V našem domě už bydlíme skoro deset let. Když jsme se sem nastěhovali, udělali jsme Petíkovi dětský pokojíček. Nebylo moc na výběr, místnosti jsou tak situované, že na něj zbyl největší pokoj v bytě. Než jeho bratr odešel na vysokou, měli jsme tam i postel my – rodiče. Ale to netrvalo moc dlouho. Z bratrova pokoje se stala ložnice a Petíkovi zbylo království. Při malování před nastěhováním jsem mu nechala na jednu zeď udělat barevné pruhy. Nějak jsem neměla odvahu pouštět se do velkých barevných ploch. Přišlo mi to jaksi závazné a neuměla jsem se rozhodnout pro barvu, odstín, nic … Časem se na zdi objevily samolepky s dětskými motivy – takové, které mi přišly decentní a udržitelné po nějakou dobu. Že jsem se trefila, jsem si uvědomila nedávno, když jsem si řekla, že ve 12 letech by už Petík mohl mít pokojíček trochu chlapecký. Začala jsem přemýšlet a plánovat, co s tím pokojíkem provedu. Moc se mi líbí přírodní materiály. Do obývacího pokoje jsem v létě nechala nalepit tapetu s motivem kamenů. Původně jsem tam chtěla kamenný obklad, ale jednak bychom to se sestrou, se kterou vše děláme svépomocí, nezvládly a také jsem si nebyla jistá, jak to bude vypadat. Takže jsme se rozhodly, že na zkoušku dáme tapetu a pak se uvidí. Hlavně … tapeta mohla být hned (a to je pro mě dost důležité :D).Nejprve jsem se rozhodla, že upravím právě tu stěnu, na které byly barevné pruhy, protože u ní nestojí žádný velký nábytek, na rozdíl od ostatních stěn. Takže zde byl prostor k realizaci. Měla jsem zcela jasnou představu – chtěla jsem tapetu, která vypadá jako betonová zeď, místy oprýskaná na surové cihly. S touto jasnou představou jsem začala procházet nabídku tapet na internetu. Jak už to bývá, člověk míní, osud mění. Náhodou jsem asi čtvrtý večer při průzkumu nabídek narazila na úžasnou fototapetu – vlak! Starý vlak ve stanici. Černobílé s červenými detaily. Srdce mi poskočilo a okamžitě se rozplynul můj betonový sen. Spíš rychle upadl v zapomnění. Takže už to nebylo o tom jakou tapetu, ale jen o výběru velikosti. Ta největší by byla skvělá, přes celou plochu, kterou jsem zamýšlela změnit, ale musela by se trochu zaříznout. A do toho se nám moc nechtělo. Takže kompromis – menší rozměr, ne přes celou stěnu, ale zato bez nutných úprav velikosti. Objednala jsem tapetu a vyklidila půlku pokojíčku. Podotýkám, že byly tři týdny před Vánocemi…
Bylo třeba oškrábat stěnu pod tapety. Dala jsem se do toho jednoho večera kolem sedmé hodiny. Bylo to období, kdy se učilo distančně a já přes den buď učila nebo jsem byla venku s Péťou. A tak veškerá práce mohla probíhat v tuhle večerní dobu. Naštěstí už nebydlíme v paneláku, takže to ničemu nevadilo. Za první večer jsem oškrábala asi třetinu plochy. Teď přišla řada na Petíka. Viděl mě a chtěl se účastnit. Po zkušenosti s jeho pomocí s malováním předešlé léto jsem se tomu ani moc nebránila. Malování válečkem mu šlo a dělal to pěkně. Tenkrát jsme mu nechaly čtverec asi 2 metry čtvereční a popasoval se s tím nad očekávání. Musím tedy ještě přiznat obrovský kredit mojí sestře za statečnost a vhodné metodické vedení – ona mu to prostě uměla ukázat. Hezky ho vedla a on to dal jak pán 🙂 Proto i tentokrát jsem mu chtěla kousek nechat, ať si zase zkusí něco jiného. Jsem šťastná, že chce fyzicky pracovat a na rozdíl ode mě je vcelku dost šikovný. Vedení bylo zcela na mně, sestru jsem si „šetřila“ na tapetování. Začali jsme prevencí velkých ztrát – minimalizací oblečení nutného na práci. Svlékla jsem ho jen do trička a trenýrek. Pak přišla pro mě taková vcelku vtipná chvilka – já, která jsem vždy byla v rodině za vrchní nemehlo, jsem Petíka zasvěcovala do tajů škrábání malby. Ale co, žádný učený z nebe nespadl – život mě vyučil a když se něco hodně trénuje, dá se to naučit. (Někde jsem četla, že pokud něčemu věnujete cca 13000 hodin, můžete v tom dosáhnout mistrovství. Tím nechci říct, že jsem mistr škrábání, ale prostě to zvládám. Ono na tom vlastně ani nic není …) Po minimalizaci rizik už jsme se mohli dát do práce. Názorně jsem Petíkovi ukázala, jak se máčí stěna a vysvětlila mu i proč. Pak dostal špachtli a mohl si škrábnout. Byl naprosto fascinovaný pláty odlupující se malby. Nejdřív pomalu pohyboval špachtlí, ale po chvíli nabyl sebevědomí a rozjel to. Nechala jsem ho pracovat dole v bíle oblasti. Jeho ale lákalo zdolávat ty barevné pruhy. Asi tam víc viděl, tak se to odlupuje. Jenže byly vysoko. Myslela jsem si, že ho to po chvilce přestane bavit. To jsem se ale hodně spletla. Udělal celý prostor, se kterým jsem počítala, že ho oškrábe a pořád usiloval o ty pruhy.
