Pro mě, jako pro učitelku, je hrozně zajímavé pozorovat, jak se Petík učí. Nemyslím tím jen to, co u toho dělá, ale veškeré mechanismy, kterými si osvojuje nové znalosti, vědomosti a dovednosti.
V době distanční výuky mám opravdu hodně možností pozorovat způsoby, jakými Péťa ve škole pracuje, jak funguje, jak mu to funguje v hlavě, jak se projevují vnější vlivy na jeho výkonech – no prostě pole neorané…
Naštěstí jeho škola více méně fungovala s malými výpadky skoro pořád. Občas jsme se nějakým způsobem octli v karanténě. Když jsem já měla Covid, byli jsme doma 14 dní. Pak chodil pár dní do školy a byla karanténa pro všechny. Pak zase měli částečnou karanténu ve škole týden před Vánocemi a před koncem pololetí. Ten pravý úder přišel až teď, s jarním lockdownem, který dopadl na všechny. První týden šlo vše hladce, protože jsem měla jarní prázdniny. Stíhali jsme Petíkovo učení a chození na výlety a bylo to dobré.
S dalším týdnem – mým 17. týdnem na online výuce – začala online výuka i Péťovi. Řekla jsem mu to až v neděli a udělala jsem dobře.
Postavila jsem ho tím před neznámou situaci. I když vidí u mě, že online hodina nic není, chodí občas zdravit moje studenty nebo mávat mým kolegům na online porady, je to něco neznámého, nového, nejistota…. Petík byl vzteklý, negativní, křičel na mě, že nechce online hodinu, že chce už končit, vztekal se, bouchal do stolu, vyváděl, brečel…. V tomto duchu se nesl nedělní podvečer i večer. Já mu říkala, že to prostě zkusíme a uvidíme, že nemůže končit s něčím, s čím ještě nezačal. Ale nedal si nic vysvětlit.
Bylo mi úzko, protože jsem si neuměla představit, jak to vše uděláme. Musela jsem přizpůsobit svoje hodiny, ale je to nutné, tak se to nějak udělat dá. Petík u toho sám být nemůže a já si zase nemůžu vzít OČR… – jak by k tmu přišli moji maturanti? Večer jsem vše nachystala podle instrukcí paní učitelky. Péťa nechtěl ani slyšet. Ještě před spaním ječel, že nechce žádnou online výuku, že se mu to nelíbí a že chce končit. Nechala jsem to být a modlila se, aby se z toho vyspal. Ráno jsem ho vzbudila, dostal dobrou snídani (to je základ!) a nachystal si tablet. Nechtěl se učit z mého počítače. Tablet má nový, dostal ho k svátku, takže přišel akorát včas. V 8.27 jsme se připojili do Teams přesně podle skvělých instrukcí paní učitelky. Vše šlo hladce. Viděla jsem, že Petík je tak nějak natěšený, nenegoval, byl v klidu. Chodila jsem kolem toho po špičkách …. Hodina začala. Paní učitelka to měla vymyšlené, děti ukazovaly měkké I palcem, tvrdé Y jako viktorku. Petík se snažil, až mě to dojímalo, jak byl vzorný. Snažil se, chvilkami se na mě koukal, jestli to má dobře, já jen kývla, pak jsem mu řekla, ať se na mě nekouká a odpovídá sám. Pak ho paní učitelka vyvolala, aby něco přečetl doplnil. Udělal to a zase dobře. Já měla radost, on taky. Ale … paní učitelka ho asi neslyšela, protože to celé řekla znovu. Naštěstí si toho nevšiml. Pak jsme ale zjistili, že ho opravdu téměř vůbec není slyšet. Tak jsem ho odhlásila z tabletu a přehlásila na můj notebook. Jenže … čekali jsme na přístup do Teams a Petík začal hysterčit, že už se tam nedostane …. Za chvíli ho tam paní učitelka pustila a hodinu jsme dojeli. Nakonec došlo na ukazování domácích mazlíčků. Musím říct, že na to, jak jsem z toho měla strach a byla vyděšená, tak to proběhlo skvěle.
Vyvstaly jen dva podružné problémy: můj notebook ukazuje v Teams jen toho, kdo mluví a ne dlaždice se všemi účastníky schůzky (takže Petík odmítá na notebooku být, ale aspoň z něj slyšel a byl slyšet) a z tabletu není Petíka skoro vůbec slyšet. Takže po prvním dni online výuky jsme ladili všemožná nastavení, abychom druhý den zjistili, že to je stejné. Takže dalším řešením bylo koupit sluchátka – dvoje – a rozdvojku a připojit to do tabletu a doufat, že to bude fungovat. A ono to kupodivu funguje… 🙂
Takže naše denní rutina je teď jasná: vstávat, snídaně, umýt, vyčistit zuby, obléknout a čeká se na výuku.
