Šestý smysl aneb on prostě ví…

Jsou chvíle, kdy mi připadá, že to dítě je z Marsu. Vlastně ne, muži jsou z Marsu obecně, takže asi z jiné planety. Nebo rovnou z jiné galaxie.
Ze začátku jsem si myslela, že to je náhoda nebo že jsem přehlédla nějaký okamžik, který by vše vysvětlil.
Petík prostě VÍ. Ví, na co jiní lidé myslí. Ví věci, které se neměl jak dozvědět. Ví, jak se druzí cítí a to umí dát hodně najevo.

Začalo to docela nevinně. Třeba jsme šli po ulici a já si v duchu zpívala nějakou písničku a najednou ji Petík zpíval nahlas. Myslela jsem, že jsem asi chvilku nezpívala jen v duchu a přešla to. Tyto situace se opakovaly. Přesto jsem tomu nevěnovala téměř žádnou pozornost. Jen mi to připadalo hezké a zvláštní.

Jednou jsem pro Petíka přišla do školky. Paní učitelka se divně tvářila a říká mi:
„Tedy ten mě dneska vyděsil…!“
Hlavou mi proběhly různé myšlenky – od Petíka počůraného ve školkové postýlce, přes pád do studny (kterou ve školce samozřejmě nemají) až po agresivitu vůči jiným dětem. Nadechla jsem se a tázavě se na ni podívala.
Pokračovala:
„Uložila jsem děti do postýlek a sedla si na židličku, co mám u dveří ložnice a kde vždy jsem, dokud neusnou. Vždycky si tam přemýšlím. Tak i dneska jsem si promýšlela, co mě čeká odpoledne. Musím do banky. Vůbec se mi tam nechce. Jak si tak říkám, že to je hrozné, přišel ke mně Péťa. Podíval se mi do očí a říká: „Ty musíš odpoledne do banky.“, úplně vě mně hrklo, jak tohle může vědět. Chápete, že mě to vyděsilo?“
Ano, chápala jsem to a pomalu si sestavovala obrázek o situacích, kterým jsem nevěnovala pozornost. Bylo to tak. Nejednou Petík vyslovil něčí myšlenku. Jen já jsem si vždy dokázala racionálně vysvětlit, jak je možné, že to ví…
Na paní učitelku jsem se jen usmála a řekla:
„On prostě ví.“
To bylo poprvé, co jsem tuhle větu vyslovila. Ale rozhodně ne naposledy.

Na podzim jsme byli v nemocnici na převazu. Čekárna byla poloprázdná. Petík si tam chodil, hlásil zastávky a vydával zvuk metra. Nikdo se nepohoršoval. Byla to taková klidná chvilka.
Najednou Petík přistoupil k jednomu pánovi:
„Máte Škodu Roomster?“, vybafl na něj. Pán byl tak překvapený, že ani neprotestoval proti nečekanému výslechu a udiveně odpověděl:
„Ano.“
„A vy jste byli v Kauflandu?“, pokračoval Petík. Já si jen říkala, co to zase povídá.
„Ne, my jsme z Pardubic.“, odvětil pán.
Pak už jsme byli na řadě. Při odchodu Petík zdravil pána jako starého známého. Pán se na něj usmíval. Jenže tady příběh nekončí. Jeli jsme na poštu a pak ještě na nákup do Kauflandu.
A koho jsme tam potkali? Ano, toho pána z nemocnice. Petík měl ohromnou radost a pán jen zíral.

