Separačně úzkostná porucha a jak se to snažíme zvládat

Péťa trpí mimo jiné i separačně úzkostnou poruchou. Tato porucha je typická pro děti, ovšem obvykle v batolecím věku, či předškoním až mladším školním věku. Je to přirozená součást vývoje u dětí a jde o jejich reakci na odloučení od matky. Děti protestují proti jakékoliv formě odloučení.

Tahle libůstka nás provází už řadu let a tak nějak žije s námi a my s ní.
Když byl Petík batole, brala jsem to jako nedílnou součást jeho vývoje. Uměl vystřihnout slušné scénky při jakémkoliv odloučení ode mě – bez ohledu na vzdálenost nebo dobu, jaká nás dělila, do toho vždy dal všechnu svou energii a všem zúčastněným přivodil nejednu nelehkou chvilku.
Už když si ho moje maminka brala na hlídání v době, kdy jsem při mateřské chodila na částečný úvazek do práce, jsme s mamkou vždy kuly pikle, jak to udělat co nejméně bolestivé (pro všechny). Mně rvalo srdce, jak Petík ječel a vyváděl, bylo mi líto jeho i mamky a ona zase měla nepříjemné pocity z toho, z jaké situace jsem odcházela já.
Zpočátku jsme jezdili autobusem. Mamka přišla na zastávku, já vystoupila s kočárkem a šla kus s nimi. Za viaduktem jsem se otočila a šla zpátky – do práce. Petíkův řev byl slyšet na desítky možná i sto metrů. Mamka mi říkala, že na něj vždy mluví a on se pak po nějaké době uklidní. Původně jsem se s ním přod tou otočkou loučila, dala mu pusu a řekla, že brzy přijdu, ale to spustil řev jako blázen a celá to hrůza se prodloužila o tento (naprosto zbytečný, spíš dokonce nadbytečný) rituál.
Po nějaké době už jsme kočárek nepotřebovali. Situace probíhala podobně – mamka čekala na zastávce, my vystoupili a šli kousek s ní. Tentokrát už viadukt nebyl tak vhodné místo, a tak jsme s mamkou vymyslely, že dojdeme na roh budovy, kde se já těsně u toh rohu odpojím a ona povede Petíka dál. Řev byl slyšet asi až v Barceloně. Já zašla do školy a snažila se na to nemyslet. Moje výčitky musely být i vidět. Nemohla jsem se vždy nějakou dobu soustředit na nic kromě dýchání. Proto jsem jezdila relativně brzy, abych tohle stihla zpracovat dřív, než jsem vkročila do třídy.
Obě jsme s mamkou statečně doufaly, že se to časem zlepší.
Nezlepšilo se to do prázdnin.
Po prázdninách už měl jít Péťa do školky. O tom, jak jsme tam začínali jsem psala v tomto článku. Jeho každodenní ranní hysteráky vydržely relativně dlouho – několik let, troufám si říct.

Škola přinesla další období dalších situací, kdy Péťa dával najevo, jak moc to odlučení nezvládá. O tom, jak to bylo v družině, se dočtete tady (nechci se opakovat).

Stejné trable přinesly moje pokusy o zapojení Petíka do různých dětských kolektivů – zkoušeli jsme kroužek plavání například. To, co předvedl před první hodinou (a asi i během ní), mi rvalo srdce a to muselo bojovat s rozumem. Srdce říkalo, ať ho nenutím někam chodit, rozum oponoval s tím, že ten kluk mezi děti prostě musí a musíme si oba zvyknout a zvládnout to. No byl to boj. Paní instruktorka byla moc statečná a i po té šílené první hodině souhlasila, že příště to zkusíme znovu a obě jsme věřily, že to bude lepší. Nebylo. Lepší to bylo až v den, kdy jsem ho tam nemohla vést já a vedl ho tam brácha. Péťa to zvládnul úplně v pohodě a brácha mi sdělil, že to vlastně na mě všechno asi jen hraje… (V tom případě: Národní dívadlo, těš se!).

