Na poslední pracovní den mých jarních prázdnin jsem si pro Petíka připravila překvapení.
Rozhodla jsem se ho omluvit ze školy a vzít ho do Prahy, pokud bude paní učitelka souhlasit. Raději jsem mu předem nic neříkala, abych předešla jak možnému zklamání, tak případnému nátlaku z jeho strany – ten jsem chtěla zkrátit na nejkratší možnou a nutnou dobu.
Když ve čtvrtek ráno odjel do školy, napsala jsem paní učitelce SMS s prosbou o uvolnění Petíka. Ve chvíli, kdy nám dala požehnání k výletu, jsem zrušila oběd, dopravu i družinu na pátek a už se jen těšila, jakou bude Péťa mít radost. Až přijede, hned mu to řeknu, pomyslela jsem si a šla plavat.
V půl třetí jsme na něj čekaly s tetou Štěpánkou, která se na výlet chystala s námi. Petík vyskočil z busu a hned:
„Zítra jedu do Prahy??!“
„Ano.“, odpověděla jsem a podívala se na sestru pohledem – to nám to utajení moc dlouho nevydrželo….
„Já chci jet metrem – áčkem, béčkem a céčkem!“, nařizoval hned Petík. Při tom poskakoval po chodníku, juchal, otřásal se – zkrátka prožíval nával emocí.
„Uvidíme, jestli stihneme všechny trasy, Petí.“, řekla jsem mu na to. Což ho značně rozladilo a rozlítilo.
„Já CHCI jet áčkem, béčkem a céčkem, mami!!!“, trval na svém.
Já mu to zase nechtěla slíbit.
„No…, budeme se snažit, ale uvidíme.“
Člověk by očekával nějakou pokoru nebo vděk, ale tohle on prostě neumí ani necítí. Snažím se ho to tedy nějak naučit, aby pochopil, že to, že ho vezmu na výlet, je velká odměna a laskavost, že mu chci udělat radost a že není příjemné, když na mě tlačí a diktuje mi podmínky.
„Mami, pojedeme áčkem, béčkem a céčkem, viď?!“
„Ještě nevím.“
„Ale my musíme jet áčkem, béčkem a céčkem, mami.“
„Nemusíme, ale opravdu se budeme snažit.“
A přišel onen hluboký hlas: „Já chci jet áčkem, béčkem a céčkem!!!!“
V tomto duchu se nesla naše konverzace celou cestu domů. On pořád tlačil, že chce jet áčkem, béčkem a céčkem, že musíme a já zase odpovídala ve smyslu, že se budeme snažit. Sestra mé argumeny podporovala, co to šlo, ale on si tyhle věci prostě se svou cílevědomostí nenechá vysvětlit.
Takže nám to doma pro jistotu ještě graficky znázornil….
Večer jsme se rozhodli, kterým vlakem pojedeme. Vzala jsem svou oblíbenou aplikaci s tím, že nám koupím jizdenku, abychom ráno měli o starost míň. Zadala jsem údaje a vyskočila mi jízdenka – jednosměrná za 505,-. Už jsem to chtěla zaplatit, když nakráčel Petík s tabletem a měl tam nachystanou jízdenku pro nás tři – za 389,-. Myslela jsem si, že to má špatně zadané, ale nedalo mi to a mrkla jsem na to podrobně. Měl všechno dobře. Stáhla jsem si tedy tu aplikaci a koupila jízdenku podle něj. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že existuje jen jedna cena na jízdenky – v dnešní době. Opět se potvrdilo, že Péťa není zatížený tím, že něco nejde. Ušetřili jsme krásných 232,- na obou cestách. Úsporná vlna pokračovala – když jsem se na webu chtěla podívat, kde přesně je muzeum, které jsme chtěli navštívit v rámci výletu za pražskou MHD, vyskočila na mě sleva na rodinné vstupné na Slevomatu. Takže dalších 150,- doma … Fajn začátek, ne?
Ráno byl Péťa hrozně nedočkavý – od 7 hodin se ptal, kdy už půjdeme. Vlak jel v 8:22 a dobře to věděl. Když jsme konečně vyrazili, pořád se ujišťoval, že pojedeme v 8:22, že pojedeme R20 Labe (což jsem mu odkývala, aniž bych si to ověřila, ale on tohle má zmáknuté) až s tím byl chvilkami neodbytný.
Konečně jsme přišli na nádraží, konečně na tabuli naskočilo nástupiště, konečně jsme vyrazili k vlaku. On měl naprosto jasno v tom, do kterého chce vagónu – a protože to byl jeho výlet, šly jsme pěkně za ním. Jen jsme nesouhlasily, že si sedneme na otevřené sedačky a nasměrovaly ho do kupé. Tam se usadil u okna a čekal na odjezd.
