O koronaviru ve světě jsme slýchali už od začátku roku 2020. Rozšířil se v Číně, což je daleko, takže pro mě to stále bylo někde tam, za hranicemi, v bezpečné vzdálenosti. A měla jsem pocit, že mě se tohle osobně nikdy nemůže dotknout.
Byla neděle 1. března, končily nám jarní prázdniny a chystala jsem se na pondělí do práce. V TV mluvili o koronaviru, který se dostal do ČR. I tohle mě nechávalo chladnou. Po osmé večer jsem dostala za úkol zveřejnit na školním Facebooku informace pro ty, kteří se vrací z lyžování v Itálii.
A pak mi zazvonil telefon.
Najednou byl blíž, než jsem čekala, najednou byl v naší zemi, v našem městě, a dokonce ještě trochu blíž…
Sledovali jsme ve sdělovacích prostředcích, jak se virus šíří světem a Evropou. V Itálii se situace v té době rozjížděla, ve Francii také. V tom přišla naše mamka s tím, že 6. března jede lyžovat do Francie. Zkoušely jsme jí to se sestrou rozmluvit, ale to je stejné, jako byste chtěli, aby včely chvíli nelétaly… V té době začala povinná karanténa pro osoby, které se vrátily z ohrožených oblastí. Při představě, že si mamka přiveze tento suvenýr a budeme muset být doma 14 dní v karanténě, jsem se rozhodla jednat. Musíme se izolovat, dokud je čas. Teta Štěpánka mně a Petíkovi nabídla azyl u ní na dobu potřebnou. 11. března uzavřeli školy na dobu neurčitou. Mamka se měla vrátit v sobotu 14.3., takže jsme to v pátek zabalili. Opustili jsme třípokojový byt v domě se zahradou a nacpali se k mojí sestře do 1+1. Sbalila jsem nám jen nutné věci – oblečení, učení a pár hraček. Vzala jsem si i kolo s tím, že Petíkovi rychle koupím nové a využijeme ten relativně volný čas ke sportovním aktivitám. Než jsem kolo pro Petíka stihla převzít, zavřeli nám obchod a objednávku zrušili. No co, budeme holt chodit pěšky. V tu chvíli přišel zákaz volného pohybu a povinnost nosit roušky. Hned zkraje jsem se snažila Petíkovi vštípit, že nesmí na nic sahat holýma rukama (často si sahá do pusy a na obličej a to v této době není žádoucí). Trochu jsem ho vystrašila, že jsou všude nebezpečné bacily a že když už musí na něco sáhnout, má si přes dlaň přetáhnout rukáv bundy nebo mikiny. Tak vznikl později hojně používaný pojem: „Zastrčenýma“. Povedlo se to tak dokonale, že vždycky, když chtěl sáhnout na kliku nebo něco podobného, podíval se na mě a řekl:
„Zastrčenýma, že jo?“
Já jen přikývla, on si přetáhl rukávy přes dlaně a bylo to.
Tento krok jsme zvládli dokonale.
Roušku přijal také vcelku kladně a bez problémů – viděl to u svých oblíbených zprávařů Lucie a Raye (děkuji, že jste šli příkladem) a roušku nosí celou dobu v pohodě. Později se začal dožadovat štítu – to když Lucie, Ray a jejich kolegové začali místo roušky nosit právě štíty – ale vysvětila jsem mu, že by to na procházky nebylo moc dobré. I toto přijal, ale hned mi řekl, že bude roušku a štít nosit do školy.