Já to ale nevzdávala a zapsala jsem ho na příměstský tábor. Tedy – vždy v takové situaci jdu přes nějaké „můstky“. Tady to byl jeden můj student, který tam byl jako vedoucí. Vše jsem s ním probrala, celý první den byla na telefonu a … ono to klaplo 🙂
Příměstský tábor tedy jedeme každý rok – i když teď už to byl několikrát jiný, ale o to lepší, že tady si to všechno musel Petík prošlapat sám. Setkala jsem se s nebývalou vstřícností a pochopením a nedokážu asi slovy dost poděkovat všem zúčastněným. Jsem šťastná a těším se na každý další rok, protože pro Petíka to je obrovský a důležitý krok. I když každý rok mi zdůrazňuje, že JEN na jeden tábor a že v pátek už půjdu z tábora domů a bude konec. A také to, že nepůjde na vystoupení, protože on vystoupení nemá rád…. (o tom jsem psala v tomto článku. Tábor je vždy první týden v červenci, ale o jeho konci sýchám obvyke zhruba od půlky května. Několikrát … denně. Tábor pobytový? No tak to NIKDY – to ani nemůžu naznačit a myslím, že na to nesmím ani ve snu pomyslet. Péťa totiž vůbec nechápe, jak můžou některé děti, které zná, na táboře SPÁT a ještě RÁDY!!!

Když jsem vloni byla se studenty na čtyři dny v Belgii, byl Petík u táty. Tentokrát to opravdu dovedl k dokonalosti. Neplakal, to nedělá, když je u táty nebo s mojí sestrou. Každý den mi asi 60x psal zprávu a asi 25x volal. A třetí den ráno, cestou na školní autobus si nějak vykouzlil průjem a nevolnost. Průjem si vykouzlil už cestou a nevolnost přidal záhy. Na ulici. Obojí. Byl pak už doma s tátou (a mohl mi psát a volat i dopoledne…).

Tohle všechno jsou takové zřejmé situace (i když u nás se to s věkem moc nelepší..).

Situace, kvůli které jsem se ale rozhodla napsat tenhle článek, je situace u nás doma.
Máme pěkný byt. Nejmenší a nejchladnější místnost je ložnice, místnost, která má troje dveře a dvě okna, je obývák (navíc se jím prochází do kuchyně) a na dětský pokoj „zbyla“ největší místnost, navíc s balkónem…. 🙂
Což zní dobře. Jen ale do té doby, než jsem si uvědomila, že tato místnost slouží jen jako prostor pro hračky, knihy, postel… Petík na pokojíček nějak zanevřel. Zřejmě díky separačně úzkostné poruše…? On se tam pohybuje jen sporadicky. Ačkoliv jsme mu s mou sestrou nalepily na zeď úžasnou fototapetu – dokonce mi pomáhal škrábat zeď a uklízet to vše – takže byl zainteresovaný a těšil se na výsledek. Koupila jsem mu lávové lampy, sedací vak (na kterém tedy asi tři dny pobýval) a koberec, který ke všemu ladí, má tam i velký psací stůl a hrozně moc prostoru na zemi. Jako menší tam vcelku byl, stavěl si mašinky atd. Posledních pár let ale NIC.
Nutně potřebuje spát se mnou v ložnici. Mně to nevadí. Já jsem snad i svým způsobem ráda, protože je tak krásný, když spí. Ta nevinnost mě vždy dojme. Navíc je pořád takový dětský – má opožděný vývoj (jako celkový) a je fakt ještě malý kluk.
ALE – jednou mu bude 16, 18, 20 …. a myslím, že i pro něj je dobré pracovat na určité míře samostatnosti a odloučení.

Zkusila jsem pokojíček trochu předělat, aby ho to tam lákalo. Koupila jsem výše zmíněnou fototapetu, koberec, relaxační vak a závěsy a vše zrealizovala (jako obvykle těsně před Vánoci :D). Byl nadšený! Já už méně, protože se na to občas šel podívat, ale v pokojíku být nechtěl. Pořád jsem snovala plány, jak ho tam aspoň trochu dostat, jak mu tam udělat to jeho místo, jeho oázu klidu a soukromí (které on však nutně potřebuje sdílet – se mnou :D)

První větší a cílený pokus proběhl v zimě. Inspirovala jsem se a koupila mu k svátku dětské telefonky. Trochu mi zkazilo plán, že kabel není tak dlouhý, jak bych potřebovala. Ale z pokojíku od postele do obýváku na stolek to dosáhlo. Zapojila jsem to a Petíkovi řekla, ať jde do postele do pokojíčku a že si než usne můžeme volat. To se mu líbilo – volal mi asi 4x … za každou minutu. Ale byl to pokrok – zůstal přes noc ve svojí posteli.
Ráno už se volání nekonalo:
„Můžu dneska spát s tebou?“
„Ano, ale to si nebudeme volat…“
„Neboj, já ti zavolám na Discord!“, a byl se mnou hotový. Takže moje radost neměla dlouhého trvání.

