Péťa se narodil o dva týdny dříve, než byl plánovaný termín. Přesto to bylo veliké miminko – 4,5kg. Rostl jako z vody, v půl roce už vážil bez 50 gramů deset kilo. Byl vcelku dobře pohyblivý, ani líný, ani přehnaně aktivní. Vzhledem k tomu, že to byl takový obřík, jsem ho nijak nenutila do toho, co neudělal sám od sebe. Neměla jsem potřebu ho posazovat, čekala jsem, až na to přijde sám. Samozřejmě že se člověk neubrání porovnávání s jinými dětmi, zejména se starším bratrem, který byl opravdu hodně čiperný a vše mu šlo hladce a brzy. Nicméně jsem tomu nepodléhala a trpělivě (tedy v mém podání ta trpělivost nic moc…) čekala. Konečně se posadil, postavil a ve 13 měsících se i rozběhl po kuchyni. Měla jsem radost a těšila se, že zase budeme moci rozšiřovat obzory a dělat další různé aktivity.
První podivnost, které jsem ale nevěnovala moc pozornost, nastala po návratu z první dovolené u moře. Měli jsme u moře jen malý kočárek, který se vešel do letadla. Po návratu jsem se těšila na pohodlnou velkou tříkolku. Už byl pozdní podzim a bylo chladno. Měla jsem z té tříkolky lepší pocit. Když jsme vyrazili, Péťa byl hrozně nespokojený a fňukal, poté přešel k pláči a řevu. Trvalo mi chvíli, než jsem přišla na to, co se děje. Nechtěl v tom kočárku prostě být. Ne že by chtěl ven, ale nechtěl TENHLE kočárek. Nepomáhalo nic – hračky, jídlo, utěšování, odvádění pozornosti. Takže procházku jsem po půlhodině vzdala a šli jsme domů. Další den se to opakovalo a to už jsem kompletně vzdala velký kočárek.
Přišla zima. Já šťastná, že Péťa už chodí, jsem se těšila, jak si užijeme sníh. Navíc s tím malým kočárkem se ve sněhu opravdu špatně jezdilo. Jenže… Péťa odmítal jakékoli moje pokusy ho venku postavit. Když jsem ho vyndala z kočárku, prostě přednožil a nedal se postavit na nohy. Sáňkování ho bavilo, boby nesnášel. I tak jsme si tu zimu užili.
Super nápad…
Děkuji 🙂