Autokino

Ne nadarmo se říká, že cesty do pekel jsou dlážděné dobrými úmysly.


Svět se zastavil kvůli řádění koronaviru a my už sedmý týden žijeme „karanténa styl“. O tom jindy.
Omezili jsme naše četné aktivity na minimum, naše dny se smrskly do mojí online výuky, Petíkova učení do školy, péče o domácnost a každodenního výšlapu na odlehlá místa – aby Péťa večer neskákal po stropě.
Proto mi přišlo jako skvělý nápad vzít Petíka do autokina v sousedním městě. Prohlédla jsem program na víkend a jediný dětský film, který jsem si tak říkala, že by mohl dát byl Angry Birds 2. Zrovna na První máj. Počasí mělo být hezké a původně jsme plánovali výlet na kole. Ale tak na kolo můžeme jindy, řekla jsem si a koupila vstupenku pro naše auto. Měla jsem radost, že bude změna, zážitek.
Původně jsem chtěla Péťu překvapit, ale vzpomněla jsem si, jak některé takové moje dobře míněné pokusy dopadly a raději mu to řekla. Rád jezdí autem, rád pozoruje dopravní prostředky v krajském městě, k tomu kino… to by mělo vše klapnout na jedničku… pokud budu mít v záloze dost jídla ovšem…
Já už ty bláznivé ptáky nějak přežiju, hlavně ať si to chlapeček užije.
S touto myšlenkou jsem zabalila nějaké ovoce, láhev minerálky, slané preclíky, jak se do kina patří a vyrazili jsme.
Cestou nás stihl prudký déšť. Já se i trochu zaradovala, že jsme to kolo neobětovali marně, stejně by tohle počasí vyjížďce nepřálo…
Na místě jsem zastavila kousek od vjezdu do autokina a vše Péťovi ukázala a vysvětila. Že to není kino, ale místo, kde je plátno, na které se promítá a že se na to kouká z auta. Celkem to pobral a říkal:
„To je proto, že je ta nemoc?“
„Ano.“, potvrdila jsem mu a mohli jsme vyrazit.
U vjezdu nám dali instrukce a na přední sklo do rohu napsali červenou desítku. Řekli nám, že ta čísla pak slosují a jedno auto vyhraji pizzu od sponzora. Ukázali nám, kam máme zajet na promítání. Měli jsme parádní místo v první řadě. Do začátku promítání zbývalo asi 20 minut.
Měli jsme tedy dost času si pohodlně nastavit sedadla. Měla jsem s sebou i notebook pro případ, že bych chtěla pracovat na opravování úkolů studentů. Přece jen film trvá více než jednu a půl hodiny.

Pohodlí nade vše…

Na plátně běžely reklamy a upoutávky, vysvitlo slunce a pěkně se opřelo do předního skla, v autě začala panovat mírně skleníková atmosféra. Ale to nic neubíralo na jedinečnosti okamžiku a zvláštnosti pocitu, že jsme v kině, v autě, venku na parkovišti.

Idylka však netrvala moc dlouho. Pár minut před filmem totiž proběhlo slosování o pizzu. Vyhrálo číslo 4.
Péťa to vůbec nechápal. Rozčílil se, začal brečet, by hrozně naštvaný. Křičel na mě, že to je špatně, že to má být desítka. Že on chce tu pizzu vyhrát. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je losování. Že z těch aut prostě může vyhrát jen jedno a na plátně viděl, že to vylosované číslo je čtyřka. Vůbec tomu nerozuměl a asi ani nechtěl chápat něco tak absurdního jako fakt, že nevyhrál pizzu a že ji nedostane. Jeho litanie a vztek neukončil ani začátek promítání. Zcela to ignoroval a vedl svůj vnitřní boj, jehož vnější projevy mi servíroval. Mluvil tím svým hlubokým hurónským hlasem. Rychle a vztekle. Tyhle výlevy prokládal svojí novinkou – zkroutil obličej a začal usedavě plakat a říkat, že je mu moc smutno. Totálně se v tom mydlil. Já se snažila všemožně ho uklidnit. Vím, že zvýšit na něj v téhle situaci hlas, nemá cenu. On jen přidá na intenzitě. Takže jsem se snažila vysvětlovat, odvádět pozornost od pizzy k filmu, který už asi 15 minut běžel. Přirovnávala jsem mu to losování k losování Sportky – občas se na to dívá v televizi. Snaží se vždy odhadnout čísla. Netrefuje se. Tak jsem mu říkala, že tohle je stejné. Že mohli vytáhnout jen jedno číslo. A vytáhli čtyřku.
„Ale já nebudu mít pizzu…!“
Když už mi docházely argumenty, zkusila jsem:
„A my jsme sem jeli do pizzérie?“
„Ne, do kina.“
„Tak vidíš – kino máš.“
„Ale já nebudu mít pizzu…!“

Kolovrátek neubíral na otáčkách. Film běžel asi 30 minut. Ještě hodinu? To nedám!
Začala jsem vážně uvažovat o tom, že odjedeme. Jenže… to se mi zdálo jako ne moc dobré řešení. Tak jsem zatla zuby a vzpomněla jsem si na svačinu! Dala jsem mu jídlo a pití. Jednak se na chvíli odmlčel a zabavil a jednak jeho stav ztratil na intenzitě. Vše se obracelo k lepšímu. Ona terapie jídlem není až tak špatná. Začal věnovat pozornost jiným věcem a trochu i filmu.
Nakonec jsme to oba zvládli do konce a odjeli až po filmu.

Cestou zpátky jsme ještě zajeli podívat se na koně a byli jsme asi dvě hodiny venku. Den se nakonec vydařil.

A před spaním?
„Mami, ta čtyřka to neměla vyhrát….“

Myslím, že vím, co bude zítra k obědu. Jen jsem mu to neřekla. Jednak z výchovných důvodů a také si myslím, že tohle překvapení mi zkrátka musí projít.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.