Jak tomu chlapečkovi vysvětlit, proč se svět skoro přes noc tak změnil? Touto otázku jsem si kladla na jaře letošního roku (2020) mnohokrát.
V jeho zprávách, o kterých už jsem psala v tomto článku, se začalo objevovat slovo koronavirus ve všech pádech a jeho výskyt stoupal den po dni stejně jako počet nakažených lidí po celém světě. Po uzavření škol jsme se nastěhovali k mojí sestře – o začátku karantény tady. Zvládli jsme začít nosit roušky, rozjeli školu doma a v době, kdy vláda povolila akce s maximálním počtem 100 lidí, vznikl nápad, že za dobu karantény nachodíme na just alespoň 101km. O tom až zase někdy jindy…
Péťa ty změny přijímal celkem pozitivně a na nový režim si zvykal docela dobře.
Samozřejmě se hodně začal ptát.
„Proč musíme mít roušku?“
„Proč musím na kliku sahat „zastrčenýma“ (rukama v rukávu)?“
„Co je to koronavirus?“
„Proč má Ray Koranteng roušku?“
„Proč pořád pracuješ na počítači?“
„Proč nemůžeme bydlet doma v domě s babičkou?!
Takových otázek a jejich variací měl denně nesčetně.
Ze začátku jsem vystačila s odpovědí:
„Protože je TA nemoc…“
V té době jeho starší bratr – medik – začal pracovat v Praze na záchrance v odběrovém vozidle.
O to víc to Petíka začalo zajímat.
„Kde je Adam?“
„V Praze.“
„Proč si ostříhal vlasy?“ (Adam si úplně oholil hlavu).
„Aby se mu tam nedržely bacily.“
„Adam je doktor, mami?“
„Ještě ne, ale brzy bude.“
„A kdy přijede?“
„Já nevím, Petí…“
„Až nebude ta nemoc?“, použil na mě moji zbraň…
„Asi ano.“
„A kdy už skončí ta nemoc?“ – a tady jsem byla v koncích.
Jak mu vysvětlit, že něco skončí NĚKDY a že nevím, kdy? Jak mu vysvětlit, že je to pandemie, že se to šíří, když to není vidět…?
On se zase tak moc na detaily neptal.
Když Adam začal současně s prací na záchrance pracovat na Covid jednotce v krajské nemocnici, jen se Petík ujistil, že:
„Adam neumře, že ne?!“
„Ne, Adam má rukavice, roušku, štít a ochranný oblek, neboj, nic se mu nestane.“
Potom na nějakou dobu tyhle otázky ustaly. Petík nový režim přijal za svůj a tak nějak stereotypně jsme proplouvali karanténou.
Přišlo mi, že ho to ani nezajímá a vše to jde tak nějak mimo něj…
Až jednoho dne, když jsme šli na výšlap, na kterém jsme dosáhli 200 korona km, si zase jel tu svojí notečku – zprávy a zpravodajství protkané koronavirem a Andrejem Babišem. Najednou se zastavil, otočil se na mě a povídá:
„Lidi jedli netopýry a proto je ta nemoc!“
V tu chvíli jsem se opět utvrdila v tom, že vždy vše vnímá a „zapisuje na harddisk“, aby to vytáhl, až to bude potřebovat.
Takže jsem mu to nějak jednoduše vysvětlila. A oddechla si, že už to nějak pobral a bude klid.
Jenže záhy mě z tohoto omylu vyvedl:
„Ale mami, kdy už skončí ta nemoc???“
Takže nám začalo období plánování všeho, co jsme nemohli uskutečnit – vše bude, až skončí ta nemoc….