Po náročném předvánočním škrábacím, malovacím a tapetovacím počinu, jsme měli v pokojíčku na zdi krásnou fototapetu. Měla jsem radost, ale věděla jsem, že musím ještě něco vymyslet. Jen tapeta nestačí. Můj cíl bylo nejen udělat Petíkovi pokoj pro velkého kluka, ale také dostat ho z ložnice – tedy tím myslím jeho povalování na posteli přes den. Dostat ho z ložnice na noc bude asi běh na dlouhou trať, ale mně tam nevadí. Vždy si o něj ohřeju svoje ledové nohy.
Začala jsem pátrat a hledat, čím bych mu pokojík zatraktivnila. A našla jsem … sedací vak! Úplně jsem se do té myšlenky zamilovala. Viděla jsem naprosto živě, jak si tam bude lebedit a odpočívat a bude se mu to líbit. Takže nastalo martýrium čtení informací o sedacích vacích, zkoumání výplní, potahů, tvarů, barev a rozměrů a přišla samozřejmě rozhodovací paralýza. No nebylo by to jednodušší, kdyby od každé věci existovaly třeba jen 2 varianty? Ale tak proč si pár zimních večerů nezpříjemnit brouzdáním mezi vaky… Našla jsem hotový poklad. Velký, červený a za dobrou cenu. Nebudu do detailů popisovat, jak jsem ho vyzvedla na poště a nevešel se mi do kufru u kombíku a pak jsem ho do bytu dostala tak, že jsem ho na chodbě musela vybalit a „prosypat“ skrz dveře – to by bylo na další článek. Nakonec jsem ho do toho pokojíčku dostala – tedy vlastně oba: Vak i Petíka. Když jsem tam ten vak položila a zavolala Péťu, málem mu vypadly oči. Hned se na něm rozvalil a by hodně spokojený.
Zato já ne. Pořád tomu pokojíku něco chybělo… Popřemýšlela jsem a přes své rozhodnutí pro bezkobercovou domácnost jsem dospěla k tomu, že tam chybí koberec. Takže nastalo co? Další vybírání a plánovaní, další rozhodovací paralýza, i když už ne tak intenzívní. Měla jsem jasnou představu – a o to to ve finále bylo těžší. Ale po pár večerech u internetu a zkušenostech s přepravou vaku z pošty jsem slavnostně objednala koberec s dopravou až domů. Jen jsem si říkala, proč tam nabízejí obšití, vždyť to ani není potřeba, ne? Navíc to stálo víc než půlka koberce… Závěsy! Ano, potřebujeme ještě závěsy (tedy to množné číslo asi není úplně na místě – potřebovala jsem je asi hlavně a jenom já…). Vybírat a hledat na internetu už jsem uměla, takže tato fáze šla celkem hladce. Závěsy přišly za dva dny a byly lepší, než jsem vůbec doufala…
Koberec dorazil, Petíkův brácha ho položil a dokonce i přilepil oboustrannou lepící páskou k podlaze (mojí milované dřevěné podlaze!). Byl pátek večer a u Petíka v pokojíčku idylka… I bez obšití! Byl pátek něco kolem půlnoci. Koberec ležel, Péťa taky, závěsy visely – co chtít víc?
Ještě jsem se šla podívat na tu krásu …
Sobota začala jako každá jiná. Byl to prima den, Petík se povaloval na sedacím vaku, pořád mi to ukazoval, jak to má pěkné a chtěl, abych tam byla s ním. Ten pocit byl k nezaplacení. Kočky pobíhaly po koberci a všichni jsme byli tak nějak spokojení….
Večer jsem šla luxovat nový koberec, protože to bylo třeba. A v tom to přišlo! Jak jsem tak koukala na koberec, uviděla jsem nějakou … nepřístojnost. Na okraji koberce bylo něco divného. Nějaká čára nebo co. Zaostřila jsem a zjistila, že koberec je vypáraný. V tu chvíli jsem si vzpomněla na šedý chuchvalec nití, který jsem přes den sbírala v předsíni…. Nevěřila jsem svým očím, znovu jsem se podívala na koberec, abych se jen ujistila, že to tak je. Vypáraný koberec! Asi 10 centimetrů, kde prosvítala osnova koberce. Propadla jsem zoufalství. Strašně špatně snáším to, když vynaložím úsilí na něco, co si přeju, snažím se a pak vlivem nějaké „vyšší moci“ je moje úsilí zničeno. Chtělo se mi brečet. Přemýšlela jsem, co se stalo. Jeden vypáraný koberec už jsem v životě zažila, ale tam to bylo zřejmé, jak k tomu došlo. Tady ne – podezřelých bylo více. Kočky! Napadlo mě, že to mohly udělat kočky, protože jsem je viděla koberec drápat. Nikdy koberec neviděly, tak se jim asi líbil a chtěly si ho užít po svém. Péťa přišel do pokojíku a viděl, jak tam na to koukám.
„Petí, podívej se, co se stalo.“
„Co, mami?“
„Ten koberec je vypáraný.“
„Ano, mami.“
„Kdo to udělal?“, položila jsem otázku, na kterou jsem snad ani nečekala odpověď.
Petík se na mě podíval a přihlásil se se svým bezelstným úsměvem … – zvedl ruku jako ve škole – vzorný žáček.
Ve mně se potkaly pocity všech kategorií – vztek, lítost, slitování, bezmoc, i závan smíchu – zoufalého…
„Ale proč, Petí?“
„To já nevím, mami.“
„A kdo to má vědět?“
„No přece ty, mami…“ a usmíval se.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že nové (tedy žádné) věci se neničí. Uváděla jsem různé příklady toho, jak by se jemu nelíbilo, kdyby mu někdo zničil nějakou věc, ukazovala jsem mu, jak to není pěkné, když ten koberec je vypáraný.
Poslouchal na půl ucha, i když mi vše odsouhlasil. Vesele u toho všeho poskakoval a pak mi říká:
„Hele, kočka Bára!“
Šla jsem se na to vyspat … raději. Vůbec se mi nechtělo přemýšlet, co s tím.
Měla jsem pokojíček, závěsy na cestě, tapetu, vak …. a rozpáraný koberec….
Jak jsem jen mohla zapomenout na jeho obsese ….?
Naštěstí rána bývají moudřejší večerů. vypáraná část byla na okraji a jen kousek. Takže … to obšití by se hodilo.
Pak dorazily závěsy, a tak jsme mohli ještě zkusit, jak to pěkně vypadá, než dáme koberec obšít. 😀
Vyřídila jsem vše u prodejce, sloupla koberec ze země a odvezla ho pokorně na obšití.
Po měsíci jsem se dočkala – závěsy, tapeta, sedací vak i OBŠITÝ koberec byly na svém místě a já spokojená.
