I takové dny jsou …

Myslím, že na spoustu lidí působím tak, že to všechno zvládám.
Ne, nezvládám.
Dnešní článek chci věnovat všem, kteří o sobě pochybují.
Proto, že vím, že každý dělá to nejlepší, čeho je v daný okamžik schopný a co v danou chvíli dokáže a může udělat.

Včera jsem měla poprvé schůzku s Péťovou novou paní učitelkou. Vše proběhlo v klidném a příjemném duchu a já už se těšila na naše pravidelné čtvrteční otužování s tetou Štěpánkou. Navíc se ozval pán, který nám čistí střechu a vše mělo takový hodně pozitivní náboj.
Vyzvedla jsem Petíka ve škole a jeli jsme na místo setkání. Bylo brzy, tak jsme se vydali do obchodu pro svačinu.
„Dáš mi korunku na vozík, mami?“, zeptal se Péťa a už celý natěšený letěl do obchodu.
„Budeme toho mít jen trochu. Vezmeme si košík nebo taháček, ano?“
„Tak dobře, mami.“, to už vcházel do prodejny a desinfikoval si ruce.
„Ale tady žádný košík není, mami!!“, zakřičel na celou prodejnu.
Rozhlédla jsem se a opravdu nikde ani jeden košík, ani jeden taháček. Při představě, jak se proplétáme s vozíkem poměrně plným obchodem, jsem usoudila, že to nemáme zapotřebí.
„Vezmeme to jen do ruky, Petí.“, řekla jsem a vyrazila pro pečivo.
„Já jsem chtěl košík! A tady žádný není! Půjdu pro košík k pokladně!“, trval Péťa na svém.
Jenže k pokladně znamenalo buď projít komplet celý obchod a vrátit se pak na začátek k pečivu, což mi přišlo zbytečné, nebo vyjít ven, vejít do obchodu východem (fotobuňka = další komplikace) a zase vyjít ven a vejít dovnitř vchodem. No uznejte sami … kvůli balíčku šunky, sýra, pečivu a pití, tohle podstupovat fakt nechcete. Nebyla jsem dost pozorná a řekla, že to v pohodě pobereme a zvládneme a vyrazila. Už u pečiva byl Péťa hodně nervózní a hlučný. Nicméně to bylo ještě únosné. Snažila jsem se ho uklidnit a zrychlila tempo nakupování. Nechala jsem ho vybrat si pečivo a ani jsem neprotestovala, že si vybral sladké (i když měl sladkou ranní svačinu a to už obvykle odpoledne se sladkou svačinou nesouhlasím) v rámci zachování klidu. Letěl obchodem jako blesk, já v klusu za ním posbírala zmíněné položky a blížili jsme se k pokladnám. Vidina rychlého opuštění obchodu v klidu mě udržovala v relativním klidu, přestože Péťa přidával na hlase a znepokojivě komentoval celé naše nakupování.
U pokladen byly fronty. Vybrala jsem tu nejkratší. Paní, která byla na řadě toho měla docela dost, ale za ní už byl jen jeden pán a ve vozíku měl jen dvě věci. To vypadalo dobře. Jen chvíli. A to do okamžiku, kdy si Péťa všiml, že ani u pokladen nemají košíky ani taháčky.
„Tady žádný košík není!!!“, rozčílil se a začal vyvádět. Jenže najel rovnou na level meltdown v plném rozpuku. Ječel, řval svým nejhrubším hlasem a hudral. On v těchto chvílích nemluví sprostě, ale přesto jeho chování je hodně nad limit mnoha lidí. Pán před námi se začal ošívat a nervózně otáčet. Tušila jsem, že bude zle. Zkoušela jsem Péťu uklidnit (podle všech svých nejlepších zkušeností s předcházením nebo tlumením meltdownu), ale NIC nezabíralo. Objala jsem ho, pohladila, mluvila jsem na něj klidně. Jenže cokoliv jsem udělala, ho jen víc rozrušilo a popudilo.
