Jako malého jsem Petíka brala každých 6 měsíců k zubaři. Vždycky jsme to sfoukli s mojí prohlídkou. Vzala jsem ho na klín na křeslo, paní doktorka mu prohlédla zoubky a šli jsme. To zní ideálně, že? Jen jsem vynechala malý detail. Vždy u toho byla strašná scéna. Řval, pral se, bránil se, plakal, kříčel. Dokud byl malý a udržela jsem ho a dokud šlo jen o vyšetření, dalo se to vše ustát. Ale nastal ten okamžik, kterého jsme se všichni báli:
„Má kaz.“
„Co budeme dělat?“, ptala jsem se, i když bylo jasné, že kaz je třeba spravit.
„Spravíme to.“
Tak jsme přijali výzvu.
Dostali jsme domů nějaký lék a termín příští návštěvy. S tím, že ten lék mu dám půl hodiny před daným časem. Ten den nastal. Dala jsem mu lék a vyrazili jsme.
Já chytla Petíka daleko pevněji, sestřička mi ho pomoha držet a paní doktorka konala rychle. Hodně rychle. Za krátkou dobu, kdy šlo opravdu do tuhého a všichni zúčastnění byli v ohrožení ztrátou sluchu, bylo hotovo. Po tom léku byl Petík takový … tvárný a vláčný a neměl si toho moc pamatovat. Domů jsem ho musela odnést, lék v tomto ohledu zabral na 100%. Jen si vše pamatoval a za půl roku se už se mnou k zubaři nehrnul. Nenechal se ani vyšetřit. Paní doktorka mě odkázala na stomatochirurgii s tím, že potřebuje analgo sedaci. Jenže v nemocnici mi řekli, že na vyšetření mu to nedají, jedině na ošteření. A ať mu zuby prohlížím sama. Já se jen zeptala, jestli tedy máme přijít, až mu tam najdu něco černého. A oni mi řekli, že ne, že to už je pozdě…, že to mám zachytit, když to bude křídově bílé. Kromě faktu, že si Petík pár let nenechal do pusy ani kouknout, musím ještě dodat, že dost špatně vidím. Takže jsme několik let byli naprsto bez zubních vyšetření. Vadilo mi to a podnikala jsem různé pokusy o nahlédnutí do jeho pusy. Nebylo to snadné. Využívala jsem každé situace – ráno na zastávce autobusu například. A našla jsem černou skvrnku!!!! Začal mi hlavou běžet film o tom, jak ho uspávají a spravují mu zoubek. Fuj!!
Nedalo mi to a škrábla jsem do toho zoubku – ano, na ulici, kde byli i další lidé… Hodně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že to je jen kousek cereálií, které měl k snídani a šel vyškrábnout ven. Nicméně jsem pořád hledala způsob, jak ho nechat vyšetřit. Za slíbenou úplatu jsem ho zase jednou vzala s sebou k mojí paní doktorce. Nechal si tedy podívat do pusy, ale jen ve stoje mezi dveřmi ordinace. Paní doktorka řekla, že takhle na rychlý pohled tam nic nemá, ale že to není pořádné vyšetření.
Co teď?
Lámala jsem si hlavu, protože jsem měla strach, že se mu udělá kaz, ten se rozvine a bude ho to bolet. A ačkoli má práh bolesti úplně jinde než ostatní lidé, které znám, nechtěla jsem to nechat zajít tak daleko. Je třeba ho navyknout na to, že preventivní prohlídky jsou běžná věc a nebolí. Zbavit ho strachu a naučit spolupracovat. Protože až to přijde, bude se to zkrátka hodit.
Sama jsem jako dítě měla ze zubařů hrůzu, dělala scény… Měla jsem hodně kazů a když už to bylo neúnosné a šla jsem tam s mamkou, řekla mi paní zubařka:
„Ty máš v tý puse pěkný Sarajevo. To bydlíš někde na Kamčatce, že si sem nemůžeš zajít?!“
No, styděla jsem se. Vytrpěla několik ošetření a pak, když jsme šli se školou, chodila jsem první, protože mi logicky už neměli co dělat. Takže jeho panickou hrůzu ze zubaře chápu. Přesto je potřeba to řešit.
Pak mě to napadlo. Byli jsme ve fitku a byl tam spolužák mého staršího syna. Petík s ním boxoval do pytle. Ten mladík právě dokončuje studium stomatologie. Ano! To by mohlo klapnout!!
