Škola

Na jaře 2016 už jsme na zápis nešli. V září šel Péťa rovnou do ZŠ. Nastoupil do běžné školy, té, co je nejblíž našemu domu, s diagnózami ADHD, separačně úzkostná porucha a vývojová dysfázie. Měl úžasnou asistentku Pavlínku a skvělou paní učitelku Lenku. Lenku znám osobně už mnoho let, je to spolužačka mojí sestry a bydlí v naší ulici. Domluvily jsme se, že v posledním srpnovém týdnu půjde Petík s babičkou (já už byla v práci) párkrát na návštěvu do školy, aby viděl svou budoucí třídu, paní učitelku i asistentku – prostě jsem chtěla, aby trochu tušil, do čeho jde. Měl na doporučení SPC individuální vzdělávací plán. Ze školy musel ještě do družiny, než jsem skončila i já a mohla pro něj jít.
Nikdo jsme nevěděli, co se bude dít a co od něj můžeme čekat. Každý den byl malé dobrodružství a já vždy vděčně očekávala okamžik příchodu domů, do bezpečí a klidu.

Bylo to celé pro něj hodně náročné. Ve třídě bylo dalších 29 dětí, ruch, výzdoba barevná všude kolem, spousta nových věcí. K tomu situace, kterým nerozuměl, noví lidé, nová místa, přesuny ze třídy do jídelny v jiné budově a pak do družiny v další budově.

Každý den jsme se věnovali přípravě do školy. Někdy to šlo hladce, úkol jsme měli v mžiku hotový, jindy a to bohužel byl ten častější případ, dělal scény, nechtěl pracovat, válel se po stole, ječel na mě svoje echolálie, dupal, vztekal se a bylo to vše náročné a zdlouhavé. Každopádně ze školy chodil hodně uavený, obvykle si hned lehnul a ležel třeba půl hodiny, než se restartoval…

Byla jsem stále v kontaktu s paní učitelkou. Volala mi celkem často. Pokaždé, když jsem na displeji viděla její číslo, se mi stáhlo hrdlo a měla jsem svíravý pocit okolo žaludku. Věděla to, a proto většina našich hovorů začínala jejími slovy:“Veru, nic se neděje…!“ Radily jsme se, co s Petíkem v různých situacích, jak s ním pracovat, aby to vše mělo kýžený efekt. Paní asistentka dělala maximum – chodila některé hodiny s Péťou do kuchyňky, kde pracovali sami. Přestože odporoval, měl pocit, že mu ve třídě mezi tím něco uteče, tohle všechno mělo velký význam. Paní učitelka naučila ostatní děti, aby před jeho návratem uklidily práci, které se neúčastnil a předešla tak jeho výbuchům hněvu.

První třídou jsme nějak proplouvali. Naučil se poměrně hezky číst a celkem brzy to bylo plynulé. Nicméně absolutně neměl potuchy o tom, co čte. Tím pádem nebyl schopný řešit slovní úlohy a prvouka pro něj byla totání španělská vesnice, pokud se náhodou neprobíralo něco, o čem už něco věděl. Matematiku také celkem zvládal. Když měl tedy ten správný den.
Obecně jeho výkony kolísají. Jednou mu to jde jako na drátku, jindy mám pocit, že je z jiné galaxie. Takže jeden den spočítal všechny příklady sám a na první pokus správně a druhý den nedal dohromady 1+1, nebo si pletl sčítání a odčítání a nemohl „naskočit“. Když přišlo známkování, měli jsme také spoustu zážitků. Jednak mu ty známky moc neříkaly. Tudíž pro něj ani dobrá ani špatná známka nebyla motivací. Také se projevila jeho cílevědomost, které má od malička na rozdávání (ale o tom někdy jindy). Například psali písemku. Všechno mu šlo, paní asistentka na něj dohlížela. Psal, psal a do písemky nasekal 2 chyby. Paní asistentka se ho pak ptala, ještě než to odevzdal, kde má chyby. On jí na ně ukázal – bez zaváhání. Tak se ptala, proč tam ty chyby udělal. On na to:“Já chci 1-.“ Dostal 1-. A byl spokojený.

V zimě jely děti na hory. Petík zůstal doma. Paní učitelka si netroufla ho v takovém počtu vzít, což naprosto chápu. Jen jsem trochu tápala, jak to uděláme, když já musím chodit do práce. Paní asistentka ochotně měla individuální týden s Petíkem. V létě do školy v přírodě jel opět díky obětavosti paní asistentky. přes moje velké obavy a připravenost kdykoli pro něj jet, to nějak zvládli.

Co zvládal špatně, byla družina. Vždycky se ptal, v kolik pro něj přijdu. Nesměla jsem se opozdit – to hned brečel a vyváděl, jako bych ho někdy někde nechala… Takže jsem si dávala tak 15 minut rezervu a snažila se, abych hned z práce mohla pro něj jít. Někdy to ale nešlo a to bylo zle. I když jsem mu řekla, že přijdu později, udala přesný čas a byla tam dřív, prostě to nedával navzdory tomu, že jsme si to ráno říkali, že slíbil, že nebude plakat. Ty jeho uslzené oči mi vždycky rvaly srdce…

Druhá třída proběhla podobně jako první. Pořád s diagnózou vývojová dysfázie, o autismu jsem nechtěla ani slyšet. Stále pode individuálního vzdělávacího plánu, stále jsme docházeli na různé terapie, nicméně Péťa nedržel tempo s dětmi ve třídě.

O prázdninách jsme dostai diagnózu autismus. O tom v jiném článku..

V pololetí třetí třídy přinesl čtyři dvojky a čtyři trojky. Kde by mě, ambiciózní matku, napadlo, že za takové vysvědčení budu vděčná?! Starší syn nosil na prvním stupni samé jedničky a vlastně jsem skoro ani nevěděla, že do nějaké školy chodí. Problémy ve škole se začaly prohlubovat. Paní učitelka s paní asistentkou hledaly způsoby, jak pracovat s Péťou a se třídou a zachovat si zdravou mysl. Bylo to náročné na všech frontách. Do toho proběhla návštěva z SPC ve škole, ze které jsem se postupně dozvídala kusé informace a neuměla si sestavit ucelený obrázek. Nevěděla jsem úplně přesně, co se děje. Jen že něco není v pořádku. Paní učitelka si mě pozvala do školy. S paní asistentkou mi vysvětlily, že tentokrát Petíka do školy v přírodě nevezmou, protože paní asistentka jet nemůže a bez ní by to nešlo. Věděla jsem, jak je na to upnutý a bylo mi jasné, že bude peklo…
Aby těch zpráv nebylo málo, byla jsem v SPC a tam mi sdělili, že bych Petíkovi měla najít jinou školu. Nějakou malou, kde by nebylo tolik dětí, kde by na něj měli víc času a prostoru. Třeba vesnickou. Bylo mi jasné, že to je nutné. Jen jsem v tu chvíli neměla potuchy, co s tím a kam s ním. Začala jsem přemýšlet, hledat informace a zjišťovat možnosti, jak celou situaci řešit. Nebylo to vůbec snadné. Problém je v tom, že tyhle malé školy jsou obvykle jen do 5. třídy. Představa, že změníme školu a sotva si tam zvykne, půjde zase jinam a navíc bůhví kam, mě dost děsila.

Situace ale byla neúnosná už na všech frontách.