Jsem šťastná. Jsem šťastná, protože to chci. Štěstí je stav mysli… Vždy může člověk trpět tím, co nemá, co chce, co mu schází. Ale také se může rozhodnout, že je vděčný za to, co má a s pokorou to přijímat a užívat si. Pak vás nelimitují nesplnitelné touhy.
Ne, neříkám, že bych neměnila. Nebudu tady tvrdit, že to je super, že můj syn je autista a že bych neměnila za zdravé dítě. Jenže věci jsou tak, jak jsou. Tráva je zelená. Vždycky byla a vždycky bude. A pokud se budu trápit tím, že bych chtěla, aby byla modrá, je to čistě můj problém, moje volba.
Já si ale vybrala, že budu šťastná.
Jsem šťastná, že Petík je zdravý, pohyblivý, veselý, optimistický, šťastný ve svém světě, nezáludný, nelže, nepodvádí… Jsem šťastná, že se mnou i s okolním světem komunikuje, bez ohledu na to, že to je takovým tím jeho způsobem. Jsem šťastná, že mu rozumím a že jsem tím, kdo mu rozumí vždy.
Jsem šťastná, že má emoce.
EMOCE
S Péťovými emocemi je to složité.
Ano, má emoce. Silné. Nepředvídatelné. Rozhodně se nechová standardně. Neumí například vyjádřit radost z dárku. Ne způsobem, na jaký jsme zvyklí.
Už jsem ho naučila, že má poděkovat. Většinou si vzpomene. Ale pokud ho dárek nezaujme, klidně ho bez skrupulí a jakýchkoli výčitek odloží stranou a přehlíží. Pokud se mu dárek líbí, pozná se to podle toho, že si s tou věcí hraje a dává jí určitou pozornost a prostor. Je opravdu velký oříšek pro něj dárek vymyslet. Hračky a zábava jeho vrstevníků pro něj moc nejsou, jeho zájmy jsou různé, ale ne příliš hluboké. Vždy se ale něco najde. Jako například k 10. narozeninám dostal od tety Štěpánky mechanický psací stroj. To byla radost. A kolik toho napsal. Sepisování seznamů a jiných věcí je jedna z jeho zálib. Takže tohle byla trefa do černého.
Neumí vyjádřit vděk. Taková ta situace, kdy si něco dlouho přeje. Třeba chce jet do Jump Arény. Já to samozřejmě využiji k nějaké motivaci (manipulačně-vyděračskou technikou) – ano, pojedeme, až zvládneš… něco…. cokoli, co je zrovna potřeba zvládnout s co nejmenšími problémy. Tohle bylo například při změně školy, o které jsem psala zde.
„Pojedeme, až zvládneš tu novou školu.“
Trochu alibisticky jsem neuvedla žádný čas. Ani náznak. Vysvětlím později.
Pak nastane ten den, ta chvíle, kdy jedeme. Petík si ten výlet tvrdě nárokuje a vůbec si neuvědomuje, že to je nějaká odměna, věc navíc, za něco, co se mu povedlo.
Zkrátka: „JEDEME, protože jsi to řekla, mami.“ A nechci ani pomyslet na to, co by nastalo, kdyby v ten den z výletu sešlo.
Já mám zásadu, že dětem něco slíbím až tehdy, kdy jsem si jistá, že to dodržím. Dělala jsem to tak už se starším synem a bylo to fajn. Nechci, abych někoho zklamala a už vůbec ne Péťu. Jeho prožívání je vždy akcelerované a umocněné, jeho zklamání by bylo moc bolestivé pro něj i pro jeho okolí.
Péťa absolutně nemá svoje emoce pod kontrolou. Nikdy. Takže když je chce vyjádřit nebo když z něj prostě vyvřou, je to kdykoli, kdekoli a vždy naplno.
