Autismus není volba, přijetí ano II. – jak to má moje rodina

O tom, jak to bylo s přijetím faktu, že můj syn je autista, u mě, jsem psala v tomto článku.

Psát objektivně a nekriticky o tom, jak to má moje rodina s Péťou bude pro mě, matku, opravdu hodně těžké. Budu se snažit, abych byla co nejobjektivnější.

Ani v rámci rodiny není přijetí jinakosti jednoznačně jisté. Myslíte si, že vaše dítě všichni přijmou už jen pro to, že to je krev jejich krve. Ale ouha! Narazíte i u těch nejbližších.
Můj otec už není 4 roky mezi námi. Právě on nikdy Petíkovu diagnózu nepřijal. Sám měl poměrně těžké dětství a dospívání a asi to v jeho duši zanechalo hluboké stopy. Když byl Péťa ještě hodně malý, často mi táta říkal: „Stačil by týden důsledně s lískovým proutkem a bylo by po nemoci!“ Měla jsem tátu moc ráda a měli jsme po peripetiích s mojí pubertou nakonec opravdu hezký vztah. Vážila jsem si ho pro mnoho věcí, ale v otázce výchovy jsme se absolutně neshodli.
Jen jednou jsem podlehla tlaku. Byli jsme u mých rodičů na obědě a Petík zase jel ty svoje hitparády. Prostě poskakoval, ječel, nechtěl sedět u jídla, …. Táta byl z toho hodně nervózní a řekl mi, ať mu dám na zadek, aby se uklidnil. Mamka taky nebyla úplně v klidu. Situace začala být kritická. Chvíli jsem odolávala, ale nakonec jsem Petíkovi plácla dvě na zadek. Nemusím asi moc popisovat, že to k ničemu nebylo, jen se vše zhoršilo včetně toho, že já to nakonec obrečela. Od té doby jsem sebou v tomto ohledu už nikdy nenechala manipulovat.
Fyzické tresty jsem na Petíka nikdy nepoužívala – dnes si za to děkuji, protože on si osvojuje vzorce chování a myslím, že by se snadno stal agresorem, kdyby to pojal za běžné. S jeho váhou a výškou by to opravdu nebylo dobré. Stačí, co už máme naloženo i bez agresivity.
O mamce už jsem se zmiňovala v tomto článku. Je ráda, když jsou věci tak, jak chce nebo očekává, nemá ráda, když jí někdo klade odpor. Ten ale u Petíka opravdu nachází. Například s ní odmítá dělat úkoly. Už 9 let bydlíme v jednom domě. Prožívá s námi každý den, pomáhá mi hodně s hlídáním, vyzvedáváním, v létě bere Péťu na týden na tuzemskou dovolenou. Je v tomhle úžasná. A proto jsem se domnívala, že už to nějak přijala a bere to tak, jak to je.
Nedávno mě však opět překvapila otázkou: „Ale on bude dobrej, viď?“
„Ne. Nebude.“
Co jiného jsem jí měla říct? Ona si fakt myslí, že z toho Péťa vyroste, že všechno dožene, že to nějak odvane a on bude OK…
Adam, Péti bratr, je o 13 let starší. Neměli spolu takový ten typicky bratrský vztah právě kvůli věkovému rozdílu. Adam byl vždy rozumný a vyspělý a i on mi s Petíkem hodně pomáhal, dokud bydlel s námi. Když mu bylo asi 17 a já se zmítala v období úzkosti z budoucnosti, jednou jsem mu řekla, že na něj spoléhám, že se o brášku jednou postará, až já už tady nebudu. Vůbec mi nedošlo, kolik na něj touto myšlenkou nakládám. Dělala jsem to hlavně pro svůj klid a jistotu a nějak jsem zapomněla, že ten kluk, byť velký, rozumný a vyspělý, z toho může mít nepříjemné pocity. A taky že měl. Pak už jsem se k tomu raději nevracela.
Šel s ním dokonce poprvé do školy a zvládli to oba skvěle.
Dnes je Adam v pátém ročníku na medicíně a Petík ho zbožňuje. Adam ho bere, jaký je, je na něj hodný a má ho rád. Byl to on, kdo mi vnuknul myšlenku psát tenhlo blog, poté co se ve škole setkal s maminkou autistického chlapce.


Významnou roli v našem příběhu hraje moje sestra – teta Štěpánka. Máme spolu skvělý sourozenecký vztah, jaký bych opravdu přála každému. Sama si prošla nejednou životní zkouškou a dřív malé děti moc nevyhledávala. Nebyla takový ten typ holčičky – maminky. Nehrála si s panenkami. Ale zase umí třeba přesklít dvířka v kuchyňské lince 🙂
Její vztah k Petíkovi se vyvíjel a postupně mu naprosto porozuměla. Dokáže přesně odhadnout, co ten kluk potřebuje, vnímá, cítí… Dokáže mu koupit dárek, který ho zaujme – a že to vůbec není lehké! A hlavně s ním dokáže srozumitelně mluvit a jednat. Petík jí má rád. Tráví spolu docela dost času. Dokonce začala nedávno pracovat jako asistentka pedagoga – Petíkova škola jí také hodně dala – což by před pár lety bylo naprosto nepředstavitelné. A jak to s ním umí!! Občas překvapí i mě. Například jsme byli u ní a Petík si pouštěl něco na tabletu – dost nahlas. Štěpánka mu řekla, aby si to dal do sluchátek. Já na ní koukala a říkám jí: „Ale on je s sebou nemá…“ A jaké bylo moje překvapení, když si to Petík ztlumil… – a Štěpánka na mě jen mrkla: „Ale má…“ Od té doby tuto techniku používáme i když je Péťa sám o sobě dost hlučný a většinou to funguje. Myslím, že si navzájem hodně dali a mám z toho velkou radost. Tohle je něco, co mi opravdu dává sílu.


Další členové širší rodiny to mají tak různě. Někdo je vůči Petíkovi neutrální. To znamená, že ho vystojí, dokud na to má nervy, ale chápe, že věci jsou takové a nekritizuje.
Malé děti, mladší než Péťa si s ním vydrží chvíli hrát, ale pak ho většinou ignorují. To mu až tak nevadí, on má přece ten svůj svět, kam může uniknout, když chce. Takže si jede svoje metro, autobus, trolejbus, nebo natáčí na tablet všechny v okolí a tím je pěkně štve.
Velké děti – skoro nebo úplně dospělé – zvládají Petíka většinou celkem dobře a hlavně vědí, že vždycky můžou odejít…
Druhá babička Péťu nikdy nepřijala ani jako vnuka, ale ona nepřijala ani svého syna, takže to chápu a neřeším.

2 názory na “Autismus není volba, přijetí ano II. – jak to má moje rodina”

  1. Obdivuji vas i vaš postoj, ac jako zdravotnik, neumela bych se do vas vzit ani v jedne z roli, chce to hodne silnou vuli, sebezapreni, pochopeni a nevim co jeste, s kazdym clankem se nad sebou zamyslim a nechapu, jak vse s bravurou zvladate a zkloubite, osobni i pracovni zivot a to co vam osud nadelil, mate mou velkou poklonu

    1. Veronika Holečková

      Ono vás to prostě donutí. Buď to přijmete a nastavíte si život tak, jak to je, nebo budete odporovat a trápit se. Já si vybrala to první. Moc děkuji, vážím si vašich slov.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.