Medikace

Když jsem zjistila, že opravdu něco není v pořádku, že to, co se mi zdálo, že zvládneme, je víc než vážné, začala jsem se o problém hodně zajímat. Hledala jsem informace, abych vůbec měla nějaký obrázek o tom, s čím se budeme potýkat. V té době jsem pořád tajně doufala, že to bude jen dočasná záležitost. Přečetla jsem kilometry textu o vývojové dysfázii, abychom se trochu blíže poznaly. Objevila jsem spoustu nových pojmů, o kterých jsem do předešlého momentu neměla ani tušení a rázem se pro mě staly běžnými. Studovala jsem stránky v angličtině, dočetla se o Specific Language Impairment a dalších pro mě tehdy zdrcujících faktech. Nastal pocit bezmoci a zoufalství. Co z něj bude? Dáme to? Dám to já? Jak z toho ven? Co s tím? Jak na to? Kdo mi pomůže?
V tomto rozpoložení jsem se zmítala pár dnů nebo spíš týdnů a neustále jsem to přiživovala dalšími informacemi, abych si to hezky užila. Spolu s bezmocí a zoufalstvím mě zachvátila i docela slušná panika. Netušila jsem, jak si s tím vším poradit. Nebylo moc s kým o tom mluvit, protože v mém blízkém okolí nikdo takové dítě neměl a o těchto problémech nikdo nic nevěděl, nikdy neslyšel. Spíš jsem dostávala rady typu: Musíš mu hodně číst. Musíš se mu věnovat. Musíš …. Všichni věděli naprosto přesně, co musím. Jen já ne.

Docházeli jsme ke klinické logopedce, k dětské psychiatričce i na psychoterapii. První začal o medikaci mluvit tehdejší Petíkův pan psycholog. Byl to zvláštní pán. Popravdě mi přišlo, že si s Péťou moc neví rady a někdy po naší návštěvě možná musel vyhledat pomoc některého ze svých kolegů. Péťa ho vždy hodně vysílil. Každopádně jednoho dne jsme si jako vždy po terapii spolu sedli a rozebírali, co bylo a jak Péťa pracoval.
„Víte, na tohle by to chtělo medikaci.“
Já se na něj podívala tázavým pohledem a spolkla jsem otázku, která mi vytanula okamžitě na mysli.
Pro koho?). Musel vyčíst, že s tím vnitřně nějak nesouhlasím a nesouzním.
„Ono to těm dětem dělá dobře.“
Podívala jsem se ještě tázavěji.
„No, to víte….“, usadil se pohodlně v židli a založil si ruce na hrudi, „někteří rodiče prostě chtějí těm dětem pomoct….“, řekl jakoby ledabyle, ale byl z toho zjevně slyšet ten podtón hrozící výčitky.
Tak to bylo něco na mě! Já se obecně ráda poradím s odborníky. Ale musím jim důvěřovat, nesmím mít pocit manipulace a také nesmí zaujímat obranný postoj. Neobstál ani v jednom bodu. Nicméně jsem se o medikaci začala zajímat. Alespoň okrajově. Zjistila jsem, že spousta dětí je medikovaných, dočítala jsem se o důvodech pro medikaci a o účincích léků. Nechávala jsem v sobě zrát názor a snažila se dohledat informace nejen od lékařů ale také od rodičů. Obojí jsem si dávala na pomyslné misky vah. Hlavní slovo v této věci stejně budou mít psychiatrička a klinická logopedka, kterým věřím a jejichž názory jsou pro mě cenné.

Období zrání trvalo asi půl roku. Přes celou zimu, než jsme zase vyrazili k psychiatričce. Zkusila jsem o tom nemluvit a čekala, s čím přijde ona. A dočkala jsem se. Začala sama mluvit o tom, že by bylo vhodné zpočátku medikovat tu úzkostnou poruchu. Je pravda, že Petík ode mě nechtěl skoro vůbec. Bavily jsme se o lécích, jejich účincích a paní doktorka mě nechala, abych si to promyslela. Řekla mi, že nástup účinku bude pomalý, že se vše projeví za cca 6 týdnů. Vzala jsem si recept s tím, že léky vyzvednu a až se rozmyslím, případně nasadím.

