Na podzim se Péťa rozhodl, že chce na Miladě doplavat k molu. Jedná se o vzdálenost asi 30 metrů v hloubce. Domluvili jsme se, že tedy musí trénovat, aby to zvládl. Dali jsme si cíl, že přeplave 4x náš 25m bazén v plaveckém areálu a pak můžeme na Miladu. Chodili jsme plavat každý týden a za nějakou dobu už těch 50 metrů uplaval. Trénoval poctivě. I když je bazén mělký a všude stačí, jeho nenapadne podvádět (tohle prostě miluju!!). Pak se ochladilo natolik, že jsme se domluvili, že tu Miladu na ostro zkusí na jaře.
Ježíšek přinesl plaveckou bóji, abych viděla, kde zrovna je. Přece jen je voda v Miladě tmavá a kdyby plaval kus ode mě a potopil se, nevěděla bych, kde je. Naučila jsem ho, že když je unavený, má si chvíli lehnout na vodu na záda a odpočívat a pak teprve plavat dál. I tohle zvládnul. Takže ta bójka byla spíš pro mě a můj klid. Navíc je na b=jce „madlo“, za které by se mohl chytit, kdyby už nemohl.
Dalším krokem bylo plavání v 50m bazénu, kde už nestačil a fakt to musel přeplavat bez zaváhání. Opět šlo spíš o mě a můj klid, protože, jak jsm už psala, on nepodvádí.
A pak přišla epilepsie….
Na plavání jsem zpočátku neměla ani pomyšlení. Když jsme byli na první kontrole, řekla mi lékařka, že do vody smí jen s dohledem. Začala jsem přemýšlet, jak ho neomezovat víc, než je nutné a jak se s danou situací vyrovnat. Nechci mu brát jeho sny a plány, tolik jich zase nemá, a tak s nimi pracuji jako s pokladem. Ale bezpečnost je důležitá. Představa, že plaveme v tmavé vodě a on dostane záchvat, ve mně vyvolala obavy víc než velké. Myslím, že by to nemuselo skončit dobře ani pro jednoho z nás.
Jenže já se nikdy nevzdávám…
A tak jsem začala hledat řešení či radu. Rad bylo dost – zejména ať mu pořídím plovací vestu nebo vztlakovou vestu na wakeboarding. Zsčala jsem se na internetu probírat všemi možnými vestami. Kvůli případnému záchvatu jsem hledala řešení, kdy mu to udrží hlavu nad hladinou. To znamenalo vestu s nějakým límcem. Moc jsem jich nenašla, dělají se převážně pro malé děti.
Hlavně mě ale odrazoval fakt, že plovací vesta udělá hodně „práce“ za něj – to už prostě není obyčejnné plavání…
Hledala jsem dál. Po několika nočních dýcháncích u internetu jsem našla samonafukovací vesty. Měla jsem obrovskou radost – jen do chvíle, kdy jsem to nastudovala detailněji a zjistila, že jsou na principu chemické reakce. To znamená, že když se vesta namočí, automaticky se nafoukne. To by asi taky to plavání nebylo úplně ono.
Jenže já se nikdy nevzdávám…
Napadlo mě, že když existují automatické, mohly by existovat i manuální a fungovat jinak. A taky že jo! Našla jsem manuální vestu, která se nafoukne jen po zatažení za malý provázek na dolním okraji. Napsala jsem dotaz na eshop, probrala s paní naši situaci a zkonzultovala vhodnost použití takové vesty pro náš záměr. Jde mi o několik aspektů: Aby to bylo bezpečné – to na prvním místě, aby to bylo skutečné plavání, aby to Petíka zvlášť neomezovalo, abychom to všichni zvládli. Myslím, že to půjde. Kombinace vesty s bójkou a já a moje sestra u toho – to musí klapnout.
Objednala jsem vestu i náhradní bombičky a těšíme se, až to nanečisto vyzkoušíme. Dneska si jí Petík zkusil jen přes župan po koupání. Neměl s tím ani moc problém, přestože ta vesta něco váží. Držte nám palce, určitě se s vámi poděíme o průběh nácviku i plavání samotného….
A pokud vás zajímá, jak to funguje, tak se podívejte tady.
Takový přístup se mi líbí, někdy ti zdraví podcení trénink, a dopadnou hůře, i když se na ně žádný oficiální „zákaz plavání nevztahuje“. Jiří Holý, teolog, zakladatel multikomunikačního centra, resp. skupiny Epilepsie – epileptici sobě