Stále mám jarní prázdniny, Petík má stále školu. I dnes jsem mu chtěla odpoledne udělat radost. Přemýšlela jsem, čím ho potěšit. Pak mi svitlo – trolejbus!
Oznámila jsem mu, že ho vyzvednu ve škole. Nemá to moc rád. Je raději, když věci mají zaběhnutý řád. Z družiny jezdí domů svozem s ostatními dětmi z našeho města. Ale nechtěla jsem, aby jel sem a se mnou zase tam, takže jsem se rozhodla ho vyzvednout. Bývá s tím trochu problém, protože provoz je nevyzpytatelný, a tak neumím říct přesný čas. Vždy si dávám rezervu. Vždy se kvůli tomu dohadujeme. Řekla jsem mu, že dorazím do 15h. No to byl oheň na střeše.
„Ne! Musíš přijet brzy! Nesmíš být v koloně…. Budu tam brečet!!!“, vyhrožoval jako obvykle. Průšvih je ten, že on tam pak opravdu dělá scénky.
Dokonce mi to nakreslil, kdybych náhodou nepochopila, v kolik hodin mám přijet.
Řekla jsem mu, že se budu snažit.
Večer mi to ještě pro jistotu psal na Hangouts….
Jela jsem na čas a cestou ještě koupila jízdenky MHD. Jde sice platit kartou, ale označení jízdenek je takový malý obřad, na který se Péťa vždy moc těší.
I když jsem dorazila včas, měl Petík uplakaná očička a paní vychovatelka říkala, že byly scénky…. ach jo. Nevím, jestli tohle někdy zvládneme.
Dobrá zpráva je, že co se týče projížděk trolejbusem, nemusím nic zjišťovat ani organizovat… Petík to má zmáknuté neuvěitelně. Takže jsem se jen zeptala, odkud chce jet a kam a jakým číslem. Bez zaváhání mi oznámil, že pojedeme ze zastávky Krčínova na konečnou Pod Vyhlídkou číslem 56.
„A kde mám nechat auto?“, zeptala jsem se – i když odpověď jsem znala.
„No tam u pošty na parkovišti přece.“
Vše proběhlo podle plánu, přišli jsme na zastávku. Vůbec jsem nekontrolovala, že to je ta správná, protože když tohle absolvuji s Petíkem, tak to JE ta správná. Šel nastudovat jízdní řád.
„Kolik je hodin?“
„15:05.“
„Jede to v 15:15.“
„To je za kolik minut?“, hned jsem pod tíhou profesionální deformace začala tahat do hovoru matematiku.
„To já nevím, mami.“
„Ale víš. Kolik je 15-5?“
„Eee, deset?“
„Ano, takže jede za kolik minut?“
„Za 10?“
„No, vidíš, teď už za devět.“
Pobíhal a poskakoval po zastávce, radostí ječel a dělal zvuky trolejbusu.
Na zastávce stála nějaká slečna a pán s další slečnou.
Petík se k nim vydal. Já ho hned volala zpátky, ale neposlouchal mě. Šel tradičně vyslýchat.
Vzal si do parády tu slečnu:
„Vy taky jedete trolejbusem?“
„Ano.“
„A vy tady čekáte?“
„Ano.“
„A máte lístek?, a ukazoval jí svůj, který držel v ruce.
„Nemám, já mám průkazku.“
„Vy pojedete bez lístku?“, nemohl pochopit, jak je něco takového možné – hlavně jak někdo může jet aniž by si označil lístek….
Slečna ochotně odpovídala na další otázky, já jí věnovala pár omluvných pohledů.
V zatáčce se objevil trolejbus. Jiné číslo.
„Tím nejedeme!“, řekl rezolutně Petík.
„Já vím.“, odpověděla jsem a čekali jsme dál.
Náš trolejbus jel za chvilku.
„Hurá, má tlačítka!!! Můžu zmáčknout tlačítko? Proč některý tolejbusy nemají tlačítka?“
„Můžeš. Protože jsou starý. A ty starý tlačítka ještě neměly.“
„Tak proč jezdí, když už jsou starý?“
„Protože ještě fungují…“
Trolejbus už vjížděl do zastávky, musela jsem Petíka držet, protože skákal a lítal a měla jsem strach, aby se něco nestalo nebo aby zbytečně nevylekal řidiče.
Jakmile trolejbus zastavil, Petík přiskočil k předním dveřím a zmáčkl tlačítko. Než se dveře otevřely, ještě párkrát radostí poskočil a zaječel…
Nastoupil, hlasitě a důrazně pozdravil pana řidiče a obřadně označil lístek. Pak dohlédl na mě, abych si taky označila lístek. Sedl si na přední sedadlo, aby mohl dostatečně kontrolovat pana řidiče a také komentovat, co dělá a hlásit zastávky. Já zůstala stát u něj. Slečna, kterou na zastávce vyslýchal, seděla přes uličku od něj. Ještě jí položil pár kontrolních otázek jako kde vystupuje, okdud jede a proč…
Trpělivě mu vše vysvětlovala a asi tři zastávky před konečnou vystoupila. Mávali si s Petíkem.
Na konečné jsme mohli vystoupit i my.
Zpátky jel trolejbus za pár minut. Šli jsme na nástupní zastávku, Petík studoval jízdní řád. Mám obavy, že místo hledání času odjezdu nasával veškeré dostupné informace na svůj harddisk, aby pak mohl doma hlásit jízdu trolejbusu v real time – stejně jako Televizní noviny – to už je to jediné, co mu chybí k dokonalosti.
Na zastávku přišla první cestující.
Petík si to hned k ní šinul:
„Dobrý den, kam jedete?“
„Do města.“
„Do jakýho?“
??? Tázavý pohled na Petíka i na mě. Trochu jsem čekala, že něco řekne. Neřekla. Hurá!
„Do centra.“
„Kde je centra?“
Další tázavý pohed. tentokrát kratší.
„Jako na Krčínovu?“, zkusil to Petík.
„Ne, to nee.“
„Tak na Mírové náměstí?“
To už jsem Petíkovu pozornost odváděla k trolejbusu, který vyjížděl z konečné.
Bez dalších výlsechů a újmy jsme dorazili do naší zastávky. Tam si Petík s velkou radostí zmáčknul tlačítko otevírání dveří a při vystupování zase hlasitě pozdravil pana řidiče, venku si ještě zamávali a my spokojeně jeli autem domů.
Celou cestu a vlastně celý zbytek dne jsem poslouchala hlášení zastávek padesátšestky a Petík byl moc spokojený. Jemu opravdu stačí ke štěstí hodně málo a s tím, že miluje zážitky, zejména dopravu, je snadné mu udělat radost.
A to ještě neví, že jako velké finále mých prázdnin pro něj chystám celodenní výlet do Prahy – vlakem. A na metro. Jenže mu to zatím nemůžu řict, protože bych s ním nevydržela….
Pingback: Péťovy seznamy – Světlemodré srdce