Vtom se ten pán před námi otočil a vyjel na něj:
„Přestaň tady řvát!“, křiknul na Péťu.
Já se nadechla, že mu to zkusím vysvětlit, ale jak už to v těchto situacích bývá, nenavázal se mnou oční kontakt a rychle se zase otočil.
Péťa už byl rozjetý a k nezastavení a já se ho snažila všemožně utlumit, uklidnit, přemluvit, zastavit…. a taky se modlila, abychom už byli na řadě a venku z obchodu.
Jenže na řadě nebyl ještě ani ten nervózní pán před námi. Takže se znovu otočil se slovy:
„Hele, nikdo ti nic nedělá!“
„Nezlobte se na něj“, říkám mu klidným tónem a snažím se být vlídná, „on je autista a dostal se do situace, kterou nezvládá.“
Pán už byl zase otočený ode mě a nejspíš mě ani neslyšel nebo nechtěl slyšet.
Péťa zase něco zakřičel.
Ten pán se na mě otočil:
„Hele, on je nějakej…?“ a klepal si prstem na čelo.
Zůstala jsem půl vteřiny jako opařená a pak mu říkám:
„Ano, je!“, hodně důrazně.
To už byl na řadě, ještě se párkrát na Péťu úkosem podíval a na mě vyslal nějaké nehezké pohledy taky, asi aby mi to nebylo líto.
Bylo mi to líto. Bylo mi to tentokrát hodně moc líto.
Do očí mi vyhrkly slzy.
Dvě paní, které stály ve frontě za námi – mladé, zřejmě maminky dětí mladšího školního věku – se na mě dívaly účastně a shovívavě, ale také si udržovaly od Petíka slušný odstup.
Celá tato situace byla doprovázena Petíkovým křičením, rozčilováním. Každé otočení toho pána, kdy se na něj pán díval, komentoval Péťa křikem:
„Nechte mě bejt!!!“, což pána ještě vždy víc nažhavilo …
Já se cítila bezmocná a slzy jsem nedokázala udržet na uzdě.
Vtom se ozvala paní pokladní:
„Copak se děje?“
„Nemáte tady košíky …“, říkám jí, „můj chlapeček je autista a prostě to nezvládá.“
„Jee, to je mi líto. No, my tady košíky nemáme. Chudák malej. to bude dobrý. Já vím, oni to mají těžký, když jsou věci jinak. Stodvacetosm korun. A mějte hezký den, to bude dobrý.“, usmála se na Péťu i na mě. Moje slzy už tekly pod respirátorem až na bradu.
Posbírala jsem nákup a šli jsme ven. Péťa stále ječel, pán už šel kus opodál a pořád se s opovržením na nás ohlížel.
Já šla rezignovaně brečet za auto, Péťa s křikem vedle mě.
V tom přijela teta Štěpánka. Viděla Péťu plakat, hned ho objala a podívala se tázavě na mě. V tu chvíli se zarazila, protože … já obvykle tyhle situace zvládám a nebrečím. Nevěděla, jestli dál držet Péťu nebo jít obejmout mě a prý v tu chvíli chtěla být chobotnice.
Nasedli jsme do auta a vyrazili se otužovat. V autě Péťa začal, že chce domů. Já mu řekla, že se potřebujeme namočit do Milady a že to musí vydržet. Cestou se trochu uklidnil.
Když jsme šli dolů k jezeru, najednou se zastavil, odíval se mi do očí a se slzami zase na krajíčku mi říká:
„Mami, já jsem to nezvládl… A ty jsi plakala.“
„Ne, Péťo, to ten pán to nezvládl….“

Naštěstí ponoření se do vody, která má osm stupňů, umí se stresem zázraky…

Dneska jsme si šli vylepšit nakupovací náladu (jen jsem se modlila, aby na skenerech zase nebyla cedulka: MIMO PROVOZ.)