To si tak všimnete, že vaše dítě nějak málo roste. Jak jsem na to přišla? Jednoduše. tedy vlastně trochu mi to trvalo. Když nosil stejné sandály nebo zimní bundu druhou sezónu, říkala jsem si, že jsem to koupila asi DOST velké. protože můj starší syn v tomhle věku měl jednu velikost tak tak na sezónu. Ale když Petík oblékl tutéž zimní bundu a tytéž sandály i třetí sezónu, zpozorněla jsem. Na podzim jsme šli na 13-letou prohlídku a já se zeptala lékařky, jak to vypadá s jeho růstovým grafem. Zalomil se. Už nestoupal strmě, nestoupal ani moc. Prostě se ta křivka „oploštila“ (teď jsem si vzpomněla na tenhle výraz hojně užívaný v době Covidu). Ddostali jsme doporučení na odběry krve a na endokrinologii. Výsledky krve byly rychle – jeho růstový hormon byl na dolní hranici. Na endokrinologii proběhlo vyšetření a poslali nás na rentgen, aby zjistili jeho kostní věk. Bylo mu 13 let a 3 měsíce, jeho kostní věk ukazoval 11 let. Takže nás objednali na magnetickou rezonanci. Vzhledem k Petíkově úzkostné poruše a panické hrůze z lékařů, nemocničního prostředí a podobných věcí, bylo hned od začátku nasnadě, že tohle vyšetžení musí proběhnout v celkové anestézii.
Termín vyšetření byl stanoven na červenec (takže čekací doba půl roku), přišlo mi to za nekonečně dlouhu dobu. A ejhle, prázdniny se blíží k polovině a my se blížili k termínu vyšetření.
Shodou okolností jsem šla na magnetickou rezonanci s kolenem o týden dřív, než měl Petík termín. S kolenem, bez anestézie, ale na stejné místo. Zeptala jsem se, jestli mu to tam můžu vyfotit, protože tou dobou už měl úzkostné stavy a plakal, že se bojí. Dostala jsem svolení a fotku pořídila.
Fotku jsem mu ukázala, viděl také, že jsem se (na dovolenou, odkud jsem si na magnet odskočila) vrátila relativně rychle a v pořádku. Také jsme na Youtube našli video o rezonanci, které bylo krátké, jednoduché a srozumitelné. A hlavně – ten pán vjel do tunelu, zase vyjel, vstal a odešel, což bylo to nejdůležitější sdělení. Prostě jsem se ho snažila připravit a uklidnit, co to jen šlo. Jeho hoře nás ale ve dnech před vyšetřením doprovázelo téměř pořád.
Nadešel den vyšetření – instrukce byly jasné: jíst nejpozději v 6 ráno a pak v 8 nastoupit na příjem. Nebrala jsem s sebou nic kromě přesnídávky v kapsičce. To se nekazí a může si to určitě po narkóze dát. Kdybych vzala pyžamo nebo bačkory, asi bych ho nedostala do auta… To by zavánělo spaním v nemocnici a to je jeho noční můra!
Vstali jsme v 5:30, dali si pořádnou snídani a v 7 jsme vyrazili. Přestože jsme na místo dorazili před třičtvrtě na osm (mám totiž letištní syndrom = musím všude být s velkým předstihem), byla čekárna plná a my poslední na řadě. Péťa byl sice klidný, ale jeho hoře rostlo. Ano, říkám tomu hoře, protože jsem lepší a výstižnější pojem pro to, jak vypadal, působil a jak se asi cítil, nenašla.
Veškerá naše komunikace o tomhle dni se nesla v duchu:
„Já tam nechci, já se bojím.“
„Neboj se, budeš spinkat. Jen ti natočí video hlavy a jdeme domů.“
„Já se bojím. Půjdu z tunelu ven?“
„Ano, za chvilku to bude hotové.“
„A půjdeme pak do Albertu do kavárny?“ Šli jsme tam náhodou po tom vyšetření v lednu.
„Ano.“
„Já se budu dívat na samoobslužky, jo?“
„Jasný.“
Tohle pořád dokola v různých obměnách. Vždy se slzičkami v očích.
I já jsem si moc přála, aby to už bylo za námi.
Tepová frekvence při vstupním vyšetření 126. Petíkova. Moje docela v klidu.
Všechny sestřičky i lékařky říkaly, jak je roztomilý a bylo jim ho líto. On to hoře fakt umí nést a předávat okolí….
Na pokoji jsme byli ještě s jednou holčičkou, která už ale byla ostřílená „rezonantka“, takže byla dost v klidu.
