Něco o bolesti

Něco o bolesti….
Dlouho jsem nevěděla, proč Péťa ještě ve 4 letech pláče u poslechu srdce, když pak úplně stejně plakal u píchání ucha.
Pro mě dvě naprosto odlišné hladiny bolesti.
Dneska už vím a zkusím vám to přiblížit na nedávném zážitku.
Byla to taková hezká sobota. V plánu výlet s obědem, novým autem, které dostal na víkend Péťa půjčené k narozeninám, zkrátka Den pro Petíka.
Před odjezdem jsem si ale všimla, že má „něco“ na malíčku. Řekla jsem, ať mi to ukáže – moc nechtěl.
Poslední článek prstu fialový a nateklý a na okraji nehtového lůžka bylo vidět, že to je podebraná záděra. Ale pořádně! Ptala jsem se, jestli ho to bolí.
„NE!“

Stav v 11h dopoledne, když jsem na to přišla

Párkrát jsem podebranou záděru měla, bolí to jak čert a cuká v tom. Tohle byl už docela level, takže jsem si říkala, že s tím musím něco udělat. Rozhodla jsem se nejdřív zkusit černou mast (aneb všelék na záděry), koupila ji v lékárně, prstík ošetřila a jedem 😉
O 4 hodiny později, když jsme šli na oběd, jsem se podívala na prst. FUJ! Poslední článek nateklý a napnutý, temně fialový, hnis už se dral ven. Bylo to fakt na doktora. Jak mu to říct, abychom celou cestu domu (vlastně do nemocnice) nestrávili za řevu, nadávání, hysterie…??
„Bolí tě to?“, zeptala jsem se, a když se nedíval, stiskla prst a vymáčkla hromadu hnisu.

Stav o 4h pzději…

„Ne.“, řekl a koukal se jinam…
Tak tomu fakt nechci věřit, já už bych asi bolestí umírala…!!!
Tak jinak: „Potřebuješ to ošetřit…“
„Já NECHCI do nemocnice!!!“, ječel.
„No, já vím. Půjdu tam s tebou.“, držím klidný tón, aby neznejistěl. I když mám hrůzu z toho, co bude.
„Ne! A nebudu tam spát!“, už začínal hysterčit…
„Ne, nebudeš tam spát. Jen se na to musí podívat pan doktor.“, říkám a stále se snažím o příjemný tón. Jen přemýšlím, jak těch asi 14 km, které zbývají, využít k přesvědčení ke spolupráci…. No to zas bude…! A pak jsem si vzpomněla na jeho jediný opravdový strach. Bylo mi to fakt blbý, ale prostě jsem použila jediný funkční argument:
„Ale když ti to pan doktor neošetří, asi umřeš…“, prohodila jsem jakoby ledabyle.
„Já nechci umřít, mami!!!!“, trochu povolila hysterie a vystřídal ji závan paniky.
„Já taky nechci, abys umřel…“, říkám a představa, že by mohl dostat nějakou otravu nebo tak něco, mě děsí a tím si omlouvám ten brutální argument…., který ale, jak se zdá, zabral 😉
Po dalších 8 kilometrů odpovídám asi na 10 000 otázek na témata jako: Kam jedeme? Kdy tam budeme? Nebudu tam spát? Budeš tam se mnou? Neumřu, že ne?
Jedu pořád dokola jako kolovrátek: Do nemocnice. Za chvíli. Nebudeš. Ano, budu. NE! a blížíme se k nemocnici. Při našem štěstí nás vzali cca za 10 minut. Upozornila jsem raději hned předem, že je Péťa autista, abych předešla nepříjemným situacím. Doktor se na to podíval, koukl na vystrašeného Petíka, který pořád dokola opakoval různé věty typu „Mě to vůbec nebolí…“ , pak se podíval na mě a řekl:
„Musíme strhnout nehet… “
Sevřel se mi žaludek.
„Narkóza. Lokál nedá.“, dodal ještě.
Nikdy! Proletělo mi hlavou. Na druhou stranu, když jsem si představila, jak bude asi probíhat lokální umrtvení, už bych tam ten vykřičník asi nepsala ….
Petík naštěstí nerozuměl.
„S tímhle jste tu měli být předevčírem!“
Nechtěla jsem vysvětlovat, že to vím teprve od dopoledne.
„Musí ho to hrozně bolet…“, říká mi vyčítavě doktor.
To vím taky, pomyslela jsem si, ale neřekla nic. Teď bylo hlavní pokusit se vyhnout hospitalizaci kvůli narkóze.

