Milujeme Advent. Je to pro nás čas světýlek a různých příjemných chvilek, procházek po tmě a čekání na Ježíška.
Letos Péťa našel v mikulášském balíčku i knížku. Přišlo mi totiž skvělé číst o tom, co právě žijeme. Pro Petíka tak vše nabývá konkrétních obrysů a snáz čtenému textu rozumí. Na Mikuláše jsme četli mikulášský příběh, na svatou Lucii zase o Lucky svátku a při pečení rohlíčků jsme si četli o pečení cukroví. V knížce byl i recept. Napadlo mě, že bychom tu autenticitu mohli posunout na další level a zkusit upéct to cukroví z knížky. Musím zde ještě upřesnit že toho moc nepečeme. Obvykle rohlíčky, něco vykrajovaného a pár kousků nepečeného cukroví a hotovo. Stejně tomu přes Vánoce neunikneme a sladkého je všude halda, Péťovi (a ani mně) to nedělá úplně dobře. Takže naše pečení je opravdu jen symbolické a to proto, že k Vánočním přípravám a čekání na Ježíška zkrátka patří. A Péťu to moc baví. Mně se na tom nejvíc líbí to, že spolu něco děláme – obvykle hezky od začátku do konce a že to je životní dovednost, která se mu bude jistě hodit. Ne že bych v něm viděla budoucího cukráře, ale obecně se snažím mu umožňovat podílet se na všem, co zvládne.
Když jsem mu řekla o svém nápadu s cukrovím podle knížky, byl nadšený. Tedy nadšený tím svým způsobem. On nezačne radostí skákat do stropu, on se raduje „dovnitř“ (jak to trefně nazvala moje sestra).
Na nákupu jsme vzali všechny (tři) suroviny. (Ano, to cukroví se mi líbilo i pro tu jednoduchost!)
Shodou okolností je Péťa druhým dnem v karanténě se svou třídou, a tak jsou dny dlouhé a pečící odpoledne bylo o to vítanější – pro nás oba.
Trochu jsem si to zkomplikovala tím, že jsem od něj chtěla, aby nejdřív udělal nějakou práci do školy. To bylo zase hudrování a remcání. Křik, otázky, kdy už budeme končit (když jsem učení vyndavala z tašky), ječení, že je MOC unavený a už to nezvládne…to vše zpěvavou intonací, kterou má naposlouchanou z prasátka Peppy. Ale statečně jsme to udělali a mohli jsme se dát do cukroví.
Řekla jsem si, že budu statečná a povedu ho, aby to cukroví pokud možno udělal celé sám. Tedy pod mým vedením, ale aby to byla hlavně jeho práce. Neměla jsem ponětí, jestli to dotáhneme, jestli to já vydržím a jak to půjde. Ale dobrý úmysl tam byl, tak proč to nezkusit.
Už u první insturkce jsme narazili:
„Vyndej struhadlo.“
„Tady?“, ptal se – myslí tím takhle nebo tohle, ale vždy říká tady. Vytáhl šuplík s příbory.
„Ne, támhle ve skříňce. Jak na tom strouháme okurky na salát.“
Zasunul šuplík, otevřel skříňku a koukal do ní. Po chvíli jsem mu na struhadlo šla ukázat prstem.
Rozbalili jsme Heru a dala jsem mu mísu a struhadlo na linku. On je levák, já pravák, takže mu to nemůžu připravit úplně, protože to obvykle dám obráceně a nejde mu to. Otočit si to ho nenapadne. Když si to nějak uchopil, trochu jsem mu narovnala ruce a struhadlo. Rozstrouhal skoro celou Heru, dodělala jsem jen kousek, který už se mu špatně držel. Poslala jsem ho umýt ruce a vyndali jsme odměrku.
„Potřebujeme 250 mililitrů šlehačky.“
Razantně otevřel šlehačku a chtěl ji chrstnout na Heru do mísy. Stihla jsem ho zadržet s tím, že to musíme odměřit, aby se nám to těsto povedlo. Ukázali jsme si na odměrce, kde je 250 a lil. Jedna šlehačka nestačila. Dolili jsme to z druhého kelímku a zbytek šlehačky dal Petík s radostí kočkám (k jejich radosti). U toho je pozlobil. Poslala jsem ho umýt si ruce. Pak jsme vážili mouku.
„400 gramů“, říkám.
On vzal pytlík s moukou a sypal do misky – při tom koukal všude kolem. I tentokrát jsem ho včas zarazila.
