On není Rain Man, on je Forrest Gump I.

Jak vypadá typický autista?
Existuje něco takového vůbec?
Autismus má mnoho tváří a zároveň je opředen řadou mýtů.
Už jsem dříve psala o tom, že pro hodně lidí, zejména těch, co o autismu moc nevědí, je typickým příkladem Rain Man. Někdo, kdo je vzdálený od každodenní reality a pouhým pohledem spočítá sirky na hromádce na zemi. Žije automaticky, bez emocí.
Také jsem to tak měla a to byl asi hlavní důvod mého sveřepého odmítání této diagnózy a celkového probému s jejím přijetím.

Autismus není černobílý stejně jako nic na tomhle světě. Na vykreslení autismu by ale asi ani 50 odstínů šedi nestačilo.
Zkusím popsat, jak to má Péťa alespoň ve zkratce.

Začnu třeba očním kontaktem. O autistech se říká, že ho nenavazují. Tak tenhle problém opravdu nemáme. Občas má spíš problém oční kontakt udržet. Je to tím, že je nesoustředěný, vnímá spousty dalších podnětů a ty odvádějí jeho pozornost. Z fotek jste si ale určitě všimli, že se dokáže podívat přímo do objektivu – a stejně tak i do očí.

Dále se nabízí fyzický kontakt. Od malička ani s ním problém nebyl, Péťa se rád mazlí, chodí za ruku, nemá problém s objímáním a rád mi dává pusu na rozloučenou, když jede ráno do školy nebo před spaním. Pravdou je, že už se dostává do věku, kdy děti za ruku s rodiči moc nechodí, ale já jsem třeba ráda, když se mnou jde za ruku přes silnici. Protože jeho rozhlížení?? To je jen natočení havy na jednu a pak na druhou stranu. Ale tím, že se tam opravdu podívá, jestli něco nejede, už si nejsem tak jistá.
Objímání má taky rád. A často říká, že mě má rád. Jen Maruška, Elinka a Honzík mi jsou dost v patách…
Obecně má Péťa rád lidi a hodně dětí. Mnohdy to je jednostranné, protože děti, zvlášť jeho vrstevníci, nemohou pochopit, proč se chová tak, jak se chová ani to, jakým způsobem svou přízeň dává najevo. V některém z dalších článků se vrátím k holčičce, kterou opravdu miluje.

Péťa nemá žádné opravdové kamarády. Je to dané spoustou okolností. V žádném případě nemůže mít kamarády ve svém věku. Nerozumí svým zdravým vrstevníkům ani jazykově, ani jejich chování a zájmům. Poměrně dlouho s tím nebyl problém. Vždycky venku na hřišti si s někým hrál, aspoň chvilku, než zájem druhého dítěte opadl, protože nechápalo, jak se Péťa chová, nebo proč tak divně mluví, proč s ním nehraje jeho hru. Nedokáže hrát běžné dětské hry, protože prostě nerozumí pravidlům. Žádným a nikdy. Neumí hrát na schovku, vybíjenou, ani fotbal. Tedy ne podle daných pravidel. A kluka, co to vždycky nějak kazí, asi nikdo v týmu nechce, což je zcela pochopitelné. Jenže jemu to ani tak nevadilo – našel si svou hru, chodil si do kola, povídal pro sebe…
Ani nestál o oslavy narozenin. Vždy jen chtěl výlet na Ještěd – lanovkou nahoru, pěšky dolů. Byli jsme tam už asi osmkrát a určitě v této tradici chci pokračovat. Vloni, když se blížily jeho desáté narozeniny, vyslovil přání mít oslavu s dětmi. A nastal problém. Byla jsem z toho dost smutná a přepadlá – nemá totiž žádné kamarády a moc dětí ho nesnese. Co teď? Jak mu to vysvětlit? Koho pozvat? Datum narozenin se blížilo a já pořád neměla žádný kloudný plán. A pak mě to napadlo! Domluvila jsem se s Elinky maminkou. Požádala ji, zda by Ela nepřišla na oslavu k nám domů. Bylo to jediné dítě, které přišlo, ale ona je celý Petíkův svět, takže jsem zabodovala a ani mu nevadilo, že další účastníci oslavy byla jeho rodina – maminka, teta, bratranec, babička…. Ela to zvládla bravurně, vydržela to a já jí byla neskonale vděčná. I když takhle malé holčičce se to špatně vysvětluje.