Nebyla bych to já, abych o tom dlouho nepřemýšlela a nehledala nějaké pro mě přijatelné vysvětlení, kterým své rozhodnutí podpořím, ať už bude jakékoli. Snažila jsem se na to podívat ze všech úhlů, pohledem Petíka, jeho budoucnosti, zdraví, kvality života, pohledem mým i pohledem bližšího či vzdálenějšího okolí. Jenže může vůbec matka zaujmout zodpovědný objektivní postoj v takhle závažné věci? Můžu já, laik, říci, co je dobré nebo špatné? Můžu rozhodnout o jeho životě a být si jistá, že to rozhodnutí bude správné? Tak tudy cesta očividně nevedla, takže jsem ji opustila a vzala to za jiný konec. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Ne že by mi přišlo dobré dělat na vlastním dítěti pokusy, ale jak poznám, zda je něco dobré nebo špatné, když tomu nedám šanci? A hlavní argument pro sebe samu jsem měla tento:
Lepší bude, když se dožije třeba 60 let v relativním klidu, než 75 let na obtíž sobě i okolí…
Blížil se nástup do školy, bylo potřeba čelit různým novým situacím a chtělo to, aby byl Petík v klidu. Začala jsem mu dávat ten lék. Záměrně nebudu uvádět názvy léků, protože tohle není návod, tohle je náš život. Nic víc, nic míň.

Uplynulo 6 týdnů a já upřímně nepozorovala žádnou změnu. Přišla. Až asi po 8 nebo 9 týdnech. Petík se zklidnil. Těžko se to popisuje. Prázdniny na lécích byly prvními prázdninami, po kterých jsem nešla do práce totálně fyzicky i psychicky vyčerpaná. Ty předchozí prázdniny jsem vždy po 8 týdnech s Petíkem 24/7 byla strašně unavená.

Začala škola a my měli jet na pravidelnou kontrolu na psychiatrii. Psychiatrička mi navrhla další léky – tentokrát na soustředění. Měla jsem už načteno a celkem jasno a souhlasila jsem rovnou. Ona mi řekla, že tyhle léky by měly pokrýt i tu úzkostnou poruchu, takže ty první můžu vysadit. Docela jsem to uvítala. Stačí vždy jeden lék, ne?

Kdyby člověk věděl, jak se ve svých rychlých soudech může splést…

Jednou takhle v sobotu dopoledne jsem si všimla, že se Petík chová divně. Napadlo mě, že na něj asi něco leze a hlídala jsem, jestli se to projeví. Fyzicky byl ale v pořádku a v pondělí šel zase do školy. Přičetla jsem to jen přechodné únavě. Další sobotu se situace opakovala. Přišlo mi zase, že na něj asi něco leze. Byl ukňouraný, unavený, nesvůj. Bylo to okolo jeho narozenin a jeli jsme na každoroční výlet na Ještěd. Jeho oblíbený způsob oslavy narozenin. Jel s námi i Adam, jeho starší bratr. Cestou pěšky dolů z Ještědu mi říká:
„Mami, co to s ním je? Je úplně hroznej!“
„Mně se už druhý víkend nezdá. Asi na něj něco leze…“, odpověděla jsem a v tu chvíli jsem si teprve uvědomila, že se to opakuje už druhý víkend.
Syn studuje medicínu. Tenkrát byl asi ve druhém ročníku.
„Neřekl bych, vždyť lítá jako čert…“
„Já prostě nevím, Adame…!“, řekla jsem trochu nabroušeně. Pokoušel se o mě pocit nejistoty a strachu, že se zase něco děje, že nemám věci dost pod kontrolou a že mi tady zase někdo předhazuje, jak nic nevím. Zbytečně vztahovačná, jak bylo tehdy u mě dost zvykem.
Dál jsme to nerozebírali, cestou domů Petík v autě spal a my měli lepší témata.

Zhruba za týden po Ještědu jsme jeli na pravidelnou kontrolu ke klinické logopedce. Byli jsme objednaní na 16:30. Petík už byl po celém dni unavený. Výkon, který tam podal a scénky, které tam předvedl, byly děsivé. Logopedka vyjádřila obavy z autismu (to ještě bylo období dysfázie) a já jela domů se slzami v očích. Byla tma a pršelo, skoro jsem neviděla na cestu a okolo žaludku mě vše svíralo. Moje intuice bila na poplach. Věděla jsem naprosto jistě, že je něco špatně, jen jsem pořád nenacházela souvislosti a neuměla to rozpoznat.
A pak mě to napadlo – ty vysazené léky!!!
Hned doma jsem psala email psychiatričce s dotazem, zda takové zhoršení může být tím vysazením léků. Odpověděla mi obratem s tím, že už jí volala logopedka a o Petíkovi se bavily. Doporučila mi okamžitě postupně nasadit i ty původní léky ve zvyšujících se dávkách až do plné a to navyšování rozvrhnout do několika dní. Hned večer jsem mu nasadila první minidávku. A během tří dnů jsme byli na původní dávce.
Po dvou týdnech přijel zase Adam domů. Chvilku si s Petíkem hrál a pak přišel:
„Jo, mami, dobrý, tohle je zase on… Co s ním bylo?“
Tak jsem mu vylíčila celý příběh a vše do sebe hezky zapadlo.