Stejně tak, jako ví o některých lidech různé věci, aniž by měl jak se je dozvědět, ví Petík i to, jak se lidé cítí. Zrcadlí temperament a odráží emoce hodně silným způsobem. Proto já se maximálně kontroluji, abych byla co nejvíc v pohodě, neboť tak je v pohodě i on, když jsme spolu – což je celkem často…
Vždy vycítí nejen něčí stres, špatnou náladu nebo negativní emoce, ale zejména to, když jsou lidé naladěni proti němu. Když ho někdo „v dobrém“ usměrňuje, snaží se mu říct, co má a co ne, co je správné a co není. Zaručeně ho nastartuje dostatečně direktivní tón a intonace spolu s negativním výrazem obličeje. Tito lidé obvykle mají o dětech svoje představy a snaží se do nich Petíka nějakým způsobem napasovat. Což nejde. On je, jaký je a vždy takový bude. Nedělá to schválně a není to tím, že bych ho málo vychovávala. Ale to je zbytečné někomu vysvětlovat.
Na druhou stranu Petík naprosto souzní s lidmi, kteří ho přijmou. Takovými, kteří chápou nebo tolerují jeho svět, kteří ho z něj nevytrhávají, ale naopak rádi se tam na chvíli octnou s ním. Jedou s ním jeho pomyslnými vlaky, trolejbusy nebo metrem, probírají barvy kartáčů na automyčkách nebo ho tam i vezmou. Těm umí dát takové moře lásky…
Ještě se k „našim“ lidem vrátím. protože oni si zaslouží hodně prostoru.
Já před ním svoje emoce hodně filtruji, protože na mě má extrémní vazbu a také extrémní radar. Pozitivní emoce jsou ok, ale pokud mi není zrovna do zpěvu, tak se holt do toho zpěvu musím trochu postrčit. Protože jinak on zkrátka ví…
„Maminko, já tě mám rád…,“, přijde z ničeho nic, když já někde sedím a dumám nad nějakým problémem, který mě zevnitř sžírá. Ne že by mi to jindy neříkal, tohle jsem ho naučila dobře, ale ty těžké chvilky on rozpozná. Když umřel můj táta, Petík se hrozně zhoršil ve školce. Paní učitelky si dost stěžovaly a já pořád řešila, co s tím. Pak jsem si řekla, že se musím dát do pohody já. A ono to fungovalo. U nás totiž heslo: „Šťastná matka – šťastné dítě“ platí asi desetinásobně.

Jak píši v nadpisu – on prostě ví. Například jdeme domů z procházky, v době, kdy nikdo nemá být doma. On mi najednou řekne:
„Tatínek je doma…“
Já koukám – auto je, kde bylo ráno, okna zavřená, nikde známka toho, že by mohl poznat, jestli někdo doma je nebo není. Tak si řeknu, že jen hádá nebo se ptá.
„Není, jel ráno do práce vlakem přece.“, odpovím.
Ale když přijdeme do bytu, zjistím, že se nespletl. Ano, tatínek je doma.
Jak to věděl? I když se ho zeptám, jen se směje, ale neumí odpovědět.
Stejně mi dokáže říct, že k nám někdo jde na návštěvu, aniž by existoval jakýkoli důkaz o tom, že to tak je. Například mi hlásil, že k nám jede teta Štěpánka. Na ničem jsme nebyly domluvené, nic jsme (náhodou) neplánovaly. A za 5 minut moje sestra ve dveřích.
„To koukáš, co?“
„Nekoukám. Péťa tě hlásil před 5 minutama… „
A jediný, kdo koukal, byla Štěpánka.

Petík má extrémní smysl pro detail. Všímá si naprosto nepostřehnutelných věcí. Když mu byly asi 4 roky, nechala jsem si udělat nové brýle. Vybrala jsem si velmi podobné těm předchozím – byla jsem na ně zvyklá, nechtěla jsem moc měnit styl a necítila se na nějaké výstřední. Přišla jsem domů v nových brýlích. Nikdo si ničeho nevšiml. Ani starší syn, manžel, moji rodiče. Jen Petík ke mně přišel, zatáhl mě za ruku, abych si k němu sedla na bobek a protože to neuměl slovy vyjádřit, sáhl mi na brýle a usmíval se.
„Nový…“, řekl. A byl to opravdu jediný člověk, který si té změny všiml.

Všímá si vždy a všeho. Není radno před ním zadávat jakýkoli PIN. Zvlášť na telefonu – to ho hodně zajímá. Kdo to neví a před Petíkem si telefon odemkne, zjistí tuto chybu záhy. V prvním okamžiku, kdy je telefon jen na pár vteřin bez dozoru, si ho Péťa odemkne a už volá. Komukoli ze seznamu posledních hovorů. Už to mám natrénované, takže jsem tyto situace skoro dokonale eliminovala, ale trénink mi nějakou dobu trval. V té době Petík třeba na návštěvě volal telefonem jedné její dcery druhé dceři. Dodneška mi hlásí:
„Já jsem volal Janě Páji telefonem…“, a má z toho obrovskou radost, jak se mu to povedlo.
Volal také bratrancovým telefonem ráno v 6 jeho kamarádům a dědovi, babiččiným telefonem někomu úplně cizímu, atd…
Ten PIN odkouká i v situaci, kdy by to člověk vůbec nepředpokládal. Hraje si opodál, povídá si u toho a najednou:
„Dva osm sedm čtyři šest šest.“
A dotyčný na mě vrhne tázavý pohled. Já jen vysvětlím situaci a doporučím změnu PINu co nejdřív 🙂
Sama telefon odemykám jedině otiskem prstu nebo v jiné místnosti, když už dojde na číselný kód.
A PIN ke kartě si opravdu při zadávání hlídám.