On to MILUJE … ale já okolo toho pořád raději chodím po špičkách. Je úžasné ho vidět, jak sedí, soustředí se a snaží a je „vzorný“, to jsem si při učení se s ním doma moc neužila. Samozřejmě, když opadne pozornost, nebo přijde únava, jde tahle veškerá disciplína do kopru a jen se modlím, aby ještě chvilku vydržel. Dneska mezi češtinou a matematikou odpadl na gauči – pak moc nechtěl vstávat a na matematice byl na pokraji nepříjemnosti. Ale ustál to nakonec. Tedy doufám. Já odešla pár minut před koncem na svou online hodinu do jeho pokojíku.
Skvěle se v této situaci hodí i fakt, že jsem zavedla speciální motivační systém. Petík dostal k Vánocům kalendář a razítka. když splní svoje školní povinnosti (úkoly, čtení), dá si smajlíka, když nečte, dá si lebku. Ono to docela funguje. Tedy už se stalo, že chtěl lebku a řekl mi, že číst nebude, protože ji chce, ale … možná to bylo opačně… Teď se mu podařilo smajlíků i šest – dvě online hodiny, tři úkoly a čtení. To byla radost!
Ale zpátky k učení.
Ve škole jsou výkony kolísavé, protože je ovlivňuje řada faktorů. Jsou dny, kdy se dobře soustředí (v rámci svých možností) a dny, kdy je plačtivý a skoro není schopen pracovat. Vše ovlivněno nějakým kontextem – například nejede domů jako obvykle svozem, ale já ho vyzvedávám v družině. To ho docela dost umí rozhodit a klidně už od rána. Pořád opakuje, že to nestihnu, že budu v koloně a že ho tam nechám. Přitom takovou zkušenost nemá. Vždy jsem tam včas – spíš trochu dřív ale ne moc. Je třeba to trochu nacvičovat a budovat odolnost. Tuto situaci tedy pravidelně opakuji, aby si zvykl a aby neměl zbytečný stres. Zavedli jsme si otužovací čtvrtky od nového roku a to je den, kdy ho vyzvedávám v družině, jdeme se někam podívat (ideálně na nádraží, trolejbus, semafor), koupíme si svačinu a jedeme se namočit do Milady (jezera). Opakování funguje a vše je po nějaké době mnohem lepší. Pokud nepřibude nějaký další faktor, který vše naruší… Například současný lockdown. Zase budeme na začátku.
Já si myslím, že si v učení na svoje možnosti vede skvěle – zvládá násobilku, vyjmenovaná slova (opět ale výkony dle kondice.) Ve cvičení na vyjmenovaná slova, které má 23 jevů, udělá tak 3 chyby, pokud je OK. Pokud není ve formě, těch chyb udělá klidně 16. A to obojí může být během jednoho výukového bloku. To jsem viděla na jaře při vypracovávání zadaných úkolů. Dělali jsme 3 cvičení. První 3 chyby, druhé 16 a třetí 4. To je zvláštní. Jeho výkony kolísají. Ale nepodařilo se mi vypozorovat nějakou příčinu.
Má výbornou paměť – nemyslím si, že si umí odvodit slova příbuzná k vyjmenovaným slovům, ale má “nakoukaný” pravopis. Opět zde je velký handicap porozumění.
Např. věta: L_že l_zátko.
Doplnil: Lyže lízátko. Zkrátka tam viděl ty lyže a s lízátkem si to vůbec nespojil. Když jsem mu to vysvětlila, že se to týká lízání lízátka, hned věděl, že to má špatně. Další byl plýšek. On vůbec nevěděl, co to je. Tak jsme si to ukázali a řekli, ale myslím, že si to nezafixoval. I když ke každému slovu píšeme opravu, aby to viděl a snažme se říkat si, proč se tak píše. A takových příkladů je nespočet.
