V této sérii bych se chtěla zaměřit na lidi, kteří Petíka „dávají“… a nejen to, oni ho mají rádi. Beru to jako velký dar, protože pochopit, přijmout a ještě si oblíbit takové dítě nejde brát jako samozřejmost. O to víc jsem jim vděčná, protože spoluvytváří náš jedinečný svět, otevírají Petíkovi nové obzory a obohacují jeho život.
Je hodně těch, kterým se to nepovedlo. Nezlobím se, nesoudím. Každý má své důvody. A mají na to právo. Nebudu a nechci někoho předělávat, aby svět přijal podle nás. Každý něco prožívá a každý má nějaké zkušenosti, na kterých staví svůj život a postoje. Já taky měla problém to přijmout a to se mě to týká osobně. Jsem neskonale vděčná za tu hrstku lidí, která tvoří náš ostrůvek bezpečí a lásky, se kterými můžeme vždy počítat a kteří nás přijali. Vážím si toho a proto jim, s jejich souhlasem, chci věnovat prostor i na našem blogu.
Jsou o lidé naprosto různorodí – rodina, přátelé, sousedi, moji studenti, kolegové….
Alena
Alena byla původně kamarádka mojí sestry. Pak jsme zjistily, že je vlastně i moje kamarádka a nakonec jsme zjistili, že jsme super čtyřka i s Petíkem.
Alena žije sama se třemi kočkami. Miluje zvířata, hlavně koně, kočky a psy, kterým věnuje hodně svého volného času. Díky ní se Péťa poprvé setkal se živým koněm, přestal se bát, začal koně krmit i vodit. Alena jezdí pravidelně na koně, stará se o ně, jezdí na nich a venčí i tamější psy. Občas jedeme za ní nebo pro ni a vždy si to tam krásně užijeme. I mně samotné chvilku trvalo, než jsem byla schopná dát koni mrkev jen tak z ruky.
Alenčiny kočky ze seznámení s Petíkem až tak šťastné nebyly. Petík je přece jen „živý“ (já tohle označení nesnáším a vždy argumentuji, že je to lepší, než kdyby byl mrtvý…), běhá, dělá rámus a hlavně chce všechny kočky mazlit jako naší Báru. Nejstatečnější kocour Matýsek to celkem zvládá. Nechá se občas od Péti pohladit, vezme si kousek šunky nebo kočičí pamlsek a vydrží s ním v jedné místnosti. To ostatní kočky ne. Ty se většinou někde schovají – na skříni, pod postelí, za gaučem,… a dělají, že v bytě vůbec nejsou. Petík je hledá a chce je fotit na tablet. Kočky tráví čas naší návštěvy hledáním vhodných skrýší. Když to nestihnou dost rychle a Petík kolem nich prosviští, občas některá zanechá na zemi „vodorovné dopravní značení“.
Pomalu se ale zocelují a když Petík vydrží chvíli v klidu na gauči, kočky se na něj chodí z povzdálí dívat. Tedy možná. Možná se chodí jen dívat, jestli „ten kluk je ještě tady?“ nebo „už konečně půjde?“. Obdivuji, jak Alena tohle všechno zvládá. Opravdu platí, že kdo má rád zvířata, má rád i lidi.
Ani už přesně nevím jak, ale vznikla taková tradice – páteční večery u Alenky. Petík se obvykle ptá už od úterka, kam půjdeme v pátek večer. K Alence se těší, oslovuje nás (mě, Alenu a Štěpánku) „holky“ a vždy se ujišťuje, že si dá šáňo – rozumějte Rychlé špunty. Skoro najisto si pro ně chodí do ledničky. A s radostí si s „holkama“ připije. Já nepiju, takže jsem řidič – nebo jsem řidič, takže nepiju?? Páteční večírky milujeme všichni čtyři a kočičky mají jednou týdně kardio party někdy včetně pročišění střev.
Alena:
„Péťu mám moc ráda. Měli bychom všichni žít jako on, prostě doopravdy. Nemít předem předsudky, ne předpokládat, ale žít a radovat se, když to cítíme. Péťa neví, že něco nejde – léta jsem neotevírala dveře za kouli zvenku, protože jsem si myslela, že to nejde. Péťa to nevěděl a prostě otevřel, mé překvapení bylo veliké.Často na to myslím… A žiji tak.
