To bude vždycky sám?

Stále více si uvědomuji, že Péťa je sám. Je hodně sám, i když je zrovna uprostřed davu.
On miluje lidi a společnost, rád si „povídá“ s druhými – ideálně cizími dospělými lidmi (ačkoli jeho způsob komunikace je podobný výslechu, ale lidé to obvykle dobře tolerují a jsou hodní), rád chodí tam, kde jsou děti…
Nicméně se nakonec vždycky ocitne sám. Někdy je to jeho volba. Je přesycený a na hřišti si začne chodit dokola někde stranou a přeříkávat stanice metra nebo autobusu. Jindy to tak prostě je. Děti zjistí, že nedává odpověď, jakou běžně očekávají a odejdou si hrát jinam, bavit se s jinými dětmi. Pomyslné nůžky rozdílů mezi ním a jeho vrstevníky se stále více rozevírají. Trhá mi to srdce. Snažím se ho brát na místa, kde se mu dostane pro něj adekvátní dávka sociálního kontaktu, ale jsou situace, kterým se nevyhneme. Větší problém z toho mám asi já.

Poslední dobou pořád mluví o školce, o paní učitelce, která jezdí golfem, zná její SPZ a pořád zjišťuje, jestli má před školkou auto, nebo jestli má odpolední a ještě nepřijela, nebo ranní a už jela domů. Ve školce jsme se byli podívat před Vánocemi – pekli jsme cukroví, vyrobil přáníčko a chtěl tam jít. Paní učitelka (jiná) nás hned nepoznala a myslela, že pro někoho jdeme. Pak si vzpomněla (když jsem Petíkovi sundala roušku) a vzala nás dál. Děti už tam nebyly skoro žádné. Pozvala Petíka do ložnice, kam chodíval spát, podívali se spolu do umývárny a on byl šťastný. Samozřejmě už se vyptává, jestli letos půjdeme zase do školky s cukrovím. Když má prázdniny, vyhlíží z okna školkové děti, jestli půjdou na procházku.
Na hřišti se obvykle dává do řeči s dětmi předškolního věku. S těmi si vcelku rozumí. Myslím, že to lpění na školce souvisí s tím, že dnes chápe kontext školky velice dobře a umí se tam vcítit, že by se tam snad i cítil dobře a zapojil se mezi děti.

Má výbornou paměť a pamatuje si všechny děti jménem. Nejen děti ze své bývalé školní třídy a školky, ale také děti z příměstského tábora či z kamarádčiny oslavy narozenin. Prostě všechny. Když je potkáme, vždy přátelsky pozdraví.

Nedávno měli ve škole ředitelské volno. Šli jsme z procházky v době, kdy jeho bývalí spolužáci šli ze školy. Potkávali jsme je, Péťa všechny zdravil. Jel přede mnou po chodníku na koloběžce. Byla jsem za ním tak 3 nebo 4 metry.
„Ahoj Tome!“, pozdravil radostně blonďatého klučinu, který šel s kamarádem. Kluci se na sebe podívali a když mě míjeli jen jsem zaslechla:
„Ty ho znáš?“
„Ne.“
O kousek dál zdravil nějakou fakt ale už velkou slečnu.
„Ahoj Eliško.“
„Ahoj“, odpověděla a šla dál s kamarádkou, se kterou se bavily o nakupování.
Jeho vrstevnice – sedmačky a ti kluci, kteří mají naprosto jiné zájmy, jsou jeho vrstevníci.
Jen se mi sevřelo srdce, když mi došlo, jak ten malý šestiletý chlapeček uvnitř jeho třináctiletého těla je pořád více nápadný. Ono mi to obvykle ani nepřijde, protože jsem s ním pořád, znám ho a neporovnávám. Ale ta konfrontace s vrstevníky je vždy pro mě hodně náročná.
Jemu to nepřijde, nevnímá žádné rozdíly, nevnímá, že ho ty děti přehlížejí, ignorují, že se za ním divně dívají.
Já se snažím nad to povznést. Vytvářím mu situace, ve kterých se vyzná, orientuje a zvládá je.
Obvykle je obklopen lidmi, kteří ho znají – mnou, mou rodinou, mými přáteli a jejich dětmi, pokud ho „dávají“, jsou to ale obvykle dospělí lidé a mladší děti.
Trochu se bojím, až zase letos přijde s tím, že chce oslavu narozenin s kamarády … Ale poradila jsem si minule, poradím si i letos.

Mám z toho všeho smíšené pocity. Péťa je hodný člověk, s čistou duší a velkým srdcem. Má rád lidi a společnost, ale není moc šance, jak ho začlenit. Nemyslím si, že je dobrý nápad členit ho mezi vrstevníky, nicméně za pár let už jeho pohyb na hřišti mezi předškoláky nebude tak docela přijatelný.
Možná mám jen slabou chvilku, věřím, že se zase zhluboka nadechnu a půjdeme dál naší cestou.
Vždycky budu milovat jeho radování se z maličkostí, i když tu radost dává najevo svým způsobem – říkám tomu, že se raduje dovnitř.
Poznám, když je šťastný a spokojený a je to pro mě nejvíc…