Dále se o autistech říká, že jsou hloupí, retardovaní. Je to komplikovanější, než to vypadá. Petík má díky vývojové dysfázii opravdu výsledky testů verbálního intelektu v hraničním pásmu mentální retardace. Ale obecně se u dětí s VD testy verbálního intelektu nedělají, protože nemají vypovídací hodnotu. Jak změříte intelekt někomu, kdo nerozumí? Kdo neumí vyjádřit, co chce?
Těžko…. V každodenních situacích, podle asociací a spojování pojmů je ale zřejmé, že retardovaný opravdu není. Nicméně těžko soudit neměřitelné….

Autisté prý nemají emoce a empatii – k tomu bych se ráda vrátila v samostatném článku – protože Péťa prostě ví… Každopádně vás můžu ujistit, že autisté empatii i emoce mají. A leckdy daleko hlubší než zdraví lidé.

Autisté bývají považování za skryté génie. Tak tohle potvrdit ani vyvrátit neumím. Myslím si, že Petík má vynikající hudební sluch, skvělou paměť a pozoruhodný smysl pro detail. Žádná z těchto dovedností nebo vlastností z něj ale nečiní génia. Je jedna oblast, ve které se absolutně vymyká svým vrstevníkům. Je to cílevědomost. Ta jeho je neuvěřitelná. Pozoruji to už od útlého dětství. Když mu byly necelé dva roky, chtěl vylézt na židli. Sedadlo bylo nad úrovní jeho pasu a sotva dosáhl na opěradlo. Zkoušel to a nešlo mu to. Vůbec. Vždycky už to vypadalo nadějně, ale zase sklouzl dolů. Zkoušel to pořád dokola. Strašně moc pokusů, strašně dlouho. Nevztekal se, nebyl nervózní a nevzdával to. Bylo vidět, jak moc chce a jak ví, že to dokáže. A opravdu to nakonec dokázal, i když vzhledem k poměru židle k jeho výšce to vypadalo téměř nemožně. A takhle to má se vším, pro co se opravdu rozhodne. Prostě si za tím jde a jde, až toho dosáhne.

Horší je, že toho neumí využít třeba pro soutěžení. Závody a soutěžení pro něj nejsou. Nechápe, proč by měl doběhnout první, vyhrát v jízdě na kole, soutěžit s jinými. Nedokážu mu to vysvětlit. To je důvod, proč nemůže chodit na žádný sport. Přitom je fyzicky opravdu hodně zdatný. Od 8 let se mnou jezdí 40 km na kole a po návratu klidně ještě dvě hodiny skáče na trampolíně. Už jsem zmínila, že má obrovskou sílu. Udrží se ve visu jednou rukou. K tomu je obratný, takže opravdu nemám strach, když leze někde po prolézačkách nebo po stromech. Ale neumím toho využít. Jen jsem ho začala brát s sebou do posilovny – hlavním důvodem je to, že nemám hlídání. A pak taky jsem ráda, když vidí, že sport patří ke každodennímu životu. Také se mnou občas chodí běhat, nebo já běžím a on jede na koloběžce. Kolo je také fajn a budu v něm mít opravdu dobrého parťáka – asi jen na pár let, než mi uteče, ujede…
Přemýšlela jsem, jaký sport by pro něj byl – asi maximálně horolezectví…. a to si neudělám. Možná jednou triatlon. Chtěla bych to nechat na něm, na druhou stranu ho budu muset trochu nasměrovat. Je silný a vytrvalý, obratný, motoricky zdatný …. no úplně vidím Forresta Gumpa na jeho běhu napříč Amerikou … 🙂