A pak jsou ještě situace jako minulý týden ve fitku. Přišel tam jeden mladík, kterého má Petík obzvlášť rád. (O důvodech jindy.) Měl nový mobil, čehož si Péťa neomylně všiml dřív, než ho stačil onen mladík odložit.
„Máš nový iPhone?“
„Ano, mám.“
„To je XR?“
„Ano,“
„A před tím jsi měl 7Plus?“
„Ano.“
Mladík drží telefon v dlani, Péťa velmi rychlým pohybem přejede po displeji nebo co to tam provedl – to jsem totiž nepostřehla ani já – a …. telefon se odemkl.
„Jak jsi mi dokázal odemknout telefon?“, udivený pohled i na mě. Ano, jak dokázal odemknout telefon, který funguje na PIN nebo otisk, když ani jedním nedisponoval?
Já už se jen směju…
„Mě už překvapí jedině, když půjdu z práce a potkám Gagarina ve skafandru… Vše ostatní je u Petíka možné a připouštím fakt cokoli.“

„Mami a proč má Káťa telefon Sony?“
Tuhle informaci nezpochybňuji, ačkoli vůůbec netuším, jaký má Káťa telefon.
„Asi jí ho dali v práci.“
„A před tím měla Samsung?“
„Já nevím.“
„Ale já vím!“
„Aha, tak jo, před tím měla Samsung.“
V létě jsme byli u mého bratrance. Asi před 3 lety jsme se tam potkali s jednou jejich kamarádkou. Letos tam byla zase.
„Ty máš Huawei?“, řekl jí Petík místo pozdravu.
Ona se zamyslela, na co se to ptá. Pak se koukla na svůj telefon a odsouhlasila mu to.
„A kde máš Nokii? Měla jsi Nokii?“, to jí zazdil, protože ona si nepamatovala, jaký měla telefon před tím. Tenhle už měla dva roky. Tak jsem jí ujistila, že on to má dobře. Že ty otázky nejsou vlastně otázky, ale jen ujištění..

Myslím si, že Petík spoustu věcí udělá a dokáže prostě proto, že neví, že to nejde. Nebo by to nemělo jít.
Mám na mysli to, jak přišel na návštěvu k naší kamarádce a šli spolu nahoru do bytu. Ona odemkla zámek. Ještě bylo však potřeba otočit klíčem, aby se otevřelo, protože má na dveřích kouli. Než to, co dělá už roky, po které v tom domě bydlí a bez čehož by se do bytu nedostala, udělala, Petík chytil za kouli a otočil s ní. A dveře se otevřely. Kamarádka zírala v úžasu.
„Tak já tady bydlím 8 let a na tohle jsem nepřišla…“, říká mi – jistě, protože koule přece logicky NEJDE otevřít, tak proč to zkoušet, že?

Tyhle situace nám přináší téměř každý den. Zrovna včera další dvě. Byla jsem v autoservisu. Mají tam velkou, opravdu velkou, plochou obrazovku, na které jim běží YouTube. Petík se k ní hnal. Já ho brzdila, ať na to nesahá. Stál tam technik a říká mu:
„Můžeš…“, a spiklenecky na něj mrká.
Já si jen pomyslela, že bude koukat.
Petík: „Já tam napíšu metro.“, jeho oblíbené téma.
„Tam nejde nic napsat“, řekl technik.
A opravdu, Petík ťukl do řádku, kam se píše vyhledávání a nikde žádná klávesnice. Pak jsem tomu nevěnovala moc pozornost, protože jsem řešila auto. Jen jsem po očku sledovala, jak tam tedy projíždí videa v nabídce.
Když jsem vše dořešila, volám na něj, že už jdeme. Z obrazovky na mě svítí přední světla soupravy metra….
„Jak jsi to udělal?“
„Napsal jsem tam metro.“
„Ale jak? Vždyť tam nebyla klávesnice.“
„No to já nevím, mami….“, a hrozně se tomu smál.

Pak jsem ještě něco potřebovala koupit v malém obchůdku s domácími potřebami. Petík pobíhal po obchodě, běhal kolem dveří na fotobuňku a ty se neustále otvíraly a zavíraly. Naštěstí paní prodavačka už nás zná a má obrovské pochopení a trpělivost, takže ani nebyl problém. Když jsem stála u pokladny, šla ven nějaká holčička s babičkou.
„Ahoj, Alex.“, říká jí Péťa. On zná hodně dětí, takže jsem tomu nevěnovala pozornost.
Za chvíli se holčička vrátila:
„Ty mě znáš?“
„Ano.“
Pak dorazila zpátky i babička:
„Odkud jí znáš? Kde jste se potkali?“
„Jsi Alex, že jo?“, na to Péťa.
„Ano….“ a plné údivu holčička i s babičkou odešly.