Stala jsem se pečující osobou.
Kromě toho, že jsem máma jako každá jiná, mám u Petíka trochu „nadúvazek“. Můj chlapeček vyžaduje trochu víc péče, než je u dětí jeho věku obvyklé. Vzala jsem to od začátku poctivě a zodpovědně, možná i trochu víc, než je zdrávo. A ono mě to dohnalo. Ocitla jsem se v situaci, kdy mi docházel dech. Pomalu ale jistě. Opouštěla mě síla a energie, chtěla jsem dávat, ale bylo stále méně, z čeho brát. Uvědomila jsem si, že do obnovitelného zdroje mám dost daleko. A také jsem pochopila, co znamená anglické slovo well-being. Podle překladače to je pohoda nebo zdraví. Význam zkrátka je, že vám má být dobře. Což mi zdaleka nebylo. Úzkost a strach z toho, co jednou bude, jestli vše, co dělám, dělám DOST dobře, jestli toho dělám DOST a jestli se DOST starám, DOST pracujeme, DOST stíhám, DOST tomu dávám, mě dohnaly do kouta a na kolena. O pohodě a možná ani o zdraví nemohla moc být řeč. A tehdy mi to došlo. To, jak hodně je Péťa citlivý na moje (i skrývané nebo mnou nevnímané) psychické rozpoložení, jak moc to zrcadlí svým chováním. Nastala pro mě velká a nečekaná chvíle – musela jsem začít myslet na sebe. Nebyla jsem na to zvyklá. Kdysi někdo chytrý někde napsal, že spokojené děti musí mít spokojené mámy (nebo naopak) – to jsou prostě spojené nádoby. Uvědomila jsem si, že být pečující osobou mě značně vyčerpává a přemýšlela jsem, co s tím udělám.
Zkusila jsem se poohlédnout po nějaké terapii, ale nemusím asi moc vysvětlovat, jak to u nás s terapiemi pro pečující osoby je. Vakuum. Tak jsem si řekla, že zkusím být sama sobě terapeutem. Ve svém každodenním životě jsem našla skulinky na svoje „terapie“ – věci, co mi dávají sílu být pozitivní a jít dál, co mě dobíjí a dodají mi energii. Nejtěžší bylo naučit se věnovat se sobě samé BEZ VÝČITEK. Protože jsem to měla nastavené tak, že se musím vždy plně věnovat Petíkovi a změnit tento pohled bylo opravdu náročné. Ale kde je vůle, tam je cesta. Zjistila jsem, že některé prvky mojí „terapie“ zaberou jen chvilku a také že některé mohou zahrnovat i čas trávený s Péťou.
Odpojit se. To byla první a největší výzva. Vědomě se odpojit od veškerého shonu, každodenních rutin, strachů, obav, úkolů. Najít si každý den aspoň malou chvilku, kdy se od všeho prostě odpojím. Být chvilku sama alespoň v myšlenkách, když už to není fyzicky možné. Nemyslet na nic. Pro mě velký úkol – mám ADHD. Nepřemýšlet, co ještě musím, kam ještě potřebuji, komu co dlužím, kde mi co chybí dodělat, proč tohle je nutnější než tamto. Nejvzácnější dovednost – odpojit se a jen být. V těchto vzácných okamžicích nakonec vznikají nejvíce inspirativní nápady a myšlenky – ať už na další aktivity, pracovní úkoly. Mysl se zrestartuje, vyčistí se mezipaměť a pomalu se doplní energie. Když tuhle fázi zvládnu, začnu si tyhle chvilky vyplňovat různými druhy mých osobních terapií.
Ještě lepší ale je, když se mi povede do „terapie prací“ zapojit Petíka. Užívám si chvíle, kdy dělá domácí práce se mnou. Zejména pokud je dobrá konstelace = jsme oba tak nějak v pohodě a tu pohodu tedy sdílíme. Snažím se mu ukazovat co a jak má dělat (protože verbálním instrukcím většinou moc nerozumí nebo jim nerozumí dost dobře), vše komentuji a hodně ho chválím. Pokud je potřeba něco předělat, snažím se to dělat tak, aby si toho moc nevšiml. taky jsem přišla na to, že vždycky všechno nemusí být perfektní a že taky já to nemusím umět nejlíp. Jak osvobozující…
Dřív jsem moc nechápala, jak v amerických filmech řešili deprese nakupováním. Už to trochu chápu. Ne že bych se vydávala na nákupní akce a la Pretty Woman, ale občas si koupit jen tak něco pro radost docela pohladí po duši. Třeba svítící domeček. Ten mi pak dělá radost každý večer. Když ho nezapomenu rozsvítit. Nebo zhasnout….