Neumí předstírat a to je skvělé, vleje vám život do života.
Mám ho ráda moc….„
Štěpánka
Štěpánka je moje sestra. Jako děti jsme se hrozně rubaly. Obrat nastal, když nám bylo 14 a 18 let. Nějak jsme spolu začaly vycházet. Bylo to stále lepší a lepší. Pak přišly děti, můj pětiletý pobyt v Praze a návrat domů – když jsem zjistila, že rodina je to, co mě vrací zpět na místo, kam opravdu patřím. Krátce po tom se narodil Péťa. Štěpánka zrovna měla období, kdy měla poměrně hodně času a trávila s námi naše dny. Měly jsme výbornou logistickou strategii a vyzvedávaly a rozvážely děti z družiny, školy a kroužků a do toho vycházkovaly s Petíkem – miminkem, které zatím moc nevypadalo jako dítě, které bude lidem měnit životy… Už tehdy se rodil jejich vztah, který je dnes pevný jako skála. Musím přiznat, že Štěpánka mě hodně drží a mám v ní obrovskou oporu ve všech směrech. Je to i parťák na moje blbosti, kterými si občas potřebuji vyčistit hlavu. Naprosto mě chápe, oba nás (mě i Petíka) přijímá takové, jací jsme a často děkuji naší mamce, že mi dala takový dar do života. Protože Štěpánka je k nenahrazení. A to nejen, co se týče Petíka. Ale tady je blog o něm, takže se budu držet tématu…
Štěpánka s Petíkem umí všechno. Je navíc hrozně šikovná na ruce (protože když se tohle nadělovalo tak jí ten pán nahoře omylem dal i to moje a na mě holt už nezbylo), takže s ním vyrábí různé věci, maluje, vystřihuje a tím supluje to, co já mu moc nedám – i když bych chtěla. Moje rukodělné dovednosti jsou totiž na bodě mrazu.
Štěpánka:
„Péťa vstoupil do mého života postupně a nenápadně, aby ho celý nakonec otočil vzhůru nohama.Když přišel na svět, měla jsem ještě plnou hlavu svých dětí, které byly v mladším školním věku. A musím přiznat, že jsem se občas přistihla, že se před nimu schovávám po bytě. To že moje sestra, se kterou jsme si hodně blízké, má miminko, u kterého se později začaly projevovat různé zvláštnosti, jsem vnímala tak trochu z rychlíku. Až tady, na blogu, jsem se vlastně dočetla, v jakém rozsahu s ním tenkrát pracovala a rozvíjela jeho schopnosti. Nikdy jsem nevnímala, že to byla taková nálož.
Až před pěti lety, kdy jsem udělala veliký životní kotrmelec a ještě víc se sblížila se svojí sestrou, jsem přišla na to, jaký je Péťa obdivuhodný človíček. Najednou, jako bych nahlédla do jeho dušičky, začala jsem chápat jeho řeč a myšlení a naučila jsem se s ním mluvit tak, abychom si rozuměli. Dokázala jsem i najít odpověď, která zarazí proud jeho věčných ujišťovacích otázek: „Péťo, vždyť víš.“ A on si odpoví a nechá mi pár minut na vydechnutí, než to spustí nanovo 😀
Také finta se sluchátky se povedla, ale o té se tu už psalo.
Zásadní změna v mém životě, díky Péťovi, nastala až vloni. Souhrou náhod jsem v březnu zůstala bez práce. Začala jsem hledat novou, chodit na výběrová řízení, abych zjistila, že dnešní svět dává zelenou mládí a mně na trhu práce pozvolna končí expirace. Pak mi sestra poslala inzerát, že na zdejší malotřídce hledají asistentku pedagoga. Díky svým zkušenostem s Péťou jsem neváhala a o místo se ucházela.
Všechno klaplo a já od září pomáhám s učením šesti dětem s různými poruchami učení. Ta práce se mi strašně líbí a naplňuje mne. Rozhodla jsem se ještě dálkově studovat vychovatelství, abych si rozšířila kvalifikaci.
Vím, že nebýt Péti, nikdy bych si takovou práci netroufla dělat. Jsem mu za to vděčná a mám ho moc ráda…“
Jste úžasní lidé!
Děkuji, jsme jen obyčejní lidé a snažíme se žít tak, abychom vše zvládli 🙂