O tom, proč a jak jsme hledali novou školu, už jsem psala zde. Takže jen navážu na to, že jsem měla 14 dní na to, abych Petíka připravila na tak obrovskou změnu, abych mu to vysvětlila (a zkuste něco vysvětlovat autistovi s vývojovou dysfázií) a uklidnila ho, případně uplatila, namotivovala a nevím co ještě. Vůbec jsem nevěděla, jak začít. Den za dnem ubíhal a já pořád ani nerozdala karty, natož abych vytáhla nějaké eso z rukávu – já totiž jaksi žádným esem nedisponovala….. Navíc jsem mu kdysi párkrát řekla, že když se nebude ve škole snažit, bude muset do jiné školy a to mě teď docela doběhlo.
Odkládala jsem to sdělení jako mnohá další, ale tady jsem nebyla pánem času a ten se povážlivě krátil.
Bylo 20. dubna a u nás stále ticho po pěšině. Jediné, co bylo jasné, byla schůzka s paní ředitelkou nové školy, domluvená na 29. dubna.
S Petíkovou paní učitelkou jsme ještě domlouvaly nějakou rozlučku s dětmi z jeho třídy. Chtěly jsme vymyslet nějaké posezení třeba u ohýnku, pečení buřtíků a dovádění. Třeba až někdy v květnu, až bude teplo.
Děti ve třídě také ještě nic nevěděly. Hrozilo, že by to Petíkovi řekly a to se opravdu nesmělo stát.
Ani o Velikonocích jsem nenašla odvahu, způsob, či vhodnou chvíli, abych to Petíkovi řekla. Čas mě ale opravdu začínal tlačit. Denně jsem hlídala každý okamžik. Pořád ne a ne vystihnout tu správnou chvíli. Když to teď píšu, vůbec si nedokážu představit, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet a jak jsem to celé ustála. Opět jsem nechávala věcem jejich vlastní kontrolu, tentokrát ale až dost riskantním způsobem. Nemůžu ho přece pak hodit do vody a nechat v tom plavat…!
V sobotu 27. dubna jsme po obědě vyrazili na takovou delší procházku. Trasa byla asi 10km, trvalo nám to nakonec necelé 3 hodiny. Už z kraje cesty jsem cítila potřebu mu to konečně nějak říct. Takže jsem využila nějaké naprosto neutrální chvilky a řekla mu:
„Petí, budeš chodit do jiné školy…., tam jak jste se byli podívat s paní učitelkou.“
„Ale proč?! Já nechci!“
Nesnáším, když jsem na situace nepřipravená. Navíc jsem se bála, že bude vyvádět. ječet, křičet, plakat, vztekat se, odporovat…. Musela jsem improvizovat na tenkém ledě. Využila jsem jen toho, že jsme byli venku, šli po ulici a bylo tam spousta podnětů, které mírně odváděly pozornost. Blížili jsme se k místu, odkud měl Petík ráno jezdit do školy. Řekla jsem mu:
„Ve čtvrtek pojedeš do nové školy. Pojedeš autobusem. Odsud.“, zkusila jsem operativně zakomponovat jeho oblíbený dopravní prostředek.
„Proč? Já nechci! Nechci do jiné školy…!“, samozřejmě plakal.
Nastala chvíle, kdy jsem musela rychle hledat srozumitelné argumenty a postavit na nich nějak obhajobu tohoto rozhodnutí.
„Víš, tady vás je ve třídě hrozně moc. Paní učitelka a paní asistentka se moc snaží, ale je vás prostě moc. Je tam velký šrumec a to není pro tebe dobré.“
„Mami,…. já do jiné školy nechci.“
Utřela jsem mu slzy a zadržela svoje. Na ty už nebyl prostor.
„Bude vás ve třídě jenom devět. Paní učitelka na tebe bude mít hodně času a zvládnete to spolu.“ „Ne, já to nezvládnu, já do nový školy nechci!“
„Zvládneš to, jsi šikovný kluk!“, a pak jsem dostala spásný nápad!
„Když tu školu zvládneš, pojedeme do Jump Arény…“
„Jak byli Tom a Viky?“ (jeho oblíbení Youtubeři)
„Ano.“
Dost jsem to zkrátila – popravdě si úplné detaily nepamatuji. Asi obranný mechanismus mojí psychiky mi totiž vytěsňuje některé detaily z paměti. Nejen u této situace.