Ještě několik slov k vlastnímu braní léků.
Než se Petík naučil ty léky polykat, trvalo mu to více než dva roky.
Ten první lék byl vcelku dobrý – rozdrtila jsem ho mezi lžičkami a dala mu ho ráno do jogurtu. Obvykle mi to prošlo.
Ten druhý lék byl mnohem horší. Jsou to kapsle, které rozdrtit nejdou. Jdou ale otevřít a vysypat. Ha, mám vyhráno….! Opět mýlka. Skrytá. Otevřela jsem kapsli, vysypala do jogurtu, pěkně zamíchala a dala Petíkovi. Snědl to. Normálně, bez protestů. Do této chvíle vše v pořádku. Pak jsem olízla lžičku od jeho jogurtu. No to neee!!!!!!! Něco tak hořkého jsem nikdy v životě neochutnala. Bylo to odporné. A i když se mi do pusy dostalo asi tak jedno zrníčko z tisíce, které měl Petík v jogurtu, myslela jsem, že neudržím snídani. Ačkoli on se nebránil, bylo mi nepříjemné mu dávat něco tak odporného k snídani. Samozřejmě časem se to i jemu hnusilo a to jsme tento lék brali dvakrát denně. Občas se mi kousek dostal do pusy a fakt odporná chuť.
Zkoušela jsem ho naučit to spolknout. Vysvětlit mu to nešlo, takže musely stačit názorné ukázky a pokusy. Všechny končily na hranici utopení Petíka ve sklenici vody. Pořád jsem však pokusy v různých intervalech a obměnách opakovala, až jednoho dne to prostě spolkl. Zatleskala jsem mu, koupila malé Lego a od té doby je vyřešeno.

A ještě mám jednu příhodu s jeho léky, o kterou vás nemůžu ochudit.
Bylo to v pátek 13. března. To ještě bral jen ten první lék a já mu ho ráno drtila do jogurtu. Takže jako každé ráno jsem vzala dva jogurty – jemu ovocný, sobě bílý. Jemu jsem tam rozdrtila lék, sobě nasypala chia semínka. Sedli jsme si k snídani. Já si dala lžičku jogurtu…. bylo to nějaké divné, ta semínka byla nějaká drobná. On si dal lžičku jogurtu a vyprskl to.
„Tohle nechci!“
Pak jsem se pořádně podívala a hned mi to došlo. Zaměnila jsem jogurty. Do svého si dala lék a ten požila s prvním soustem a jemu nasypala chia semínka, což vytvořilo pro něj nepřijatelnou konzistenci. Prohodila jsem jogurty, jemu dala znovu lék a já snědla ten se semínky. Jeho lék jsou v podstatě antidepresiva a řekla jsem si, že jedna jeho maličká dávka mi nic neudělá (až potom jsem zjistila, že takovou dávku berou i dospělí). Cestou do školy jsem na to zapomněla. Ale měla jsem si vzpomenout již brzy. Ten den byl pro mě pravdu v práci náročný – všechno mi přišlo vtipné a musela jsem se opravdu hodně kontrolovat, abych se při hodinách nesmála tomu, že studenti dělají chyby, nemají domácí úkol a podobně. Celý den jsem byla extrémně veselá a optimistická a hodně věcí mi bylo šumafuk. Asistentka jedné mojí studentky nebyla ve škole, takže tam místo ní byla maminka. Naštěstí jsme byly kamarádky. Po hodině mi říká:
„Ty sis něco dala, ne?“, měl to tedy být žert.
„Jsi taková veselá dneska….“
A nikdy nezapomenu na její pohled, když jsem odpověděla:
„Jo, Petíkovy léky – omylem…!“
Ještě v půl druhé ráno jsem měla záchvaty smíchu….
Nemohu nepřiznat, že jsem ještě párkrát v dalších letech na tenhle serotoninový mejdánek s láskou vzpomínala.