Běžnou základní školou jsme proplouvali do pololetí třetí třídy celkem v klidu. Podrobnosti z tohoto období jsem popisovala zde. Paní asistentka i paní učitelka se snažily, hledaly pro Petíka alternativy, pracovaly s ním podle individuálního vzdělávacího plánu. Někdy to šlo, jindy moc ne. Jeden den vše vystřihl jako z partesu, druhý den nebyl schopný se soustředit a vypadalo to, že látku, kterou včera uměl, nikdy v životě neviděl.
Stála jsem před nějakým rozhodnutím. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, jak s tím vším naložit, jak zvládneme nějaký režim s dojížděním ráno a odpoledne, ještě třeba v zimě. Ale už v té době jsem byla stabilně rozhodnutá, že problémy budu řešit, až nastanou a musím všemu dát trochu prostoru, aby se to vyvinulo vlastní silou, než se do toho opřu.
Procházela jsem webové stránky malých škol, hledala, zda tam mají integrované děti, asistenty, jaké tam jsou vyučovací hodiny, jak bychom tam zvládli ráno dojet, jak bych stihla Petíka odpoledne vyzvednout, aby to nekolidovalo s mojí prací… Bylo toho hodně k přemýšlení, situace ve škole ale značně přituhovala, paní učitelka i paní asistentka byly hodně vyčerpané. Když si paní učitelka posteskla, že ten Petík ani nikdy nemarodí (rozuměj, je pořád ve škole), došlo mi, že to je vážné. Navíc tam vznikla určitá tenze, kterou Péťa cítil a chodil ze školy ve stále horším psychickém stavu.
Probírala jsem s přáteli informace o různých školách, zejména s těmi, kteří pracují ve školství, nebo sami mají integrované děti. Probíraly jsme to i s paní učitelkou, která sice věděla, že už to s Péťou dlouho nedá, ale zas jí nebylo úplně jedno, kam přijde.
Z doslechu jsem věděla, že některé děti jezdí do školy do sousedního města, kde se věnují tělesně, mentálně i sociálně znevýhodněným dětem. Ale nedokázala jsem ji vypátrat a někdo z odborníků mi dokonce řekl, že ta škola tam byla, ale už není. Tak jsem ji přestala hledat.
Ocitla jsem se v začarovaném kruhu. Byl březen, já nevěděla, kde bude Petík v září, jak to budeme vše dělat a zvládat…. Nedohlédla jsem ani na horizont, natož za něj. Bylo mi z toho smutno, úzko, zase jsem žila ve strachu z budoucnosti, o kterém jsem si myslela, že už jsem s ním nadobro vypořádaná. Snažila jsem se nad ty pocity povznést, nepřipouštět si je, protože Petík je na moje pocity, i ty skryté, hodně citlivý. Měla jsem strach, že by se celá situace mohla eskalovat a Petík by se zhoršil po všech stránkách. To jsem si nemohla dovolit, takže značná sebekázeň byla víc než na místě. Zaujala jsem tedy v rámci zachování zdravé psychiky neutrální a vyčkávací postoj a nechala věci, aby se chvilku děly…
Přišel duben a před Velikonocemi měly děti mít volno nejen čtvrtek a pátek ale rovnou celý týden. Tak jsem zase řešila Nerudovskou otázku „kam s ním“. V tom mi volala paní učitelka a zase začala svým obligátním:
„Veru, nic se neděje…“
Řekla mi, že dostala doporučení na školu v sousedním městě, právě specializovanou na děti s různými poruchami a že by se tam s Petíkem moc ráda zajela podívat v úterý 16. dubna. Jeli by vlakem, aby si to užil – věděla, že vlaky miluje – a obhlédli by zcela nezávazně tu školu. Souhlasila jsem a mimo jiné měla o den hlídání méně. Ano, naučme se na všem hledat pozitiva…
Petíkovi jsem moc o tom, že hledáme jinou školu neříkala. Nechtěla jsem, aby zpanikařil, aby ztratil stabilitu a jistotu, navíc jsem sama vůbec netušila, co bude od září.
Návštěva proběhla hladce a dobře. Paní učitelce se škola moc zamlouvala. Petík jaksi nevěděl přesný důvod návštěvy a já mu ho ještě nehodlala sdělit.
Paní učitelka předjednala Petíkův přestup do té školy. Od května! Bylo těsně před Velikonocemi, 14 dní po nich by tam měl jít. Neuměla jsem si to představit, jak ho vytrhnu ze známého prostředí navíc v průběhu školního roku, od dětí, které měl moc rád, ze školy, kterou znal a už vůbec ne, jak ho pošlu do jiného města….. Bylo mi ještě hůř, ale věděla jsem, že to je dobré řešení. Tahle škola s dětmi, jako je Petík, pracovat umí, navíc má i druhý stupeň a pro děti z okolních měst svozovou službu. Rozumem jsem to chápala. Jen jsem nějak nevěděla, jak to celé uchopit a hlavně jak to předat a vysvětlit tomu hlavnímu aktérovi, který zatím skoro nic netušil…
Měla jsem na to přesně 14 dní. O tom, jak to bylo dál, bude další článek. Těšíte se? 🙂
Už se moc těším – fakt to vydej jako knihu, krásně se to čte a pomáhá vyřešit i úplně jiné problémy… A poskytuješ úžasný nadhled…
Děkuji moc! Na knihu je ještě dost času, myslím…. 🙂
Hltám každý příspěvek a obdivuji vás čím dál tím víc.
Děkujeme za podporu… 🙂
Pingback: Loučení s první školou – Světlemodré srdce
Opravdu vse krasne popsane, ctu jednim dechem, obdivuji vas, presto bych se do vasi situace neumela vžít, poradit si… fakt uvazujte o kniznim vydani, kdo tim neprosel nepochopi a kdo je v zacatcich vaseho behu, velmi vse oceni, zaslouzi si to rozsirit i mezi nezasvecenou verejnost, stale je to tabu a na tyto deti kazdy pohlizi jinym okem, malokdy chapajicim
Děkuji moc. Ona ta situace si moc nevybírá – prostě to přijde a musíte to žít 🙂
Máte velko pravdu v tom, že osvěta o autismu u nás moc není a lidé soudí děti neprávem velice často. Zatím zůstanu u šíření touto cestou, i tak si to své čtenáře najde. Aneb ke komu to přijít má, k tomu to přijde.
Pingback: V nové škole – začínáme – Světlemodré srdce