Že má Péťa občas meltdown, že se vzteká, že křičí, brečí,… na to už jsem si tak nějak (nerada) zvykla. Většinou se mi podaří ho uklidnit a vše pomalu odezní.
To, co se stalo toto úterý, však nemělo do té doby obdoby.
Přišli jsme ze školy a měli vcelku poklidné odpoledne. Jsme teď víc doma, protože jsem po operaci kolene a ještě v úterý jsem chodila o berlích. Setmělo se a blížil se čas večeře. Péta najednou přišel a začal špačkovat, že nechce dělat úkol z hudebky. Já mu před tím kontrolovala tašku a nic takového jsem tam nenašla, ani žádný zápis v notýsku.
On nabíral na síle a přidával. Už to byl křik a blížící se pláč.
„Já to NEBUDU dělat tu hudebku!“, začal hysterčit.
„Ale co máte dělat?“
„Já nevím! Máme ten úkol!!“, řval na mě.
„Máte zpívat?“
„Já to dělat nebudu!“, řval už jako pominutý.
„Hele, tak si zazpíváme, já natočím video a pošlu to panu učiteli, ne?“
„Nechci!“
„Ale vždyť tak hezky zpíváš, Petí…“
„Já nebudu dělat ten úkol z hudebky!“
„Tenkrát jsme spolu zpívali Pink, pamatuješ? To nám moc hezky šlo…“, snažila jsem se ho nějak zklidnit.
On už brečel, u toho vztekle něco ťukal do mobilu. Za chvíli začala zpívat Pink (Just Give Me a Reason) a on to řval s ní. Obouval se do toho slušně, dával do toho veškerou svou frustraci a jak zpíval, začalo vše povolovat, polevoval na hlasitosti (rozuměj neřval už jako lev ale jen jako pavián) a vypadalo to, že se uklidní.
Já už si tak trochu oddechla. Ke konci písničky to zase trochu rozjel, ale nějak to ukočíroval.
Říkala jsem si, že mohl i hlad udělat své a sedli jsme si spolu k večeři.
Protože se atmosféra uklidnila, chtěla jsem k tomu klidu ještě trochu přispět a vymyslela, že si zahrajeme hru. Dlouho jsme to nehráli – vytáhla jsem Hádej, kdo. Přinesla jsem krabici na stůl.
„Já nechci tohle hrát.“
„Hele, něco hrát budeme, pojď, dáme jedno kolo, jo?“, přišlo mi to stále ještě jako dobrý nápad.
Začala jsem si do okýnek dávat obrázky obličejů a jemu podala jeho sadu. Než jsem to postavila, vztekle taky zasouval obrázky. Váhala jsem, jeslti to hned vzdát, ale řekla jsem si, že by z toho byl zase precedens a příště už by balil hru před začátkem, kdyby mu to teď prošlo, a tak jsem se rozhodla, že to nevzdám. To jsem ale netušila, do čeho jdu. V průběhu přípravy hry mi to moje třikrát smetl – jakoby omylem… Zhluboka jsem potichu a nenápadně vydechovala nehromaděnou páru. Ne, nebudu se rozčilovat. (Protože to, co mu dám, on vynásobí pěti až stopadesáti a vrátí mi to…) Nakonec jsme oba měli připravené obrázky a já mu dala jeden obličej a začala se ptát, jak ten člověk vypadá. Válel se po gauči a neochotně odpovídal na otázky. Já stále trpělivě (o obrovským sebezapřením!!!) kladla otázky, až mi zbyly poslední dva obličeje. Už se dalo identifikovat jen podle čepice.
„Má modrou čepici?“
„JO!!“, zaburácel chlapec mého srdce stoje na gauči na hlavě. Hysterák už se rozjel…
Zaklapla jsem předposlední obrázek a ukázala mu ten, co zbyl.
Nebyl to on – měl totiž modrou čepici.
„Chceš ještě hrát?“
„NE!“, přestal hysterčit – překvapivě.
„A číst?“, řekla jsem tak nějak ze zvyku a vzápětí mi došlo, že jsem to fakt mohla ten den vynechat…
„No jooo, číst…“, překvapil mě znovu. Asi souhlasil ze strachu, že by jinak musel ještě hrát – nevím.
No, dobrý, vysvětlili jsme si, co se nepovedlo a Péťa překotně, vzteklými pohyby a za neustálého nadávání naházel vše zpátky do krabice.
Mně se ulevilo, že jsme to nějak dokončili a že snad už bude klid.
Vytáhla jsem čtení, vybrala krátký a ne moc těžký text se čtyřmi otázkami. To bude hned, říkala jsem si. Navíc teď podtrháváme podle pravítka odpovědi v textu a to ho baví – to půjde. Den před tím se u toho smál, dělal blbinky, zvládli jsme to. Trochu jsem doufala, že by to mohlo být podobné…. Marně.
Čtení také nešlo úplně hladce, ale u čtení nepolevuji. To musíme vždy dokončit. Takže jsem to doslova přetrpěla, vydechovala jsem potichu ale o to hlouběji. Ke konci čtení se rozjížděl další hysterák. Pomohla jsem mu s poslední otázkou a nechala ho být. Uklidnil se.
Já šla do kuchyně uklidit, pustila jsem si k tomu podcast (Opravdové zločiny).
„Mami…“, ozvalo se za mnou naléhavě ai za čtvrt hodiny.
Otočila jsem se a vidím Petíka celého od krve – na obličeji a na tričku. V ruce měl kapesník, kterým si to celý rozmazával po obličeji.
Nedávno jsem koupila speciální houbičku na zastavení krvácení, protože na to poslední dobou trpěl. Kousek jsem vzala a dala mu to do nosní dírky. Umyla jsem mu obličej. Vypadal ok, vrátila jsem se do kuchyně. Za chvilku přišel Péťa zpátky, naklonil se nad dřez a vypadalo to, jako by se opravdový zločin stal u nás… Myslela jsem si, že si tu houbičku vyndal, ale tekla mu krev i z druhé dírky.
Zkrátka se tím hysterčením asi hodně rozparádil… Aplikovali jsme další houbičku.
Dobrá zpráva je jednak to, že houbička fakt funguje a taky to, že už se pak uklidnil. Vydal se z energie natolik, že už na další hysteráky neměl sílu. A taky ho asi brzdila ta krev.
Bylo to silný. Hodně silný. Ani se nedostavila obvyklá sebereflexe – většinou pak přijde a řekne mi, že ho mrzí, že na mě byl ošklivý, nebo že na mě křičel. Tentokrát nic.
Naštěstí se uklidnil a šel s kočkou do postele. Pak už byl u nás klid…
Já si ještě druhý den lámala hlavu, co to vše spustilo, proč měl takový amoky. A pak mi to došlo. V ono úterý – 8.11. 2022 byl totiž úplněk. Psalo se o něm jako o velmi intenzívním úplňku – ano, byl to první úplněk, který jsem si spojila s Petíkovým chováním….