Dlouho mi trvalo, než jsem vypozorovala, že se emoce stupňují s hladem. Zní to asi směšně, ale veselé to opravdu není. Péťa nerozezná pocit hladu. Když jsme doma, obvykle mi hned po snídani oznámí, v kolik hodin chce svačinu. Udržuje se sytý tak akorát a jde to. Horší je, když se někde zdržíme nebo jedeme na nákup a Péťa dostane hlad. Neví to. Já tudíž také nic netuším. A pak stačí jakákoli startovací situace a on to spustí. Začne ječet, křičet, intonuje tím svým drsným hlubokým hlasem, mluví sprostě, vůbec se neovládá. I když vydržím hodně, dlouho bývám v klidu, tohle je situace, kterou moc nezvládám. Obvykle tomu přidá tlak okolí. Když mi v obchodě utíká mezi regály, pokřikuje na lidi, ti netuší, oč jde, já za ním, volám na něj, ať přestane a on na mě zahromuje: „Ty přestaň!“ A tváří se u toho opravdu nepříčetně. Vyvádí hrozné věci…. Minule tam byl nějaký jeho bývalý spolužák s rodiči. Nesl si croissant a Petík k němu přilítl, croissant v pytlíku zmáčkl, až to prásklo, pytlík se otevřel. Petík radost nevázanou, já v očích smrt…
Tyto situace se v různých modifikacích opakují cca 1x za měsíc. Když se mi tomu nepodaří předejít. Vždycky mě to zcela vysílí. Ukončím nákup co nejrychleji i za cenu toho, že později budu muset jet ještě pro zbytek. Petíkovi hned u pokladny dám nějakou ořechovou tyčinku a jen čekám „až to zabere…“
Ano, chtěla bych vždy mít u sebe něco na rychlý zásah – třeba nějakou tu tyčinku, ale zkrátka nejsem dost systematická. Zejména při obměně kabelek…
Hodně silně Petík prožívá zklamání. Obvykle to jde ve vlnách a potácí se mezi zoufalou bezmocí a vzteklým hněvem. Je to většinou když věci nejsou tak, jak on se na ně připravil, když se nestane, co očekával, co mělo přijít. Třeba když před Vánocemi onemocněl a nemohli jsme uskutečnit některé akce, o kterých jsem mu řekla. Měli jsme v plánu jít do herny a večer na vánoční koncert do kostela. Den před tím se Péťa vzbudil s teplotou přes 39. Věděla jsem, že na pár dní je vše v háji. První den mu bylo bídně a přes ADHD ležel celý den v horečce na gauči. Ani nechtěl koukat na pohádky, jíst, nic. Jenže pak mu otrnulo a začal nátlak jemu vlastní.
„Mami, my půjdeme do herny?“
„Ne, nemůžeme, jsi nemocný.“
„Ale já nechci být nemocný.“
„Já vím, jenže jsi. Máš teplotu a nemůžeš nikam jít.“
„Já chci do herny a do kostelíčka.“
„Tak půjdeme někdy jindy, ano?“
„Ne, já chci zítra!“
„Zítra to nejde…“
„Mami! Já chci do herny a do kostelíčka!! Proč jsme nešli?!“
„Petí, fakt nemůžeme jít. Až budeš zdravý, půjdeme někam spolu.“
„Do kostelíčka?“
„Ten koncert je zítra, pak až někdy za dlouho.“
„Proč nemůžeme jít?“
„Jsi nemocný, máš teplotu.“
A to už přidá na síle a důraznosti.
„Ale já jsem chtěl jít!“
„Já taky, ale nejde to.“
„A proč?!?!?!“
„Protože když jsi nemocný, nemůžeš chodit ven.“
„A proč nemůžu?“
„Protože musíš být doma v teple.“
„Já jsem chtěl do kostelíčka!!!“
A v tomto duchu se nese několik dlouhých konverzací. Celý večer, druhý den ráno i odpoledne a večer znovu. Tón je buď úplně zoufalý a bezmocný, nebo tvrdý a neústupný. Ani jedno mi není příjemné. Je mi ho nejvíc líto proto, že mu neumím vysvětlit, proč to tak je takovým způsobem, který by uspokojivě přijal.
