Meltdown – aneb přehlcení smyslů

 Meltdown (anglicky zhroucení) je stav, který se objevuje u autistů. Začíná v momentě, kdy již smysly daného člověka nedokážou efektivně zpracovávat všechny příchozí vjemy, stejně jako u shutdownu (mozek autisty zpracovává více vjemů než běžný mozek, proto se také snadněji přehltí).

U nás tyto stavy naštěstí moc často nenastávají. Ale jak je u Petíka zvykem – když už, tak pořádně. Včera večer postřehl, jak někomu říkám, že dnes půjdu se školou do kina. Hrozně se toho chytl. Začal si nárokovat návštěvu kina – důrazným, až nevybíravým způsobem. Já se mrkla na web a zjistila jsem, že mu nemůžu ani navrhnout, že na něco někdy v dohlednu půjdeme, protože prostě nic, co by pro něj bylo vhodné, nikde na programu nebylo. Tak jsem začala vysvětlovat, že jdu se studenty, že on bude ve škole, že by ho ten film stejně nebavil, protože není pro děti…. Moc to nepomáhalo – rozhodl se zavolat tátovi, aby šli do kina. Jenže táta nebral hovor a bylo zase zle. Celé se to táhlo až do večera, kdy šel spát celý rozmrzelý, že CHCE (!) do kina.S nadějí, že se z toho vyspal, jsem ho ráno šla vzbudit. Kino však bylo v repertoáru stále a jako jediný kus. A tentokrát začal, že se mu po mně bude stýskat, až budu v kině. Já mu na to řekla, že on bude ve škole a vyzvednu ho normálně, tak ať si nedělá starosti. Nicméně kauza kino se s námi táhla až do jeho odjezdu do školy.

Přes den jsem na tuto kauzu na chvilku zapomněla. Kino bylo fajn, pak jsem měla nějaké povinnosti. Petíkova paní učitelka mi poslala fotku, že si dnes dávali něco dobrého, hošíček vypadal spokojeně – jídlo, no….

V obvyklou dobu jsem si šla Petíka vyzvednout ze svozu. Netušíc, že TOMU ještě nebyl zdaleka konec. Vystoupil z autobusu, rozloučili jsme se na léto s panem řidičem, ten dal dětem bonbóny a myslela jsem si (bláhově), že zvesela půjdeme domů. Ano, domů jsme sice šli, ale že by to bylo zvesela, to se opravdu říct nedá. Chystal se takový meltdown, o kterém se mi doposud asi ani nezdálo. Už při prvních krocích řekl Petík, že CHCE do kina. Já mu na to v klidu řekla, že teď v brzké době nic nedávají, ale až bude nějaký pěkný film i pro něj, tak určitě půjdeme, vždyť budou prázdniny. Moje odpověď ho ale rozhodně neuspokojila. Cestou domů se rozčiloval a zvyšoval hlas. Jeho rozrušení gradovalo kosmickou rychlostí. Ječel, že chce do kina, že půjde s tátou a že to prostě chce. CHCE!!! CHCEEE!!!! DO KINAAAAA!!!! Přijeli jsme před dům a potřebovala jsem z auta něco odnést. Chtěla jsem mu říct, aby mi pomohl, ale než jsem se nadechla, vylezl z auta a práskl dveřmi tak, že se auto otřáslo, Okřikla jsem ho. (Ne moc dobrá volba, nastartoval se ještě víc.) Zatímco jsem brala z kufru první várku věcí, práskl i brankou. A já už věděla, že tohle nebude tak docela easy. Ale držela jsem se v klidu. Doma prásknul taškou do kouta a pořád rozebíral svoje aktuální téma – JÁ CHCI DO KINA… Plakal, křičel, vztekal se. Zkusila jsem odvést pozornost, zkusila jsem jídlo (obvykle zabírá, protože tyto stavy mívá i z hladu), pití, vše marně. Prošel celý byt a všude práskl dveřmi. Dupal, kopal do nábytku….

Nechtěla jsem nic, než ho uklidnit. Zkoušela jsem vše. Pak už jsem měla poslední trumf…
„Nejsi unavený? Nechceš si na chvilku lehnout?“
„Ano….“ a rozplakal se, „Půjdeš se mnou?“
Jistě že jsem šla, jen jsem chtěla dopít kávu, ale když jsem ho viděla stát a čekat mezi dveřmi, raději jsem kávu opustila, ta počká.
Vzal si svou oblíbenou antistresovou hračku, lehli jsme si spolu a mačkali bublinky. Za chvilku spal. Já taky. Vzbudila jsem se za 15 minut.
Péťa spal skoro dvě hodiny. Myslím, že ho celá ta situace úplně vyšťavila.


Přemýšlela jsem, co byl vlastně spouštěč. Kino mi přišlo jen zástupné.
Meltdown – typický meltdown se ztrátou kontroly nad pohyby, verbální agresivitou, křikem, pláčem, fyzickou agresivitou vůči věcem. To jsme ještě v takové míře neměli. Nešlo o to, zda půjde nebo nepůjde do kina, nebylo to, jako když malé dítě vyvádí, aby dosáhlo toho, co chce, meltdown není účelový.
Co ho mohlo takhle rozhodit?
Myslím, že celková situace konce školního roku, ty všechny změny, které přijdou, prázdniny, naše plány, výlety, dovolená, příměstský tábor, testování, na které musí jít … prostě toho na něj bylo asi moc. A v neposlední řadě bych také řekla, že už se k nám pomalu ale jistě plíží puberta. Zatím vypadala přívětivě – projevovala se převážně nezkrotnými záchvaty smíchu a poťouchlostmi. No, … uvidíme, co bude dál.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.