Odběry, RTG a logopedie v jeden den?

Tak úplně nevím, jestli ty kumulované návštěvy lékařů jsou dobrý nápad…. 

Minulý týden jsem na endokrinologii při kontrole odmítla jít s Petíkem na odběry, protože na to nebyl připravený a slíbila jsem mu, že to bude  JEN kontrola. Chtěli i RTG ruky, tak jsem navrhla, že dnes bychom to obešli ráno před logopedií. Mám prázdniny, nemusím se uvolňovat z práce. Samozřejmě o tom Péťa mluvil celý týden – že se bojí, že z rentgenu uteče, že odběry nechce. Minule jsme byli na celodenních odběrech, tyhle měly být jen na hodinu. Zkusila jsem mu to vysvětlit a celý týden jsem ho na to připravovala. On bolest jako takovou necítí (moc), spíš prostě jde o tu situaci, prostředí, strach z neznámého a nečekaného. 

Logopedie byla od jedenácti, a tak jsme do nemocnice dorazili na osmou. To by mělo stačit, říkala jsem si, i kdyby odběry byly do půl desáté, máme ještě přes hodinu čas na rentgen a pak pohodlně přejedeme na logopedii. Vše šlo od začátku hladce. Sestřička z endokrinologie nám připravila papíry a odvedla nás na jednodenní pediatrii (kde už to důvěrně známe).

Není hezčí pocit, než když vidíte, že vaše dítě nejen přijímají, jaké je, ale že ho mají opravdu rádi. Jen jsme tam totiž přišlli, vyhrnuly se sestřičky, které si z minulých pobytů Petíka pamatují a hned se na něj „vrhly“.

„Jéé, ty jsi ten miláček!“
„To je ten mazlíček, co se rád objímá…“
„Jůůů, ahooj..“

Péťa vnímal tu pozitivní energii a já byla ráda. MOC ráda.

Sestřičky nás vzaly na ambulanci, kde Petík dostal kanylu. Mluvili jsme o tom celý ten týden, že mu jí dají, aby ho kvůli každému odběru nemusely píchat znovu. Byl připraven. Přesto se na lůžku celý chvěl. Nicméně sestřičky byly úžasně hodné a citlivé, vše šlo dobře. Tentorkát to nemuselo být nalačno, a tak byl Péťa najedený (a tudíž čti spokojený). Kanyla se podařila, dostal na to krásnou barevnou náplast, proběhl první odběr. Sestřička přesně věděla, že Péťa potřebuje vědět, jak dlouho tam budeme, a tak mu řekla:
„Dneska do půl desátý, jo?“
„Ano…“, pípnul Petík a šli jsme do pokoje, kde jsme čekali na další odběr. Povzbudivé pro něj bylo i to, že nemusel do postele. Seděli jsme spolu u stolu, když chtěl, hráli jsme hru, když nechtěl, byl na telefonu a já si i chvilku četla.

Když zazvonila minutka, že je čas dalšího odběru, sestřička přišla, v klidu to nabrala a řekla Petíkovi čas dalšího odběru. Ještě se ujistil, že nařídí „ten budík“ a čekali jsme dál.

Při třetím (a posledním) odběru se to trochu pochroumalo. Nic neteklo. Ani na několik pokusů. Nakonec jsme museli na nové napíchnutí. Petík trochu znejistěl, ale ti andělé převlečení za sestřičky to zvládli.
„Půjdeme na abmulanci, ano?“
„Já na ambulanci nechci…“
„Tak tomu říkej do pokoje.“
„Tak jo.“

Původní kanyla byla nadvakrát zahnutá, proto to už nechtělo téct. Napíchly mu druhou ruku. Na obě ruce dostal náplasti. Hotovo.
Sbalili jsme si věci, Péťa poděkoval a vydali jsme se na rentgen. Na zemi byly šipky k rentgenu, a tak jsme si z toho udělali hru. Péťa šel první a vedl mě na rentgen. Celou cestu se nezapomněl ujišťovat, že ho jen vyfotí a půjdeme. Pak řekl, že poděkuje. To bylo hezké a mohlo to jít dobře. Na rentgenu jsme se zaregistrovali a měli jsme číslo 116. Bylo 9:38, vypadalo to na pohodu. Čísla na displeji, kterými se vyvolávají pacienti naskakovala jednak pomalu a jednak na přeskáčku. Vysvětlovala jsem mu, co znamená nápis POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE LÉKAŘ a proč to tak je. Slíbili jsme si po rentgenu kafe a kakao z automatu. Oba jsme se na to těšili a říkali si, že to bude už za chvíli. Kolem desáté Petík začal vykřikovat echolálie typu:
„Čekání je HROZNÁ nuda!“
„Čekání nemám rád!“

Podařilo se mi ho udržet ještě chvíli v klidu. Trochu ho rozhodilo, když okolo vozili pacienty na postelích, snažila jsem se ho vždy zabavit a odvést pozornost. Už jsem potřebovala kafe a Péťa kakao a svačinu. Bylo 10:15 a my pořád čekali. Snažila jsem se nebýt nervózní a spočítat, kolik je minimální čas, ve kterém stihneme vše v pohodě. V 10:20 jsem začala spřádat plán, co dál. Péťa to přestal zvládat a začal plakat. Nejhorší na tom bylo, že to byl takový ten bezmocný a nešťastný pláč. Navíc jsme před sebou měli logopedii, kam nechodíme kvůli nápravě výslovnosti (tu máme dávno v pořádku), ale kvůli práci s textem a jazykem jako celkem a vždy tam musí také podat nějaký výkon. Nemohla jsem si dovolit nechat ho nadoraz.

Navrhla jsem mu, že před půl jedenáctou poprosím paní na recepci, jestli můžeme přijít na rentgen po logopedii.

„Anooo uaaaa…“, rozplakal se totálně. Byl na pokraji sil a já šla na recepci tedy hned, minuty už nehrály roli.

Řekla jsem té paní, že syn je autista, už jsme tam dlouho a potřebujeme jít ještě v jedenáct na logopedii. Nadechla jsem se, že požádám o možnost přijít potom. Paní mi skočila do řeči a řekla, že tam zavolá, aby nás vzali hned. To také udělala a na displeji za chvilku naskočilo 116. V chodbě u kabinek bylo hrozně moc lidí. Já se na nikoho nedívala, šli jsme rovnou do kabinky. Po pár minutách nás vzali a vše proběhlo na naše poměry nečekaně hladce. Cítila jsem obrovskou úlevu a věřím, že Péťa taky. Byla jsem ráda, že jsme se nedostali za hranici meltdownu a mohli jsme dál fungovat podle plánu. Cestou jsme si koupili kakao a kafe „to go“. Péťa s radostí jemu vlastní obsuhoval automat, já platila. Dostal ještě do ruky loupák a vyrazili jsme k autu (parkujeme docela daleko od nemocnice, protže tamější parkování je náročné – málo míst a není jisté že vůbec nějaké bude volné).

Na logopedii jsme dorazili včas a Péťa pracoval hezky. Zejména s ohledem na to, co měl za sebou…

Jen … sdělení, že jeho sodiálně emoční vývoj je stále na úrovni předškoláka, bylo pro mě trochu náročné. Nicméně nic není ztraceno, dále se posunuje a posunovat bude.

Vzala jsem ho dorestaurace na oběd, dal si borůvkové knedlíky. Dva. Obří. Bez mých komentářů – dnes si je fakt zasloužil.