízel Péťovi pouta…
Časem jsem zjistila, že existují i jiné autority a jejich kalibr je výrazně silnější. Pokud bych měla seřadit autority jmenované v nadpisu tohoto článku na stupnici od 1 do 10, kdy nejtěžší kalibr by dostal číslo 10, dostane čert tak 3, pan hlídač asi 5, ale dál už nám to vyletí. Na bednu se dostává policie, s hodnocením 8. Policie, to už je jiná káva. Policejní auto vždy vzbudí v Petíkovi zájem a respekt zároveň. Natož pánové v uniformách – zvlášť když je mají ještě lepší než pan hlídač…. Naštěstí s policií nemáme osobní zkušenost. Je to něco, k čemu přistupuji v případě potřebné prevence nějakého problému, který se rýsuje na obzoru. A když se ptá, jestli něco může – typicky se takhle ptá na věci, o kterých ví, že to jsou lumpárny, ale prostě se ptát musí a opakovaně – tak vždy zabere, že NE, že to by pro něj přijela Policie…
„Mami, můžu vyhodit saxofon z okna?“
„Mami, může se v rychlíku rozbíjet okno?“
„Mami, může se ….?
Všechny lumpárny Barta, Lisy a dalších postav ho prostě uchvátí. Ví dobře, že se to nemá nebo nesmí dělat, ale stejně se na to dokola ptá.
Devět bodů na naší stupnici získává smrt. Smrt je pro Petíka hodně silná autorita. Zvlášť poté, co zemřela paní sousedka – teta M. a on si to nějak uvědomil, že někdo umře a už se nevrátí. Jak jsem psala v článku Něco o bolesti, někdy toho trochu zneužívám… samozřejmě jen pro Petíkovo dobro. Nemůžu před ním nikdy ani zmínit, že jsem unavená tak, že snad umřu. On na to hrozně přemrštěně reaguje. Vždycky úplně vyletí:
„Ty neumřeš, mami, že ne?! Já tě mám rád!!!“
„Ne, neboj se, teď určitě ne. Ale jednou ano. To už ale budeš dospělý…Každý jednou umře. Vždyť to víš… „
Tohle ho vcelku uchlácholí a je zase v klidu.
Každopádně smrt a její existence na něj prostě platí. Snažím se to nenadužívat, ale …. občas to prostě jinak nejde.
Přemýšlela jsem, proč se smrt nedostala na špičku naší škály. Asi proto, že to je tak abstraktní. Myslím, že on si to vůbec nedovede představit. Je hodně závislý na vizualizaci a do ztvárnění smrti se tedy opravdu nepouštíme a ani pouštět nechystáme. Smrt JE, ale není vidět, proto ho asi neděsí tolik, jako třeba děsila mě když mi bylo kolem 10 let.
Pro mě je vítěz naší soutěže autorit opravdu překvapivý. Je očividné už z nadpisu, že se jím stává páv. Ano, páv, který mně osobně přijde naprosto úžasný a krásný. Miluju paví oka. Fakt nádhera. Bohužel moje nadšení pro tuto podívanou Petík nesdílí ani trošičku. Naštěstí setkání s pávy není na denním pořádku – to bych opravdu nechtěla. Dlouho jsem o tom nevěděla, že se jich tak strašně bojí. V našem městě jsou pávi v zámecké zahradě, kde se volně pohybují. Vidět je bývá často téměř při každé návštěv zámku či zámeckých zahrad ta možnost nastane. Chodívali jsme na zámek poměrně často – jsou tam různé akce jako vánoční trhy, letní kino, slavnosti a podobně.
Jednou jsme při procházce míjeli vstup do zámecké zahrady. Chtěla jsem jít tamtudy a navrhla to Petíkovi. Nechtěl. Překvapilo mě to, protože tam je pěkná kašna a občas v létě jsme si tam máčeli nohy a moc se mu to líbilo. Ale přešla jsem to s tím, že asi dnes nemá náladu.
Pak jsme byli poprvé na Tyršově Děčíně – opět trasa přes zámecké zahrady. Péťa mi s blížící se zahradou víc a víc drtil ruku. Měl zpocenou dlaň a celý se klepal.
„Co je, Petí?“
„Jsou tam pávi…“
„No a?“
„Já se jich bojím. Že tam nebudou pávi?“
No, tak to jsem mu opravdu nechtěla slibovat…
„Neboj se, já je zaženu. Pávi nic nedělají. Oni by se tě báli. Jsi pro ně veliký.“
Žádné vysvětlování nebylo nic platné. Zahradou jsme více méně proběhli. Neužil si to – pořád ve střehu, aby někde nebyl páv.
Myslela jsem si, že to časem odezní, jak povyroste. Letos jsme šli zase na procházku. Už to je víc než dva roky, a tak jsem navrhla zámeckou zahradu – jen jako zkratku. Souhlasil, ale zase se mě pevně chytil za ruku. A začalo vyptávání a ujišťování – stejně jako před tím. Já ho ujistila, že pávy zaženu a že se jim vyhneme.
Šli jsme zahradou a já v dálce zahlédla pávy. Seděli v rohu u plotu u dolní cestičky. Opatrně jsem to řekla Petíkovi s tím, že půjdeme horní cestičkou a tak se jim vyhneme. Prošli jsme poměrně bezpečně, Péťa byl v klidu a já se radovala, že to prošlo a snad už zase vezme zámecké zahrady na milost. Cesty do pekel však bývají dlážděné dobrými úmysly…
Procházeli jsme po schodech na hlavní příjezdovou cestu k zámku. Já se sestrou jsme šly v klidu, Péťa poskakoval před námi. Vyběhl schody a běžel přes tu cestu, chtěli jsme ji jen přejít a pokračovat dolů do podzámčí. Najednou řev, že praskala okna zámku, Péťa letěl rychlostí světla a skočil sestře do náruče.
„Pávi!!!“, zajíkal se, celý se klepal a brečel.
Sestra byla po nemoci a ještě slabá se snažila dostat zpátky ztracenou kondici. Pod Petíkovými necelými 50 kily se slušně prohýbala, tak jsem ho z ní sundala. Bylo potřeba ho odtamtud rychle dostat. Vzaly jsme ho za ruce a tu cestu kolem pávů s ním přeběhly. Držel se nás hodně pevně, ječel jako blázen a drtil nám ruce. Měl z toho slušné trauma. I sestra byla hodně překvapená z té reakce. Plakal a nebyl k utišení, chvěl se a vzlykal ještě dobrých 10 nebo 15 minut. Takže jsme ho zabavovaly a snažily se, aby na to rychle zapomněl. A máme zase na nějaký čas po zámeckých zahradách….
Pochopitelně žádnou fotku, na které by byl Petík a páv, nemáme…
Stejně jako pávů se bojí i slepic, kohoutů a krocanů. Zajímavé je, že labutě a kachny mu vůbec nevadí.