„Chceš na štafle?“
„Ano, mami. Ale já spadnu.“
„Proč bys padal? Můžeš se přece jednou rukou držet.“
V tu chvíli nedomyslela, že jsem si dala další výzvu. Všechno jsem musela otočit, protože Petík je přece levák. Ještě že mám natrénováno ze struhadla (které jsem mu taky původně předala jako pravákovi a pak jsme to docela dlouho přeorganizovávali, aby to mohl udělat, jak mu to je přirozené). Takže teď už trochu ostříleně jsem otočila schůdky, představila jsem si, jak tam bude stát a kterou rukou se musí držet. Vylezla jsem nahoru, namočila další kus stěny a předala mu to. Dal se do práce – veškerý jeho zájem směřoval k likvidaci barevných pruhů. Když mu tam zůstal v oškrábané oblasti kousek barvy, hrdě mi hlásil:
„Koukej, já jsem tady kousek vynechal.“ Je to jedna z jeho oblíbených echolálií, kterou umí mistrně použít v různých situacích (včetně čištění zubů).
„Tak ho hezky odškrábni“, řekla jsem, protože jsem věděla, že na to čeká. A udělal to. Ten večer jsme začínali také kolem půl sedmé. Říkala jsem si, že to během dvou, tří dnů doděláme. Ale – světe nediv se, mohla jsem to čekat – Petík urputně škrábal pořád dál a dál a tu zbylou část ten večer zkrátka dodělal. Hrozně se těšil, až bude „natírat“. Takže byla řada na mně, abych poprvé v životě zatmelila, co bylo potřeba. Detaily vynechám, tato část měla happyend. (Angličani by řekli „eventually“ – což má příznak těžkostí cestou k cíli).
V další fázi nám teta Štěpánka vyznačila na zdi, kde přesně bude tapeta a my jsme měli pole působnosti k „natírání“. Péťa dostal malý váleček, já si vzala velký a už jsme jeli. On dole, já nahoře. Docela nám to šlo. První nátěr za jeden krátký večer. Ráno ještě prosvítaly ty původní odolné německé barvy, takže večer další kolo.
Péťa se mnou pracoval každý den. Nevyhýbal se ničemu, ani úklidu. Zde byl jeho autismus velkou devizou – pracoval vždy co nejlépe a až do konce. To po mně rozhodně nemá 😀
Pak nastoupila tety chvilka – bylo na čase nalepit tapetu. Já se těšila jak malá holka. Petík nevěděl, co na tapetě je, takže si to asi neuměl moc představit. Při rozměru cca 250×180 cm jsme se sestrou očekávaly několik svislých pásů tapety. Ale … byly jen DVA a k tomu vodorovné. Naštěstí, stejně jako tomu bylo u našeho tatínka, jsem se nebála, že by to nezvládla. Má totiž zlaté ruce. Tapeta byla za chvilku na svém místě… Petík byl po dobu lepení tapety odeslán do ložnice, chtěla jsem ho překvapit. A že se to povedlo. Přivedly jsme ho se zakrytýma očima a pak mu řekly, ať se podívá. Měl radost. I když ji umí dávat najevo jen svým způsobem, bylo to naprosto srozumitelné…. Nejdřív jen koukal, pak se nadechl a:
„Jééé, mami, metro!!!“
Poskakoval před tou tapetou a pak popadl vedle sedícího kocoura, který tam trávil skoro všechen čas při práci s námi:
„Arturku, podívej, metro!“
A pak už jen pózoval….
To byl začátek.
Jak to bylo s pokojíčkem dál, zase příště.
Brzy, doufám 🙂
Pingback: Cesty do pekel jsou dlážděné dobrými úmysly – Světlemodré srdce