Naštěstí poté, co se dal do kupy, bylo vánoční období a měli jsme hodně různých akcí, včetně odpolední mše na Štědrý den.
Přesto i teď, začátkem ledna, sonduje, KDY půjdeme do herny a do kostelíčka. Odpovídám trochu (dost) vyhýbavě a rozhodně neuvádím žádný konkrétní termín.
Když něco má být, on si zkrátka naprogramuje, že to být má a trvá na tom. Houževnatě, cílevědomě. Často mu tedy o svých plánech pro něj neříkám, i když jsem si jistá, že to klapne a těším se, že bude mít radost, protože se s ním potom nedá vydržet. Pořád dokola (a to myslím vážně) se s cílevědomostí jemu vlastní vyptává a ujišťuje, že tehdy a tehdy pojedeme tím a tím dopravním prostředkem v tolik a tolik hodin (případně i číslo nástupiště, když jedeme vlakem) tam a tam – i v řádech desítek otázek denně (a to myslím ještě vážněji). Přestože se snažím být trpělivá, tohle je opravdu někdy víc než dost i na mě. Takže odkládáním sdělení se tak trochu chráním…
Péťa je velmi hodný a laskavý. Pokud někdo zakašle nebo kýchne, hned se strachuje a ptá se, zda je ta osoba v pořádku. Včetně pokladní v Lidlu. Když jsem unavená, už jsem se úplně odnaučila říkat, že umřu. Protože v tu chvíli Petík opustí jakoukoli svou činnost, přiběhne ke mně a ujišťuje se:
„Mami, ty neumřeš?“
„Mami, já tě mám rád…“
„Dělala sis legraci, že jo?“
Říká to s takovým ustaraným tónem, že jsem si uvědomila, že opravdu z toho má strach. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se to tak jen říká, když je někdo hodně unavený, ale moc to nepobral.
Jeho dědečkové umřeli 3 měsíce po sobě, když Petíkovi bylo 7 a kousek. A to z toho tedy opravdu ještě neměl rozum. Jen se ptal, kde je děda – s tím, že chtěl slyšet odpověď: V hrobě. A pak se ptal na druhého dědu a tam zase chtěl slyšet, že je pod smrkem. Víc nic.
On si smrt uvědomil až nedávno. Bylo to když umřela naše sousedka. Byla to velmi stará paní, taková, kterou má každá ulice. Často byla za oknem, pozorovala život, mávala dětem a zdravila sousedy. Zrak i sluch jí výborně sloužily, přestože devadesátka už byla na obzoru. Na podzim jsme ve schránce měli její parte. Dožila se krásných 87 let. Péťa se mě ptal, co to je. V tu chvíli mě nenapadlo, jaké bude mít sdělení pravdy dohry. Když jsem mu řekla, že teta M. umřela, zalily se mu oči slzami a začal usedavě plakat. Úplně ho to sebralo. Měl tisíc a jednu otázku o tom, KDE teď teta je, JAKÉ to tam je… A pak za mnou pořád chodil, říkal, že mě má rád a ten strach ze smrti z něj přímo sálal. Nakonec utíkal za babičkou, aby jí řekl, že ji má rád. V tom emočním kotrmelci mu nebylo možné vysvětlit, že staří lidé umírají… Ještě po nějaké době se mě ptal, kde je ten papír od tety M…
Proč v nadpisu říkám, že je Péťa Forrest Gump? Já ten film miluju. Viděla jsem ho poprvé v předvečer mojí státní zkoušky v roce 1995. Hodně mě oslovil. A to jsem ani netušila, jak moc blízký mi bude o dvacet let později. Když jsem se na něj v posledních letech dívala, hodně jsem pochopila, hodně jsem brečela a hodně jsem si uvědomila, jak to všechno je. Myslím, že v nejedné situaci jsem viděla Petíka, jeho přístup a chápání světa, jeho cílevědomost, jeho důvěřivost, jeho přímost…