Kočka

Nikdy jsem nijak extra netíhla ke kočkám. Mívala jsem psa, ale s narozením staršího syna už jsem další zvířata nechtěla, abych se mohla věnovat synovi.
V rámci hledání způsobů, jak Petíkovi pomoct, co pro něj udělat, aby se jakýmkoli směrem posunul, jsem našla i články o tom, že těmto dětem prospívá soužití s domácím zvířetem. Nejprve jsem to zcela zavrhla, protože jsem zvíře domů prostě nechtěla. Už takhle veškerý svůj čas věnuji Petíkovi, práci, domácnosti, něco málo zbyde i pro mě, ale jak do toho ještě vpasovat zvíře?? A mít na zahradě psa, na kterého bych neměla čas, jen sbírat bobky a nedopřát mu pořádné proběhnutí? To ne …
Uběhlo ale pár let a v roce 2014 v létě jsme si pořídili kotě. Přece jen kočka nepotřebuje tolik času jako pes, může ven chodit sama a snad to nějak zvládneme. Nakonec jsem se i těšila.
Bára, jak jsme kočku pojmenovali, se u nás rychle zabydlela.
Do téměř jednoho roku byla jen v bytě. Byla čistotná, milá, mazlivá.
Pak jsme ji nechali vykastrovat. Řešila jsem, jak to udělat, aby jí Petík neublížil, když bude mít stehy. Na kastraci s ní šel starší syn, který si kočku na 2 týdny nastěhoval k sobě do pokoje. Petíkovi jsme řekli, že Bára je v nemocnici. Přijal to v pohodě. Vždycky večer, když usnul, jsme kočku pustili do bytu a když šel Adam spát, zase si ji zavřel k sobě do pokoje. Vydrželi jsme to celé nutné dva týdny. Naštěstí v té době kočka neuměla otvírat dveře – a mělo to tak být.
Péťovy hry s kočkou byly drsné. Prakticky cca do jejího jednoho roku měl ruce až po předloktí samý škrábanec.Hrál si s ní, ona ho škrábala a kousala, on se tomu smál a mně postupně docházelo, že ten kluk má práh bolesti úplně jinde.
Občas měl škrábance i na obličeji a jsem fakt ráda, že nepřišel o oko.
Loňské léto došlo k nějakému souhrnnému zúčtování – kočka ho kousla tak, že jsme museli na ošetření do nemocnice a s kočkou dvakrát na veterinu. Nějakou dobu trvalo, než jsme při zastavování krvácení z Petíka dostali příčinu zranění… Zapíral, protože měl strach, že půjde k doktorovi – což ho neminulo.
Mají se rádi. Někdy si tedy říkám, jestli ze strany kočky to není trochu Stockholmský syndrom. Nevím, jestli je to díky „Petíkově škole“, ale Bára je hodná a mazlivá kočka, která má ráda lidi. Přestože to je divoký predátor – pořád nosí myši a ptáky a chlubí se úlovky.
Péťovy hry s kočkou jsou dobromyslné, ale občas se divím, že to ta kočka dává. Balí ji do deky, přijde a volá na mě, že má čepici – má kočku na hlavě ze strany na stranu, tlapkami přes uši a kočka drží. Pak přijde s kočkou kolem krku s tím, že má šálu a kočka drží.Učí ji chodit po zadních tak, že ji vodí – drží ji zezadu pod předními tlapkami.
Zkoušel si jí vzít do sprchy – to jsem tedy zatrhla!
Jednou jsem na jeho psacím stole našla hromádku chlupů. Nejdřív jsem myslela, že to je z nějaké plyšové hračky. Pak jsem tam ale našla i něco, co vypadalo na první pohled jako vlasec. Ale jen na ten první… Byly to kočičí vousky. Tak jsem se šla podívat na kočku. Petík jí ostříhal vousy, hmatové chloupky nad očima i srst na hlavě – tam má světlý flíček, kterému Petík říká topinka. Takže i tu topinku jí řádně přistřihl. Ta kočka musela ochotně držet, jinak si nedovedu představit, jak by vykonal tak rozsáhlý kadeřnicý zásah. Měla jsem o kočku trochu strach, protože chodí ven, ale bez úhony přežila dobu, než vše dorostlo a žádný další zástřih se nekonal.
Vedu Péťu k tomu, aby se o ni staral – umí jí vymýt misku (tedy tak jako základně) a dát kapsičku. Ale sám si na to nevzpomene. Zato odnést si ji večer do postele a přikrýt ji peřinou, to nezapomene nikdy. Ale jen kočka se vždy rozhodne, jestli zůstane nebo ne. Asi podle počasí…
Nikdy o ní nemluví jako o Báře – vždy to je kočka Bára.
„Hele, mami, kočka Bára se drbe.“
„Umí kočka Bára oteřít dveře?“

Jediné, co Petík nechápe je, že se takhle nemůže chovat ke všem kočkám.
Naše kamarádka. kterou pravidelně navštěvujeme, má kočky tři. Jeden kocourek je trpělivý a Petíka po určitou dobu snese. Ostatní kočky se schovají a jen z úkrytu syčí a prskají. A Petík pořád na ně doráží. Nenechá si vysvětlit, že je má nechat na pokoji.