Náš rozhovor trval asi 5 km – takže něco přes hodinu. Různě jsem modifikovala pořád ten stejný a jemu srozumitelný důvod pro změnu školy. Překvapivě reagoval daleko mírněji, než jsem se obávala. Neříkám, že to přijal nebo souhlasil, to vůbec ne, ale jeho odpor byl řekněme decentní na jeho poměry a kvality.
Asi v polovině té procházky jsem zavolala paní učitelce:
„Leni, tak jsem mu to řekla…. a docela dobrý. Jen mě napadlo, jestli by to rozloučení s dětmi nemohlo být v úterý, poslední den v této škole. Nechci, aby si to mísil a byl pak zmatený. Pojďme tuto kapitolu nějak uzavřít v to úterý. Ve středu je volno a ve čtvrtek začne to nové. Co myslíš?“
Měla jsem pocit, že pro něj bude lepší ty dva světy nějak oddělit a neprotínat je alespoň po nějaku dobu, než přijme nový režim.
„Ano, fajn.“, zněla odpověď paní učitelky a také mi řekla, že to domluví s rodiči a dětmi, aby to rozloučení bylo opravdu pořádné.
Zbytek víkendu se nesl v duchu nekonečných debat na téma nová škola, proč a jak. Petík měl spousty (stejných) otázek, já mu dávala spousty (různých) odpovědí. Do nekonečna jsem opakovala slib, že když tu školu zvládne, půjdeme do Jump Arény. Sama jsem vůbec neměla potuchy, jaké to bude, jak to bude probíhat, jak to vše zvládneme a co bude dál. Opět období nejasné budoucnosti, špatného spánku a skrytých obav. Naštěstí nemělo trvat dlouho, od nástupu do nové školy nás dělily 4 dny.
V pondělí jsem byla na schůzce s paní ředitelkou. Zdálo se, že tahle škola je opravdu správná volba. Nic nebyl problém. Ani problematické chování, afekty, poruchy učení, se vším mají zkušenosti, se vším si umí poradit. Spolupracují s dopravci, kteří zajišťují svozovou službu pro děti z okolních měst. Mají družinu, jídelnu, bazén. Petík bude zařazen do druhé třídy.
Do druhé?
Proč?
Vysvětlila mi, že to tak pro něj bude lepší. A s těmi dětmi zůstane nadále. Ve třídě jich je 9 a mají dva učitele. To znělo dobře. Informací bylo docela dost, neměla jsem čas moc rozebírat detaily. Jen jsem chtěla mít přehled a být schopná zajistit plynulý přechod Petíka sem.
Mezitím paní učitelka Lenka řekla dětem v Petíkově třídě, že v úterý přijde naposledy. Vyprávěla mi pak o tom, jak smutné ty děti byly, i slzičky ukáply. Pro mě potěšující fakt, že i když je tak jiný, i když těm dětem uměl lézt na nervy a otravovat je pro ně naprosto nepochopitelným a někdy i nesnesitelným způsobem, měly ho rády.
Úterý 30. dubna 2019 byl Petíkův poslední den v naší škole. Všechny děti se s ním rozloučily, každý mu přinesl dárek a namaloval obrázek. Obrázky ještě paní učitelka zalaminovala a máme je všechny doma na památku. Přišel domů jako o Vánocích s taškami plnými dárků – spoustu z nich si ve škole ani nestihl rozbalit a prohlédnout, takže jsme se tím zabývali celé odpoledne. V tu chvíli byl absolutně šťastný a spokojený. Žil tím okamžikem, užíval si ho naplno a neměl ani nejmenší starost o to, co bude dál. Dostal krásné dárky včetně možnosti půjčení nového vozu Škoda Scala na víkendový výlet. Někteří rodiče mi napsali moc milé emaily. V tu chvíli to byla velká a cenná podpora.
Měli jsme před sebou volný prvomájový den a tedy trochu času se nadechnout a vyrazit do neznáma.
Pingback: On není Rain Man, on je Forrest Gump II. – Světlemodré srdce