Když bylo vše v míse, řekla jsem mu, že teď udělá těsto. Jeho pohled jasně říkal: Ale jak?
Tak jsem ho navigovala, aby to hezky promačkal a prohnětl (to tedy vůbec nevěděl, co je).
Ze začátku se mu to hodně lepilo na prsty. V tom okamžiku jsem viděla poměrně kritické místo a nebezpečí nedokončení úkonu 😀
Já sama se v tohle nerada patlám a mít těsto za nehty je pro mě za trest. Vydržel! Když se těsto začalo trochu formovat a nevypadalo tak lepivě, byla jsem za hrdinku a konečně přestala radit a ukázala mu, jak na to, aby se vše líp spojilo.
„To je jako modelína, mami.“
„Ano. Jen modelína se nepeče a nejí…“
Poslala jsem ho umýt si ruce. Bylo potřeba nechat těsto chvíli odpočinout. Myslím, že bylo potřeba nechat chvíli odpočinout i Petíka…
Tu odpočinkovou půlhodinku nám zdatně vyplnila babička svým nápadem, když volala, že by Petíka vzala na procházku. Ano, on doma dost trpí, když celé dny nemůže ven, ale musela jsem jí (několikrát) vysvětlit, že je v karanténě a ven nemůže. Ani kdyby byli od sebe daleko. Ani když se venku virus nešíří… Samozřejmě to slyšel a rozjel kanonádu otázek PROČ nemůže ven, PROČ nemůže s babičkou jít a vzít si koloběžku a PROČ nemůže už jít na test a PROČ karanténa neskončila a PROČ budeme v karanténě i o Vánocích a já jen vysvětlovala, odpovídala, kousala se do rtu a dýchala zhluboka. NEBUDEME! Nebudeme o Vánocích v karanténě! (Já věřím na sílu myšlenky 😀 …)
Těsto bylo už asi (na rozdíl od nás) dost odpočaté, tak jsme se dali do další práce. Moc jsem Petíka pochválila, že opravdu udělal krásné těsto. Měl radost – tentokrát to bylo trochu vidět i navenek. Vyndala jsem váleček a vykrajovátka. Nechala jsem ho vybrat tvary – jen jsem chtěla nějaké menší. Inspiroval se trochu v knížce a vybral měsíček, hvězdičku, srdíčko, stromeček, kolečko a podkovu. Podkovu neuměl pojmenovat – „to od koníčka z nohy“.
Chtěla jsem mu těsto rozválet, ale vzpomněla jsem si, že ho to chci nechat udělat. Tak jsem mu říkala, jak to má dělat. Nakonec jsem první placku rozválela sama, aby se podíval. Protože vysvětlit mu, co znamená „pomoučnit“ jsem si fakt netroufala 😀
Naštěstí je Petík zdatný napodobitel, takže to omrknul a válel další placky poměrně dobře. Jen mu vždy někde zůstalo těsto silné, tak jsem to trochu doválela, než mohl vykrajovat. Vykrajování mu jde, nedělal to poprvé. Jen nepracuje s těstem ekonomicky, takže měl velké kusy těsta mezi tvary, které vykrajoval a musel to válet hodněkrát. Jenže Petík se nevzdává. On věci dotahuje. Já si představila sebe (nejen) v jeho věku a fakt jsem ho v duchu obdivovala za tu vytrvalost a cílevědomost, jakou vládá do všech svých činností (ne že by to vždy bylo pro radost, ale tentokrát ano!)
Vykrájel veškeré těsto – byly toho tři plechy.
Dala jsem to péct, Péťa si nastavil v tabletu budík. Mělo to být na deset minut. Za chvíli na to koukám a říkám si, že to je nějaké podivné. Aha, on to dal na deset hodin… Tak jsme to spolu opravili a já raději vše kontrolovala vizuálně, protože jsem zcela ztratila pojem o čase pečení.
Horké upečené cukroví jsme spolu obalili v cukru. Péťa ochutnával – cukr i hotové cukroví. Ochutnal toho docela dost.
Nahlédla jsem do knížky, co nás ještě čeká a nečeká. Je tam vizovické pečivo, tak to nás zcela jistě nečeká. Pak koledy, ty si určitě zazpíváme a čtení o Štědrém dnu si necháme na večer 23. prosince, abychom to čekání hezky doladili.
Na konci knížky jsou vystřihovánky, tak asi vím, jak si budeme dál krátit karanténu.
Všem čtenářům děkuji za přízeň a přeji krásný Advent 🙂