Než šel do školky

Předškolkové období bylo fajn. Na rozdíl od svého staršího bratra byl Péťa spáč. Vstával kolem půl deváté, což každá matka malého dítěte ocení nade vše. Ne že by ty noci byly úplně v klidu. Kolem druhého roku začal rozjíždět noční mejdany. Prostě se vzbudil a chtěl si hrát, poskakoval po posteli – mojí – a povykoval. Obvykle to bylo mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní a mejdan trval tak 1,5 – 2 hodinky. To ještě šlo. Horší byly noci, kdy začal plakat, pláč přešel v řev a nebyl k utišení. Vzhledem k tomu, že v té době jsme bydleli v paneláku, snažila jsem se to tlumit, hlavně jsem neměla to srdce, abych ho nechala „vyřvat“. Naštěstí tohle nebylo denně.

Ještě při mateřské jsem začala pracovat na půl úvazku. Obnášelo to 3x týdně být pryč od deseti do půl druhé. Na tuto dobu jsem dávala Péťu k mým rodičům. Byl tam vcelku rád. Chvíli si pohráli, dostal oběd a šel spát, což mu vydrželo až do mého příchodu. Protože jsem to chtěla našim ulehčit, naučila jsem ho usínat s lahví mléka.

Jezdili jsme přes město autobusem a šli kousek pěšky. Obvykle pořád stejnou trasou. Až mě jednou napadlo, že půjdeme jinudy. Bylo to skoro stejné, jen jsem prostě chtěla jít nejdřív doprava a pak rovně místo obvyklého rovně a doprava. Jak jsem byla překvapená, když Péťa začal hystericky řvát a tahal mě zpátky na tu původní trasu…! Ale řekla jsem si, že se nenechám terorizovat jeho vrtochy a šla, kudy jsem se rozhodla. Brečel. Brečel moc a celou cestu. Já se mu to snažila vysvětlit, že to je stejné, že dojdeme na zastávku, akorát půjdeme přes park místo podél silnice. Nic nepomáhalo. Až když jsme se napojili na tu původní trasu, tak se uklidnil. Brala jsem to jako jeho vrtoch, vůbec mě nenapadlo, že by se něco mohlo dít.

Oslavili jsme druhé narozeniny. Stále plně na plenkách, už půl roku jsme s tím bojovali, zatím zcela bez úspěchu. Nočník Péťa zcela ignoroval, když jsem ho nechala doma bez plenky, bylo mu to jedno i v případě, že jsem ho nechala chvíli v mokrých punčoškách, aby ho to studilo. Neztrácela jsem naději a vždy si řekla: Je to JEN období, nikdo nešel do školy s plenkou. A neusínal s flaškou ještě v pubertě.

Přišlo jaro. Od září jsem se měla vrátit do práce na plný úvazek. Péťa pořád usínal s flaškou a čůral do kalhot. Půl roku mi přišlo ještě docela dost času. Věřila jsem, že to nějak dáme.
Nemluvil moc. Prakticky nemluvil skoro vůbec. A ještě horší bylo, že mi přišlo, že mi nějak moc nerozumí. V takových situacích se obvykle nakonec rozbrečel. Třeba, když mi upadlo ramínko na šaty a řekla jsem mu, ať mi ho podá. Vůbec nevěděl, co od něj chci, přestože jsem stála vedle něj a ukazovala na ramínko ležící před ním na zemi.
Když už něco řekl, byly to různé útržky a ještě k tomu o sobě mluvil ve druhé osobě. Tedy řekl větu, jakou slyšel. Například: „Chceš napít.“ Tím myslel, že ON chce napít, ale řekl to tak, jak jsem to říkala já jemu.
Protože mu ještě nebyly ani tři roky a o chlapcích se říká, že jsou pomalejší a línější, pořád jsem se nějak moc neznepokojovala. Zkoušela jsem všechno a pracovala s ním nad knížkami, obrázky, s pastelkami, modelínou…., ale ten kýžený výsledek tam pořád nebyl. Snažila jsem se nemyslet na to, že jeho starší bratr se mě ve třech letech v době, kdy počítače byly takřka v plenkách, ptal cestou ze školky, co je to megabite. Živila jsem svou víru v to, že každé dítě je jiné a má své tempo. I když stejně staré děti mých kamarádek byly úplně někde jinde.

Jeho hry byly takové poklidné, i když venku lítal jak čert. Nepostřehla jsem žádné urputné řazení hraček, vytváření kolon autíček, žádné ulpívání. Jen si občas pěkně roztřídil Lego podle barev, ale to mi tehdy přišlo roztomilé a chytré….

Na začátku prázdnin jsme se stěhovali z paneláku do rodinného domu. Věděla jsem, že to je otázka TEĎ nebo NIKDY, abych Péťu zbavila usínání s flaškou. Měl to prostě navázané na to místo a situaci – vždy když šel spát, chtěl mléko. Doufala jsem, že jiné prostředí by mi mohlo pomoci. Vsadila jsem na to vše – lahve jsem nechala ve starém bytě. První večer jsme byli na zahradě skoro do tmy, aby se unavil. Skákal na trampolíně a pobíhal statečně po zahradě. Před desátou večer jsem ho vzala domů. Po sprše šel poprvé do svojí postele v novém domě. Na flašku si nevzpomněl. Usnul hned. Dalších pár večerů jsem měla trochu nahnáno, aby si nevzpomněl. Nestalo se. On to má tak, že si určité rituály spojuje s určitými situacemi a místy. Tohle se mi povedlo a mockrát v životě jsem to ještě úspěšně aplikovala.