Podobně to je s matematikou. Násobilku umí. Sčítat a odčítat do 20 taky. Ty přechody přes desítku už jsou jak kdy … Já mu pomáhám různými názornými pomůckami, paní učitelka mi také posílá pomůcky, se kterými pracují ve škole a pak mu kreslím (chudák…, ale dává to!). Přesto nemůžu říct, že bych našla způsob, jak mu věci vysvětlit a přiblížit. Je to vždy takové malé dobrodružství. Něco děláme, počítáme a já v napětí čekám, co bude a jak to půjde. Občas zabřednu do bažin zoufalství a beznaděje a říkám si, že s tímhle prostě ten kluk nemůže existovat. A jindy zase prožívám pocit jako po otevření tajné skrýše – vše jde hladce a on i asociuje. Tímto způsobem se prokousáváme zaokrouhlováním, které mu docela jde, i když si nemyslím, že pochopil význam – ale chápe princip, dělením se zbytkem, sčítáním a odčítáním pod sebe („Mami, já nechci mínus!“ – nevím, proč je zaujatý proti odčítání :D) a dalšími početními úkony. Obvykle něco počítáme a jde to hrozně těžko. Mám pocit, že vůbec neví a nevnímá (taky si u toho jede stanice metra nebo AZ kvíz, či automyčku), pak nastane takový okamžik, kdy mu to „naskočí“ a jedeme flow, kdy mu to jde a některé početní úkony dává z hlavy překvapivě dobře. No a pak jsou dva možné scénáře. Tedy tři. Buť mu to spadne zase do ztráty pozornosti a zájmu, nebo flow trvá, ale je konec cvičení a už nechce dělat nic dál (a příště jedeme zase od začátku) a nebo se nabudí a chce ještě chvíli počítat (ale to je asi tak často jako zjevný pergamen rytíře Brtníka z Brtníků).
Dnes jsme pracovali na zaokrouhlování. Na desítky to šlo parádně, ani jsem nestačila kontrolovat a už tam mastil výsledky – správné. Další část však byla na stovky a on zůstal v tom desítkovém flow. Vůbec mu nešlo přepnout se na ty stovky. Ukazovala jsem mu ty číslice, kde jde o to zaokrouhlení, podtrhávala a nic… pořád jel na desítky. Tak jsem mu vždy HODNĚ pomohla se k tomu dopracovat. To je ta chvíle, kdy propadám různému stupni beznaděje. Pak to přišlo. U šestého příkladu mu to docvaklo. A dál už zase jel jak dráha. Jenže vím, že příště to bude zase úplně stejné. Možná až bude několikáté příště, tak to bude dobré. Nebo když nebudou předcházet příklady zaokrouhlování na desítky.
Někdo se mě ptal, jaké předměty Petíka baví a jaké nebaví. Myslím, že to není otázka baví versus nebaví. V jeho případě to stojí spíš na rozumí versus nerozumí. Protože díky narušené komunikační schopnosti nezvládá obsahově učivo vlastivědy a přírodovědy, tyto předměty jdou stranou jeho zájmu. Pokud tam jsou oblasti, kterým rozumí nebo je zná z každodenního kontextu, baví ho to, ale pokud jsou tam věci, kterým nerozumí, zájem upadá. Matematiku i češtinu má rád. A vše je o motivaci…
Hodně je potřeba vše vést přes názorný příklad, protože verbální výklad prostě není vhodný ani vyhovující. Spoustu věcí získává díky paměti a až je má zažité, tak teprve asociuje a přenáší získané i mimo původní okruh a rozsah. Takže například dokáže naprosto bravurně použít vhodnou echolálii v nějakém kontextu, ačkoli situaci sociálně nechápe. Jen mu to zapadá do nějakého vzorce.
Není překvapivé, že v oblastech svých zájmů má velké vědomosti – zná obrovské množství časových údajů o odjezdech a příjezdech vlaků, metra, autobusů…
Na druhou stranu například stromy a květiny ho vůbec nezajímají, a tak je těžké ho v tomto oboru nějak posunout.
Všímá si neuvěřitelných detailů – ale opět obzvlášť v oblastech svých zájmů. Všimne si například, že maminka jeho oblíbené holčičky má na autě zimní gumy a jiné poklice na kolech. Jako jediný si všiml hned napoprvé, že mám jiné brýle (měla jsem nové velmi podobné těm předchozím) – byly mu 4 roky, přišel ke mně, utkvěle se na mě díval a sahal mi na brýle. Říct to neuměl. Velmi dobře rozeznává různé zvuky a je schopen podle nich identifikovat věci, místa, kontext. Rozezná po telefonu podle zvuku blikačů, jakým autem jedu….atd… 😀
Když to vše shrnu a zamyslím se nad jeho budoucností – tak prostě nevím…