Život u mojí sestry začal poměrně hekticky. Z jedné místnosti se rázem stal multifunkční prostor. Rázem z obytné kuchyně byla i multimediální učebna (začala jsem on-line výuku v Google Classroom), třída pro výuku Petíka, šicí dílna (sestra šila roušky), žehlírna, kulturní místnost pro virtuální setkání s rodinou a přáteli formou on-line video hovorů, vývařovna, jídelna, ložnice (my, holky, jsme spaly tady, protože se tu do noci pracuje a klukům jsme nechaly pokoj dvakrát větší), kino (TV), spižírna, sklad všeho možného od jídla po látky, vinotéka a kavárna, zoo koutek (kočka tu s námi tráví většinu času) – to vše na ploše cca 15m čtverečních. Přesto nás neopouštěl optimismus a dobrá nálada, bylo tady vesměs veselo a hodně se pracovalo. Moje začátky s on-line výukou mi zabraly 8-10 hodin času denně. Studenti se v tom také plácali, odevzdávali mi práce v naprosto nemožných formátech od fotek přes pdf až po téměř ruční kresby a k tomu všemi možnými kanály od Facebooku přes mail, Instagram a téměř i pozemní poštou. Ale „za jízdy“ jsme se všichni všechno pomalu učili a začalo se to usazovat v přijatelných kolejích. K tomu jako další úvazek je Petíkova domácí výuka. Trochu jsme u toho bojovali i s prostorem – občas bylo potřeba uvolnit stůl, sundat šicí stroj, aby bylo kde se učit (s on-line výukou jsem skončila jednou v nouzi i ve vaně…). Snažila jsem se tomu dát nějaký systém a řád. Občas se mi dařilo víc, jindy méně. Zkusila jsem „blokovou výuku“ – každý den jen jeden předmět, ale látka za víc dnů. Výhoda byla, že mohl zůstat naladěný na jeden předmět a nepřeskakovali jsme z jednoho na druhé. Nevýhoda obecně je, že se Petík rychle unaví a ztrácí pozornost. Některé dny mu to jde jako po másle. Má radost z každého hotového cvičení, rozumí zadání a chce se mu pracovat (bohužel takových dnů se za měsíc dopočítám na prstech jedné (a půl?) ruky). Pak jsou takové průměrné dny, kdy to nejde úplně hladce, nerozumí, co po něm vlastně chci, válí se po stole a rozvíjí takovou decentně pasívní rezistenci. Tyhle dny jsou ještě únosné a dá se tím nějak projít. A pak jsou dny, kdy u učení vidím červeně… Dny, kdy prostě nechce. Už od začátku se ptá, kdy bude končit, pak mi oznamuje, že už končí (například na konci prvního řádku prvního cvičení) a pak už to rozjede a ječí, brečí, odporuje vehementně a zkrátka NECHCE. V tu chvíli přichází na scénu dvouplánová motivace. Prvoplánově pro mě – nechci totiž do vězení… a druhoplánově pro něj.
Po takových učebních chvilkách je naprosto vyčerpaný – zejména fyzicky. Padne na gauč a leckdy i usne. Zotavení mu zabere mezi půlhodinou a hodinou.
Snažím se celou dobu hledat optimální přístupy, čas a místo výuky, ale vesměs žádný z těchto faktorů tu kvalitu neovlivní. Zkrátka nikdy nevím, jak to ten den půjde.
Často vyměknu a nabízím úplatek ve formě sladkosti. Ale umím i jiné motivace – výlet, dárek, a … obsluhu sušičky prádla! A to je tedy asi nejsilnější nejedlý motivační faktor. V tomhle malém bytě je sušička životně důležitý spotřebič. My máme zahradu – nuda… Když tady dopere pračka, je naprosto jedno, co zrovna Péťa dělá. Jen musíme praní plánovat s ohledem na čas Petíkova učení. Protože takový konec pracího cyklu by nám mohl způsobit nemalou šlamastiku. Pračka totiž zapípá (oznámí konec praní) a on vyletí jako čert z krabičky je jedno, co zrovna dělá. Letí k sušičce, vyčistí sítko a vylije vodu z předchozího cyklu. Vezme škopek na prádlo (nebo přijde se šibalským výrazem a ptá se, jestli může prádlo odnést v ruce) a letí zpátky k sušičce. Vše tam naloží, profesionálně zabouchne dvířka, nastaví program a zapne sušičku. Toto vše zvládá naprosto spolehlivě a samostatně. Miluje to! Takže z toho máme dva bonusy. Jednak starost o prádlo končí zapnutím pračky a za druhé už vím, co dostane Péťa letos k Vánocům… (tipnete si?)
Parádní čtení Péťa je úžasnej a ty jsi ještě úžasnější, bezvadná komunikace ❤️
Děkuju 🙂
že by zcela nečekaně sušičku???
Bingo!!!