Každý rok se v našem městě konají různé slavnosti. Obvykle to je v květnu, ale letos z pochopitelných důvodů byl květnový termín zrušený a vše se přesunulo na září. Spojily se tedy slavnosti s každoročními akcemi k výročí našeho rodáka Miroslava Tyrše. Základní škola, do které Péťa původně chodil, nese jeho jméno, a tak se vždy aktivně podílí na programu zábavnou hrou pro děti – Tyršovou stezkou, která je umístěna v podzámčí i na zámku. Péťa se letos hrozně těšil. Byli jsme i v předchozích letech a vždy si to nějakým způsobem užil. Nejvíc se asi vždy těší, že uvidí své bývalé učitelky, paní asistentku, vychovatelky a hlavně spolužáky a spolužačky. Na téměř půlku září bylo dnes krásné počasí, modrá obloha, jako malovaná a teplota šplhala ke třicítce. Co chtít víc?
Šli jsme tedy odpoledne pod zámek. Nejdřív si zablbnul na aqua rolleru a pak jsme se šli zaregistrovat na Tyršovu stezku. Hned tam jsme potkali Péťovu bývalou paní učitelku třídní. Měli oba radost, že se zase vidí.
Dostali jsme mapku stanovišť a tabulku na zapisování splněných úkolů a rovnou jsme vyrazili. První stanoviště byla střelba (ze vzduchovky), to jsme rovnou vynechali. Jednak tam byla obrovská fronta a hlavně minule to Péťu nebavilo, koukal kolem místo míření a dnes jsem se na to úplně necítila ve formě.
Na druhém stanovišti stálo „Dovednostní soutěže“ – tak mi trochu zatrnulo, jak to zvládne – zejména pochopit, co se po něm chce. Ale byla tam jeho paní asistentka, takže vše šlo hladce. Nejdřív dostal na lžíci míček a měl s tím oběhnout slalom. Když to dal „jak pán“, usoudila paní asistentka že to bylo pro něj příliš lehké a dala mu tenisák na pálku na stolní tenis. To už šlo trochu hůř, ale nějak to zvládl. Dostal první razítko a šli jsme dál. Další stanoviště byl „Spikeball“ – nikdy jsem to před tím neviděla. Byla to taková kulatá síťka na rámu na zemi – vypadalo to jako trampolínka a o ní se pinkalo míčkem. Měla jsem pinkat s ním. No … ale jo, zvládli jsme hned napoprvé pět výměn. Pak už to bylo horší. Ale razítko jsme získali a šli na „Orientační běh“. Dostali jsme mapku a já Petíkovi ukázala, jak má označovat kontroly do okének k tomu určených. Šli jsme podle mapky, našli první dvě kontroly. U třetí nás doběhl Petíkův bývalý spolužák. Péťa se k němu připojil a doběhl to s ním. Měla jsem radost, že to zvládl sám – tedy bylo to vše v okruhu cca 50m a pořád jsme na sebe viděli. Taky si mě pořád hlídal.
Další stanoviště byli „Koně“ – Péťa měl radost. Koně miluje – na Mácháči si je užíval denně. Když jsme tam čekali, až na nás přijde řada, všimla jsem si, že stejně staré děti tam jsou bez rodičů. Došlo mi, že už jim je skoro 12. Že já ve 12 letech už dávno chodila všude sama. Neumím si ale představit, že by Péťa šel někam sám. Ano, na zahradu za dům. Tam to je bezpečné, zná to tam a okolo je plot. Ale na takovouhle akci? A pak mi začaly naskakovat otázky, na které si raději neodpovídám a snažím se je vždy zahnat: Bude vůbec někdy schopný jít někam sám? Bude to pro něj bezpečné? Zvládne to? Neublíží mu někdo? Jak to vezmou jeho vrstevníci, když s ním vždycky bude máma? Atd, atd, atd…. Rozhodla jsem se, že si nebudu kazit pěkné odpoledne a nechala to plavat…., budu mít o čem přemýšlet před spaním – to se v neděli hodí, ne?
Koně si moc užil. Chtěli jsme jít dál. Jenže další stanoviště byla v zámeckých zahradách. Místo je to krásné, o tom žádná, ale má to pro nás jeden veliký háček – jsou tam pávi. Páv je jedna z mála věcí (pták), kterých se Petík opravdu bojí. Hodně bojí. Takže když jsem mu řekla, že jdeme do zámecké zahrady (kam jsme v minulých letech nechodili, ta stanoviště jsme vynechávali), začaly velké obavy a diskuse.
„Budeš mě držet za ruku?“
„Ano, budu, neboj se.“
„A když tam bude páv?“
„Tam žádný asi teď nebude, je tam hodně lidí, ti je vyplašili.“
„A když tam bude, ty ho vyženeš, že jo?“
„Ano, já ho zaženu, neboj se.“
Drtil mi ruku celou cestu k dalšímu stanovišti. Naštěstí ho všechny paní učitelky a vychovatelky znají, takže mu vždy vybraly něco, co zvládnul. Tady byla „Vlastivěda a přírodověda“. Péťa mohl ale házet takové pytlíky do pusy papírového klauna. To se povedlo a my šli s dalším razítkem do zámecké zahrady. „Slalom na koloběžce“ zvládl skvěle a mohli jsme pokročit. „Přírodověda“ měla několik stanovišť – mikroskopy Petíka nebraly, šli jsme třídit houby. K mému velkému překvapení vybral správně jedlé houby – i ty, které nesbíráme. Asi instinkt? 🙂 Pak ještě nějaké matematické úkoly, opět dostal lehkou variantu a už jsme uháněli pro balónek a tričko.
Na nábřeží byl ještě koncert, tak jsme se chvíli zdrželi i tam. Chtěla jsem zkusit, jak moc mu bude vadit hlasitá hudba. Bylo to v pohodě. Jen do chvíle, než potkal maminku svojí velké lásky Ellinky. Ptal se na Ellu, šel za její maminkou kus dál ode mě. Najednou ke mně letěl celý uplakaný – já se lekla, co se stalo.
„Mami, Ella je nemocná. Má angínu…“, plakal, že mi ho bylo opravdu moc líto. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je v pořádku, že za pár dní bude zdravá. Jeho panika mu vydržela asi půl hodiny. Přestože jsem mu koupila jídlo a pití, což vždy zabírá jako nejlepší lék. Doma hned hlásil bratrovi, že Ella je nemocná (bratr, který za pár měsíců končí medicínu, je pro něj velký lékař). Chtěl slyšet, jak vážné to je. Adam se ho snažil uklidnit, ale ještě před spaním byl Petík z toho ve stresu. Já mu řekla, aby namaloval obrázek – vždy mu tyhle stavy kompenzuji nějakou aktivitou, která se situací kolem Elly souvisí, ale odvede pozornost.
Každopádně jsme si dnešek moc užili, Petík potkal spoustu spolužáků a byl v zásadě spokojený.