Ale dělat si radost není jen o nakupování. Mě třeba hodně potěší i to, když mám pěkně upravené zápisky k práci. Nebo hezky pověšené prádlo, odškrtnutý poslední bod na seznamu „K vyřízení“ (ale to neexistuje, protože tento seznam je nekonečný, takže to raději překlasifikuji na dokončenou jednu stránku). Ano, člověku ke štěstí stačí opravdu málo 😀
A v neposlední řadě – naučila jsem se pochválit sama sebe. Občas mi to ujede i nahlas. Takové: „Dobře já!“, umí zázraky 😀
Okamžik, kdy jsem zjistila, že Petíkovi rozumím, přinesl nový vánek do mých dnů. Když jsem pochopila, jak vnímá svět, když jsem dokázala jeho svět přiblížit dalším lidem, když ho tito lidé přijali a začali podporovat, bylo to jako balzám. Vstup do jeho světa nebyl zadarmo – obnášel mnoho těžších chvilek, meltdownů, nepochopení, křiku a pláče, vzteku a bezmoci. Ale velké věci mají svou cenu. To, že můžu být součástí jeho světa, je v našem životě jednou z nejdůležitějších věcí a jednou z hlavních hybných sil. S pokorou do něj vstupuji a opatrně se rozhlížím, jak to tam vše funguje. Objevuji jeho obzory a vnímám vibrace, kterými Péťa žije. V jeho krásném čistém světě nacházím sílu a energii.
Potřebu mít svůj svět jsem získala až s Petíkem a tou náloží, kterou mi do života přinesl. V určité fázi svého života jsem začala hodně sportovat. Jednak mi to dělalo dobře zdravotně a fyzicky a jednak jsem získala chvilky jen pro sebe. Zničila jsem se fyzicky a překvapivě mě to hodně dobíjelo. Vstávala jsem ráno v půl páté, abych šla běhat a byla v 6 doma, chodila plavat večer, když bylo vše hotové, na kolo v neděli po obědě, kdy doma panovala siesta, abych se vrátila a mohli jsme jít ven. Musela jsem ubrat plyn – z různých důvodů. Ale stále chodím cvičit do fitka a je to můj svět. Petík chodí většinou se mnou. zvládáme to docela dobře, někdy se mu chce i cvičit, jindy tam jen tak chodí a hlásí zastávky. Další můj svět je za volantem – to miluju. Také mi u toho často Petík asistuje, dělá navigaci (a dost dobře), hlídá provoz (on si narozdíl ode mě naprosto vždy všimne, kde se změnila přednost v jízdě nebo je nová jednosměrka a u toho mi ještě stačí nahlásit, že v Lidlu je „šestka vypnutá“ (rozuměj pokladna 6, kterou tam nově udělali nedávno). A když jedu sama, pustím si nahlas (hodně nahlas) hudbu. To jsem začala dělat v době, kdy jsem potřebovala přehlušit svoje myšlenky. Docela to funguje. I když už to tolik nahlas nepotřebuji 🙂
Další vzácný skill, který jsem díky roli pečující osoby získala, je snaha řešit problémy až tehdy, když nastanou. Osvobodila jsem se od špatného usínání a bezesných nocí. Zkrátka žiji TEĎ a tady a to, co přijde, nechám dojít SEM. Pak se s tím popasuji. Ono to občas totiž ani nedorazí… Tento přístup mi ušetřil dost energie, kterou můžu využít účelněji a jinde. Co se má stát, se prostě stane. Ne že bych problémy neřešila, ale naučila jsem se vynechat úzkostné obavy typu co by se mohlo stát a co bych dělala, kdyby to nastalo. Je to tak jednoduché – počkám, jestli se to vůbec stane.
A ještě bych se m přidala pravidlo 5×5.- pokud na tom, co mě trápí, za 5 let nebude záležet, nebudu se tím zabývat víc než 5 minut.
Každý o sobě zapochybuje, každý má pocit, že může věci dělat lépe, více, déle, rychleji, pomaleji, s větším rozmyslem, důkladněji a nevím co ještě.
Myslím, že všichni (nejen) pečující rodiče dělají vše tak, jak nejlépe umí.
Důležité je zachovat si zdravé tělo, zdravou mysl a …