Zeptala jsem se, jestli nezkusíme to lokální umrtvení. Byl to tak trochu vabank, protože jsem už viděla, jak budeme bojovat, držet násilím ruku, všichni ve stresu…., ale pořád lepší než narkóza a pobyt v nemocnici. To by fakt nedal. Upřímně, tahle rozhodnutí jsou opravdu MOC těžká. Ale už jsem se naučila je dělat – vždy v zájmu zachování zdravé psychiky – mojí i Péťovy.
Sestřičky byly zlaté a ochotné a pan doktor nakonec ne moc optimisticky souhlasil, že ten lokál zkusí.
Nastalo vysvětlování. Už minule při očkování byl Péťa statečný a přímo ve chvíli vpichu řekl jen „Au.“. Tak jsem mu to připomněla, že není třeba plakat, že když to bude bolet, řekne au a že se mě má držet za ruku a mačkat co nejvíc, podle toho, jak moc to bude bolet.
Sestra chtěla, aby si lehl na lehátko. Do té doby jen seděl na stoličce a na lehátku měl ruku. A začal problém. Nechtěl ani za nic. Tak pan doktor souhlasil, že na to umrtvení může sedět na té stoličce. Držel se mě celkem lehce, sestry desinfikovaly ruku a doktor chystal jehlu. Naštěstí mi to nic nedělá…
Pak to přišlo – první vpich, Petík nic. Druhý a třetí – stále nic. Ani zmáčknutí, ani „Au“, prostě NIC…! Jen na mě odevzdaně koukal. Pak ale bylo třeba, aby si lehnul – bylo potřeba strhnout nehet. 
To lehnutí samo o sobě nakonec prošlo – jen do té doby, kdy sestra vzala ovladač a chtěla to lůžko posunout nahoru. Petík se vyděsil a začal hrozně ječet. Plakal a nedal si vysvětlit, že to je jen na posunutí toho lehátka. Nakonec se tam nějak uložil, já si stoupla na stranu, kde jsem nepřekážela a pan doktor začal konat. Pokyny sestře dával spíš očima nebo šeptem – asi si neuvědomil, že Péťa snad ani neví, co je pinzeta. To už ale Petík mlčel a držel mě za ruku. Povídali jsme si o jeho oblíbené trase trolejbusu v sousedním městě, jmenovali zastávky a hlavně jsem se snažila držet téma, abych udržela jeho pozornost mimo místo činu. Ve chvíli, kdy se podíval na svou ruku, měl už nehet dole a po prstíku mu stékala krev. NIC. Ani nepípnul. Dostal obvaz a termín převazu.

Ta úleva….

Po této události mi to celé do sebe zapadlo. Ten problém není ve fyzické bolesti. Protože to, co měl na tom prstu, už jsem taky měla – jako dospělá – a bolelo to opravdu moc. Jeho problém je ve strachu z prostředí, z neznáma, neznámých situací a zejména z hospitalizace. Má strach, že by v nemocnici byl sám. I když jsem mu tisíckrát opakovala, že bych ho tam samotného nikdy nenechala, že bych tam byla s ním, jako už tomu dvakrát bylo. Ono mu prostě tohle vysvětlení nestačí. Nejsem si jistá, jestli ten strach ho fyzicky může bolet. Nevím, co přesně prožívá, protože kdykoli se jedná o návštěvu lékaře, tvrdí, že ho NIC nebolí, NIC mu není, je ÚPLNĚ zdravý a v pořádku. Přesto už to hodněkrát bylo něco, co MUSELO bolet a to ne málo… Zase jsme u té jeho cílevědomosti.

