Byla středa, 1. května 2019 odpoledne. Druhý den měla začít nová etapa v našem životě. Neměla jsem nejmenší tušení, jak to bude probíhat. O tom, proč jsme měnili školu, jsem psala zde. A o posledním dni v naší spádové škole a loučení zase tady.
Protože jsem nemohla s Petíkem jet první den do nové školy, jela s ním jeho paní asistentka. S tím, že odpoledne na ně počkám a Petíka si převezmu. Další den by jela znovu nebo by s ním jela moje sestra, teta Štěpánka, která v té době čas měla. Ráno jsem ho sbalila a vyrazili jsme na místo odjezdu. Do nové školy jezdí tzv. svozem. Čekala jsem nějaký menší autobus a byla překvapená, když dorazila nenápadná malá bílá dodávka. Když se za ním zavřely dveře, bylo mi úzko. Naštěstí to byl první den maturitních písemek a v práci bylo co dělat. Neměla jsem moc času se užírat myšlenkami. Přesto to byl divný pocit, vědět, že je v jiném městě, v neznámém prostředí a já tam s ním nejsem….
Den utekl a já v půl třetí stála na stanovišti a čekala, co bude. Mám obrovské štěstí – odjezd a příjezd je asi 2 minuty cesty od mojí práce. Ráno jezdí v půl osmé a vrací se po půl třetí – podle provozu. Tím pádem mě tohle vůbec neomezuje v práci. Míváme vyučování maximálně do 14:10. Občas se musím omluvit z porady, ale snažím se to vykrýt s pomocí babičky nebo tatínka, když to jen trochu jde. Obecně mi v práci vycházejí neskutečně vstříc. Mohla jsem požádat o přizpůsobení rozvrhu tak, abychom stíhali terapie ve vedlejším městě a nenarušovalo mi to opakovaně výuku. Snažím se na ten den směřovat všechna vyšetření. Když to občas vyjde na jiný den, nemám nikdy problém. Jsem za to moc vděčná a vážím si toho.
Krátce po půl třetí se v zatáčce objevila dodávka plná dětí. Čekala jsem, s jakou Petík přijde. Vyskočil ven celý šťastný. Miluje totiž jízdu jakýmkoli dopravním prostředkem, takže dojíždění do školy je pro něj každodenní atrakce dodnes.
Za ním paní asistentka s tím, že zítra nepojede, že se s Petíkem domluvili, že to zvládne sám. To jsem zírala…! Ono to bylo tak, že by na něj musela celý den čekat mimo třídu a to by nebylo moc dobré. Byla jsem jí vděčná za čtvrtek a doufala, že pátek zvládneme. Po celou dobu od nástupu do busu jsou s nimi asistenti, takže jsem se zase až tak nestrachovala.
Zkoušela jsem se ho ptát na novou školu. Jenže je to složité z něj něco dostat. Takže jsem na něj netlačila, věděla jsem, že to důležité nakonec stejně vypluje na povrch.
„Peti, jaké to tam je?“
„Boletice nad Labem – Koruna.“, zněla místo odpovědi známá hláška z autobusu.
„A ohřáli ti ten oběd?“
„To já nevím, mami. Zámecký rybník. Příští zastávka….“
Tak jsem ho nechala jet dál…..
Ani pátek nepřinesl žádnou jobovku. Přestože jsme museli opět improvizovat s obědem v krabičce, protože jsme stihli obědy v jídelně zajistit až od pondělí. A na jídlo je Petík tedy kat. Ale ve škole mu jeho jídlo ohřáli a ještě dostal polévku, takže i tohle nám vcelku prošlo.
Bylo fajn, že začátek školy byly dva dny a přišel víkend. Byl čas vše probrat, usadit. Doufala jsem, že z Petíka dostanu i nějaké informace o tom, jak se mu ve škole líbí.
Jako první jsem se dozvěděla zásadní informace – že tam mají plošinu pro vozíčkáře, která je jen pro jednu osobu a že pan řidič cestou poslouchá Impuls.
Během víkendu jsem byla hodně pozorná k tomu, o čem mluví. A něco opravdu vyplulo. Ve škole je hodně dětí na vozíku. Petík se pořád ujišťoval, že má zdravé nohy. Dokola se mě na to ptal a řešil, jestli může chodit, jestli je zdravý a nepotřebuje vozík. Pak se ptal, proč některé děti nemluví. Proč některé děti mluví tak, jak mluví. Vysvětlovala jsem mu, že mají potíže, jsou nemocné nebo se tak narodily. Bylo cítit, že je z toho trochu vyjukaný. Nikdy tolik dětí s problémy neviděl a svoje problémy si neuvědomuje.
Pořád jsem s lehkými obavami očekávala, co bude dál. Kdy přijde nějaká rána. Snažím se myslet pozitivně a věřit ve vše dobré, nicméně jsem vždy v pozoru a pokud možno připravená na všechno.
Asi po 10 dnech v nové škole mi volala Petíkova nová paní učitelka. Opět můj pocit z volání učitelky nezklamal. Stáhl se mi žaludek a polil mě strach. Nevím, proč tohle mám… Paní učitelka Petíka chválila. Řekla mi, že zapadl lépe, než vůbec čekala, že se snaží, je veselý a dokonce hodně komunikuje. „On snad rozmluví i ty děti, které skoro nemluví…“, zněla její slova a já měla radost.
V nové škole jsme se zaběhli „za pochodu“ vcelku rychle a dobře. Nicméně jsem neztrácela ostražitost. Zvládli jsme i příměstskou školu v přírodě, kdy nefungoval svoz a já byla pracovně v zahraničí. A pomalu se blížil konec školního roku….
Veru, to je nádhera a báječně se to čte. Je to hodně poučné a moc to dá i dalším rodičům …
Děkuji moc 🙂
Úžasně to všechno zvládáte! Smekám a přiznávám, že řeším úplný kraviny.. Držím vám oběma palce, Veru
Mimochodem suprově píšeš, pokaždé se těším na pokračování
My to moc zvládat nemusíme, ono nás to nějak nese samo… 🙂
Děkuji, článků i témat je ještě opravdu dost a každý další den nese s sebou nové náměty….
Pingback: Nová škola – konec školního roku – Světlemodré srdce