Ne nadarmo mě rodiče pojmenovali Veronika – což prý znamená „přinášející vítězství“ – tím si zatím nejsem úplně jistá, ale zkrátka v životě nic nevzdávám. Pomalu jsem si v hlavě sumírovala další plán, jak Petíka do toho pokojíku aspoň trochu dostat. Trochu mě inspirovalo to, jak miluje koupelnovou předložku, kterou dostal k narozeninám. (pokud vám teď chybí kontext – jako že cože? Koupelnovou předložku k narozeninám??, tak o tom jsem psala tady.

Uzavřeli jsme dohodu, že bude Jaspoň JEDNOU za týden spát v pokojíku. Nebyl tedy nadšený, ale souhlasil.
„Ale jenom jednou, jo?“
„Jo. Jednou každý týden.“
„Tak jooo…“
Tohle JEDNOU se vždy odehrávalo v podobném duchu:
„Dneska spím v pokojíku?“
„Ano.“ (Vybíral si on, který den to bude.)
„A můžu jen jednou?“
„Ano.“
„V kolik vstáváš?“
„V osm.“
„Tak já si dám budíka…“
Nevím, co nechtěl zmeškat… 😀 – ráno obvykle přišel ke mně (dřív než zvonil budík, tak mě vzbudil on).

Taky jsem si říkala, že mu možná vadí palanda. Nahoře už roky nespal – vlastně co odešel brácha do Prahy. A když spal v pokojíku, tak jedině dole. A co si budeme povídat, výhled na spodní stranu postele nad ním nic moc… Navíc zřejmě z dlouhé chvíle rozpáral popruhy, které drží pohromadě rošt horní postele. Dělal to tajně a vlákna házel za postel. Když jsem to objevila, bylo tam toho opravdu HODNĚ.
Rozhodla jsem se, že to zkusím. Palandu vyráběl můj tatínek (zdravím do nebe) a přesně podle mého přání ji udělal tak, aby šla kdykoliv snadno rozebrat na dvě samostatné postele. Takže to šlo „mik-fik“, jak často říkám.
Palanda zmizela, zůstala jen jedna postel.
I tak mi to pořád ale přišlo málo. Vzpomněla jsem si na naši slavnou koupelnovou předložku, kterou Péťa tak miluje. Je to taková ta s nopky (rozuměj klky) a on na ni rád sahá. Ne, neleze po zemi před sprchou, dostal svou mazlící k narozeninám.

Vydala jsem se tedy do obchodu a pořídila povlaky na polštářky, které mají různý rastrový vzor. Jeden je chlupatý, jeden má nopky, jiný je z hrubého manžestru, a tak dále. Povedlo se mi vytvořit senzoricky příjemné místo a Péťa fakt už v tom pokojíku občas i je.
Doladili jsme to na Vánoce velkým Lego vlakem, který může být jen v pokojíku – jinam by se nevešel, nebo by tam překážel.

Slavíme částečný úspěch. Péťa už se chodí do pokojíku povalovat na posteli, hraje si tam s vlakem a (pozooor!!!) když u nás spí návštěva, Péťa jde automaticky spát do svojí postele. Jen se tedy asi pětkrát ujistí, že u nás teta bude spát… Také si začal chodit do pokojíčku pouštět hudbu a videa, protože na mě je těch zvuků moc a řekla jsem mu to. Považuji to za skvělý posun a krok vpřed.

Jako další krok v odpoutání jsem zvolila Homesharing… Bohužel aktuálně jsme to museli pozastavit ze zdravotních důvodů.
Nicméně doufám a věřím, že se k tomu vrátíme a potom budeme moci sdílet naše zkušenosti. Jen potřebujeme nějaký čas, aby zabraly léky…