Poprosila jsem Adama, jestli by to mohl zkusit nějak domluvit, vysvětlit situaci. Při nejbližší příležitosti to dohodl a poslal mi spolužákovo číslo, ať se domluvíme. Zavolala jsem hned, přestože to bylo den před Silvestrem. Objednal nás na 2.1. ráno v půl osmé. Bylo to tak akorát, abychom stihli ještě něco trochu nacvičit. Opatrně jsem Petíkovi řekla, že půjde k zubaři. No to byla scéna! Začal ječet, brečet, křičet… Řekl mi, že tam nechce. Argumentovala jsem tím, že se mu jen podívá na zoubky a nic mu nebude dělat. Jenže NIC je pro něj NIC. Tedy žádné nástroje do pusy. Tak mi řekl, že tam neotevře pusu. A že bude dělat UAAA, GRRR, HEEEE…
Já se mu snažila vysvětlit, že se do té pusy špatně kouká a je potřeba zoubky vidět i zezadu, takže musí pan doktor mít zrcátko a to mu tam dát. No to vůbec nechtěl slyšet a ke svým zvukovým projevům přidal ještě dupání.
Měla jsem dva dny na to, abychom to nějak nacvičili a přesvědčila jsem ho. Naštěstí mám ráda výzvy – i když některé bych si klidně odpustila…
Začali jsme tedy doma navičovat. Posadila jsem ho v kuchyni na židli a udělala zvuk, jako by se zvedalo zubařské křeslo.
„Teď jedeš nahoru, aby na tebe pan doktor dobře dosáhl.“, řekla jsem a Petík tak nějak souhlasil. Pak jsem vzala čajovou lžičku.
„Otevři pusu.“
„Ne!“
„Koukej, je to jen lžička – vidíš se v ní?“
„Ano.“
„Tak to je skoro stejné jako to zrcátko, co ti bude pan doktor dávat do pusy.“
„Ale nebude mi nic dělat! Nebude mi vrtat!“
„Ne.“
„Jen mi spočítá.“
„Ano.“
„Bez zrcátka!“
„Ne, bez zrcátka to nejde. Otevři tu pusu.“
Otevřel. Vzala jsem tedy lžičku a napodobovala to, co asi proběhne. Držel chvíli a pak zase oponoval.
Tahle scénka proběhla asi čtyřikrát. Naposledy ještě ráno, než jsme jeli.
Petík nic nikomu nedá zadarmo. Protože je zážitkový typ, neslibovala jsem dobroty – to je navíc proti mému přesvědčení. Zkusila jsem tedy motivaci zážitkem:
„Když to zvládneš, pojedeme na ty trampolíny.“
„A kdy pojedeme?“
„Až to zvládneš.“
Po snídani a dvojím čištění zubů jsme vyrazili. Bál se a pořád se ujišťoval, že mu nic nebudou dělat. Já se taky bála, co bude. Zažila jsem už dost výstupů na to, abych si uměla představit, co vše může nastat. V čekárně byl jeden pán, takže jsme tam byli jen chvilku.
Péťa si sedl na kraj křesla, nechtěl se posunout doprostřed. Stála jsem na staně a držela ho za ruku. Pan doktor mu ukázal zrcátko. To bylo OK. Jenže pak vytáhl ještě takový ten háček, kterým zkouší pevnost zubů. Ten už se Petíkovi vůbec nelíbil. Pan doktor mu s ním přejel po nehtu, aby viděl, že to nic nedělá. Petík byl celý vystrašený, ale pořád relativně v klidu.
Pak ho vyvezl nahoru. Nakonec mu ukázal vzduch – takové to foukání na zuby. Tak to ne, to Petík odmítal nechat si i fouknout zkusmo na ruku. Takže vzduch byl pasé.
Celá prohlídka proběhla v neuvěřitelném klidu. Držel se mě za ruku, ani mě moc nemačkal. Trvalo to asi 5 minut. Dlouhých 5 minut, kdy jsem byla fakt napnutá jak struna a připravená na všechno. Nebylo ale potřeba. Vše proběhlo vcelku hladce.
Výsledek bylo konstatování, že nemá žádné kazy, jen hodně plaku. Ano, většinou mu dočišťuji zuby, protože tohle vím. Takovou úlevu jsem dlouho nezažila.
Péťa dostal diplom za statečnost.
Hned jsem využila situace a ptala se ho, jestli za tímhle panem doktorem půjdeme v létě znovu.
„Jasně, mami…“, nejhezčí věta dnešního dne.
Doma padl na gauč a spal asi hodinu. I jeho to očividně stálo hodně energie.
A už si napsal seznam, s kým pojedeme na trampolíny…