Skládala jsem s dětmi puzzle, četla jim knížku (Péťa poslouchal!), jen aby to aspoň trochu utíkalo.
Pak si nás pozvala anestezioložka, vše s námi probrala, podepsala jsem hromadu papírů a mohli jsme na hodinku ven.
Potřebovala jsem kávu a měla jsem fakt hlad. Jenže Petík nesměl nic jíst. Kafe mi prošlo v pohodě z automatu – nechala jsem ho to vše obsluhovat, jen to zaplatila (do toho se naštěstí nehrne). Bylo mi blbý si před ním koupit jídlo, tak jsme minuli různé pulty s plněným pečivem (a fakt jsem na to měla chuť) a já si v dalším automatu koupila slané tyčinky. Ty jsem strčila do kabelky „na pak“. Až to neuvidí… 😀
Seděli jsme na lavičce před nemocnicí, koukali na autobusy a trolejbusy, já si vypila kávu a hodina utekla jako voda. Než jsme se vrátili, zahlédli jsme hasící italská letadla, která přiletěla na pomoc s hašením NP České Švýcarsko, který máme za domem. Rozhodli jsme se, že po nemocnici se pojedeme podívat, jak nabírají za letu vodu z jezera Milada.
„Ale pivo není zdravé!“
Péťa se trochu uklidnil, pomalu jsme šli zpátky.
Sestřička mu řekla:
„Teď dostaneš to malý pívo, aby se ti chtělo spinkat.“
„Ale pivo není zdravé!“, vykřikl zoufale Péťa.
„Nee, je to jen šťávička, neboj.“, uklidňovala ho sestřička a dala mu to vypít.
Plakal, ale vypil to. Seděl mi na klíně, pořád chtěl, abych ho držela. Pak už ho naložili na jezdící lůžko a šli jsme přes x pavilonů nemocnice. Sestřička ho vezla vepředu, já vzadu. Upřímně – nešlo sice o nic, ale pocit to dobrý nebyl.
Před námi brali miminko, tak jsem Petíka pořád hladila po hlavě, až z toho usnul.
Potom ho vzali dovnitř – přišla moje chvíle. Musela jsem ho tedy ještě probudit. Jen zaklaply dveře, rychle jsem snědla tyčinky 😀 A pak jsem jen čekala a hlídala plyšáky, které ráno dostal od sestřičky na příjmu a od anestezioložky.
Spícího Petíka jsme se sestřičkami dovezly zpátky na pokoj. Trochu jsem myslela, že bude ještě spát. Ale ne. Probral se a byl celý šťastný, že to má za sebou. Začal hledat hodinky, nutně si je potřeboval nasadit. A hoře bylo fuč.
Petíka už zajímalo jen, kdy půjdeme (nejen) do kavárny. Chěl pryč. Ty další dvě hodiny, které nás dělily od odchodu, byly snad ještě horší než celé to dopolední čekání. Nechtěl nic dělat, jen se pořád dožadoval odchodu – tedy příchodu lékařky, kterým byl náš odchod podmíněný.
Z našeho pokoje byly dveře do sesterny.
Sestřička mu řekla, že paní doktorka přijde ve tři. Ve tři nula dva už byl jak na jehlách. Jakmile vycítil přítomnost lékařky, nakráčel ke dvěřím:
„Už jste tady, co?“
„Cože?“, ozvalo se trochu překvapeně odvedle.
„No ať už chci jít domů“.
„Neboj, ještě to napíšu a půjdeš.“
Odešli jsme před čtvrtou. Kavárna proběhla, koukal na samoobslužky a byl spokojený.
Nakonec jsme ještě zajeli na Miladu a viděli nevídanou podívanou.
Celý stres z toho dne vypustil až doma. Začal tady vyřvávat echolálie z různých videí, kdy lidé ve vypjatých situacích vypouští různé negativní emoce. A pouštěl si k tomu ta videa. Tak jsem mu to po chvilce zatrhla – já toho taky měla plný brejle za celý den.
On si nakonec našel Prasátko Peppinu a požárníka Sama.
„Já jsem dohořel…“
Večer volal tátovi a když se ho ptal, jak se měl, Petík:
„Já už jsem dohořel.“
Hlavou mi proběhlo, že těch informací o požáru za humny je fakt asi nějak moc a pak mi to celé došlo.
On mě slyšel, když jsem se sestrou probírala jeho HOŘE. A už doHOŘEl… 😀
Výsledky se dozvíme na kontrole za pár dní.