„Kolik je hodin?“
„8:22.“
„A my nejedeme …. Máme zpoždění!“
„Ale ne, uvidíš, že hned pojedeme.“
A tak se taky stalo.
Hvizd píšťalky a rozjezd vlaku spustily Petíkovo hlášení.
Samozřejmě bezchybné.
Cestou se musel nutně vydat na záchod. To jsem absolvovala s ním a nějak jsme to přežili. Pak různě poskakoval po kupé a po chodbičce před naším kupé – jen jsem mu řekla, že ho chci pořád vidět. Bez úhony jsme dojeli do Prahy.
Na nádraží jsem se vydala pro lístky na metro. Petík už plánoval trasu. Byl opět nedočkavý a když to v trafice nešlo dost rychle, začal vyvádět. Teta Štěpánka ho musela vyvést ven a uklidnit. Byl plný emocí a natěšený na označování lístku no …
Řekla jsem mu, že jdeme do Muzea smyslů. Ptal se, kde to je a stanovil trasu. Podařil se nám husarský kousek – začali jsme céčkem, vystupovali jsme na můstku a tam je přestup A a B – takže jsme hned splnili jeho přání a „jeli áčkem, béčkem a céčkem….“
V metru se pohyboval jistě, suverénně a neomylně. Já s metrem problém nemám – jenže jsem v Praze 5 let žila. On tam je tak 2-3x do roka. Ale holt má nastudováno.
V muzeu jsme to vzali trochu rychleji, než bych si představovala, pořád nás popoháněl – věděl, že z muzea pojedeme dál zase metrem a už se těšil. Nicméně si muzeum na svoje poměry hodně užil. Nejsem si jistá, že vždy pochopil, o jaké optické iluze se jedná, ale prožitky měl.
Pro něj stejně těžištěm výletu bylo cestování dopravním prostředky a oběd. Oběd chtěl v IKEA – masové kuličky. Myslím, že hlavním důvodem bylo to, že ví, že IKEA je na konečné béčka a také že se do ní jezdí ještě od metra autobusem. (Stoosmdesátkou!) Hned se hrnul na přední sedačku autobusu, aby mohl monitorovat pana řidiče.
IKEA je ráj – pro Petíka hlavně tedy restaurace. Ale to by tam nesměl brát s sebou dvě holky… Musel tedy vytrpět prohlídku prvního patra, než jsme se k restauraci opět propracovali. Vedl si celkem dobře. Protože hned zkraje je výtah, který podrobil důkladné inspekci. Pak se pořád jen ptal, kdy už budeme mít oběd a jestli neumřeme hlady… Občas použil nějaký vystavený nábytek. JInak celkem v pohodě.
Když se konečně dočkal oběda, byl úplně spokojený. Tedy do chvíle, než přišlo na zpáteční cestu. Protože ta se nekonala hned po obědě, jak si asi Petík představoval, ale až po absolvování přízemní části obchodního domu. Přežili jsme všichni.
Zpáteční cesta nám vyšla ukázkově – stoosmdesátka a béčko na sebe hezky navazovaly, přestup na áčko taky šel hladce a na nádraží jsme byli coby dup.
Co by to ale bylo za den bez Petíkova výslechu?
Jistě že si našel oběť. V metru cestou ze Zličína na Florenc si nejdřív sedl vedle mě. Jak lidé nastupovali a vystupovali, střídali se, tak se různě uvolňovala místa a on si přesedával. Asi na třetí pokus doputoval na protější lavici vedle dvou žen. My jsme je tiply na babičku a vnučku – vnučka cca 20 let a babička kolem 70. Já jsem se Petíkovi snažila říct, aby si nesedal na tu druhou stranu, protože když nastoupí hodně lidí, budou mezi námi a on na mě neuvidí. Nechápal, nebral na vědomí, neřešil. Raději se dal do řeči s těmi dámami. Klasika – ptal se, kam jedou. Ta starší mu řekla, že až na konečnou. Rozsvítily se mu oči. Paní s ním chtěla nějak komunikovat, tak mu dala hádanku: Co je to – chodí to v šatech, ale člověk to není. On na ní kouká a povídá:
„No to netuším.“ Ještě jsem čekala, že na ní vytáhne obligátního Pikachu… Naštěstí ne.
„…….“
Obě ženy byly hrozně milé a měly opravdu notnou dávku porozumění. Na závěr mi paní říká:
„On je hrozně milý a komunikativní….“
Tak to by měla slyšet naše babička, která mi nedávno řekla, že Petík je takový roztomilý křupan….
Omlouvám se, je milý a křupanství se už vytratilo. Vaše babička
🙂 však my víme ….