• 

• 

• 

Často se Péťa chová nestandardně. Lidé pak jen konstatují, že to je spratek nevychovaný, že se mu nevěnuji, že ho málo trestám, …. prostě všichni přesně vědí, co je špatně.
On zkrátka neumí přizpůsobit svoje chování sociálnímu kontextu, pokud to nemá naučené. Takže pokaždé to je tak, že musí nastat nějaký sociální faux pas a pak teprve si to vysvětlíme, znázorníme, odžijeme ještě jednou, dvakrát, osmkrát a potom už třeba trochu tuší. Musíme vytvořit nějaký vzorec chování v dané situaci. Bohužel to platí i opačně. V nějaké situaci si vytvoří vzorec chování a pak ho stále opakuje, přestože to je špatně, říkám mu to, zakazuji, vysvětluji… Pak jediné, co funguje, je přepracovat celý vzorec.
Například jsme se dostali do neúnosné situace při psaní domácích úkolů. Petík u toho začal ječet, dupat, bouchat do stolu, mluvit hlubokým hlasem, používat různé echolálie, sprostá slova a vždy to bylo stejné. Situace, ve které se absolutně nedalo pracovat. Úkoly se staly utrpením pro nás oba. Mně tekly nervy a musela jsem se opravdu hodně ovládat, abych na něj nekřičela. Po těch pár minutách úkolu jsem byla úplně vyčerpaná a vysílená. Tenze nastávala už ve chvíli, kdy jsem řekla, že jdeme dělat úkol a on šel s taškou do kuchyně. Už cestou hudroval a zvyšoval hlas a vyjadřoval odpor. Musela jsem s tím něco udělat. Napadlo mě, že jediná cesta je zcela změnit způsob a místo psaní úkolu. Zavedla jsem nový režim. Vždy se ho zeptám, v kolik budeme dělat úkol. Když si stanoví čas, vždy ho přesně dodrží. Pak jsem změnila místo, kde děláme úkol. I to hodně pomohlo – on si prostě na ty svoje scénky v tom jiném prostředí nevzpomněl. Zatím to funguje, ale chodím kolem toho po špičkách.

Někteří lidé některé jeho chování považují za provokaci, drzost nebo poťouchlost. Třeba jeho babička.
„Já jsem mu řekla, aby mi pomohl s taškou a on mi řekl, že to nepotřebuje. Je drzý, musíš ho kultivovat!“
Nutno dodat, že naše babička – bývalá učitelka – má takový velitelský styl komunikace, který je i svým způsobem nátlakový a na to je Petík obzvlášť citlivý…
On cítí, jak se cítí druzí. Extrémně hodně. A dokáže to všechno pěkně vracet – já tomu říkám, že zrcadlí temperament. Ve chvíli, kdy na něj babička vyvine tlak, on to cítí a podvědomě je okamžitě v opozici. Neumí se přetvařovat. Prostě řekne, co si myslí. A v tu danou chvíli on opravdu cítí, že nepotřebuje odnášet nějakou tašku, vždyť v ní nic nemá. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem mamce vysvětlila, že to má zkusit vlídně a dát tomu nějaký důvod. A když dospěla do fáze: „Péťo, pomůžeš mi s tou taškou, já toho mám hodně a už to nepoberu…“, přišlo ono kýžené: „Ano, babi.“

K tomu, že se neumí přetvařovat, neumí ani lhát. Myslím, že ani neví, že by někdy lhát měl. Byl se podívat na střeleckých závodech, kde se střílelo na asfaltové holuby. Spouštěli se na povel HOP! Najednou se ozvalo HOP poněkud mimo pořadí. Holubi letí, ale střelci nebyli připravení. Ten pán, co to pouštěl, se ptal:“Kdo to byl?!“ A Petík zvedl ruku a říká: „Já…“ Naštěstí ten pán byl mile překvapen tím, že se hned přiznal a ani mu nevynadal.

Někdy opakuje nějaké „lumpárny“ jen proto, že se mu líbí reakce okolí, byť je třeba negativní. Jenže okolí to bere jako provokaci. Například rád natáčí své okolí na tablet. Jeho bratranci to nemají rádi. Takže když začne natáčet, spustí: „Péťo, přestaň!“a on se směje a přád dokola to opakuje a přehrává si to na tabletu. A při první příležitosti je zase natáčí a situace se opakuje. Už mockrát jsem mu říkala, aby jim to nedělal, že to nemají rádi, nelíbí se jim to, zlobí se. Vše mi odkývá, potvrdí a slíbí, že už to nebude dělat…. Jen do chvíle, kdy nastane ta situace…
A pak jen: „Petiku, proč zlobíš?“
„Já nechci zlobit, mami…“