Nedávno přestal jíst. On, který jinak sní oběd, tátu, mámu, krajáč mléka, pecen chleba…. Nebylo mu dobře, to bylo evidentní. Protože neměl kdo hlídat, šli jsme k lékařce. Samozřejmě nechtěl, samozřejmě mu nic nebylo, nic ho nebolelo, neměl žádné problémy. Paní doktorka je hodná a klidná, zvládáme vyšetření celkem dobře. Až na to, že Petík soustavně tvrdohlavě neguje všechny příznaky. V krku v pořádku, břicho vypadalo klidně, teplota nebyla. Závěr byl, že to je asi jen nějaká viróza. I paní učitelka mi do telefonu říkala, že předchozí den pár dětí vypadalo špatně, ale Petík prý byl v pořádku. To byl ostatně i večer. Takže jsme šli domů. Ten den Petík celý prospal – kromě asi celkem 2h, kdy chvilkami klimbal, chvilku si se mnou povídal. Měla jsem obavy, jaká bude noc, když má naspáno. Spal i celou noc. Nic nejedl celý den, jen trochu pil. Další den byl u babičky. I ten prakticky celý prospal a jediné, co snědl, byla miska vývaru.

Dva dny v módu Šípková Růženka

Večer k nám přišly moje kamarádky a Petík byl vcelku v pořádku. Sice nic nejedl, ale byl i trochu veselý a aktivní, i když zdaleka ne tak, jako obvykle bývá. Následující den byla sobota. Ráno sem si říkala, že když už dva dny nejedl, nalákám ho na koblihu. Dal si sotva půlku a pak asi půlku jablka. Aspoň něco, řekla jsem si a byla spokojená. Jen do chvíle, kdy mi to vše vrátil na nohy. Utřela jsem podlahu a začala panikařit. Nastal výslech:
„Bolí tě bříško?“
„NE!“
„Je ti špatně?“
„NE! Není mi špatně!“
„Určitě ne?“
„Ale mami? Jezdí padesátšestka na Vyhlídku?“
„Petí… řekl bys mi, kdyby tě bolelo bříško?“
„Já chci spát doma…“
Řekla jsem si, že ho budu chvilku pozorovat. Seděla jsem u něj a snažila se s ním povídat o různých věcech, aby se uvolnil a trochu znepozorněl. Je to hrozné, jakou má sebekontrolu, když se bojí lékařů. Najednou zrudl v obličeji a měl mokré vlasy i čelo, jak se zapotil.
„Petí, je ti dobře?“
„Ano, mami.“
„Chce se ti blinkat?“
„Ne, mami. Já chci spát doma.“
To zrudnutí a opocení se opakovalo ještě asi dvakrát, než jsem se rozhodla, že tohle tedy ne a začala chystat cestu na pohotovost.
Samozřejmě kladl odpor a já musela zase vytasit svůj nechvalný trumf:
„Když tě neuvidí pan doktor, mohl bys umřít… a to nechceš, že ne?“
„NE!!! Já nechci umřít!“
Tak jak jinak srozumitelně mu mám vysvětlit, že to je vážné? Že do té nemocnice musíme?
Bylo mi ho líto, protože se hrozně vylekal, ale účel světí prostředky a on povolil v odporu k návštěvě nemocnice. Konec konců tohle už mám vyzkoušené…
Celou cestu jsem musela slibovat, že nebude spát v nemocnici (a sichrovala jsem to opatrně tím, že kdyby ano, budu tam s ním), hlavou se mi honilo, jestli by dokázal takhle vydržet třeba zánět slepého střeva nebo kdoví, co by to mohlo ještě být. Jsem totiž přebornice, co se katastrofických scénářů týče…
Byli jsme první na řadě. Hned ve dveřích jsem opět hlásila, že syn je autista. Už se párkrát stalo, že jsem to neřekla hned a lékaři na mě pohoršeně koukali kvůli jeho nepřiměřenému chování a měli snahu ho okřikovat a říkat mu, že takhle se nemůže chovat. Paní doktorka byla hodná, vstřícná, pochopila celou situaci a Petíka vyšetřila. Řekla mi, že pravý podbřišek je klidný a že to vidí na střevní chřipku.
Je mi jasné, že to opocení bylo od křečí do břicha, které tyhle stavy provází a myslím, že ho to bříško muselo bolet hodně – zvlášť po mém geniálním nápadu s koblihou.

Jsem ráda, že to byla více méně prkotina, i když dva dny skoro prospal, pět dní skoro nejedl a měla jsem opravdu nahnáno. Na tomto varování jsem si vzala hlavně to, že on je opravdu tvrďák a z toho strachu z návštěvy nemocnice je schopen zatajit i velkou OPRAVDU VELKOU bolest.

1 názor na “Něco o bolesti”

  1. Pingback: Čert, pan hlídač, policie, smrt, páv … – Světlemodré srdce

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.