Nová škola – konec školního roku

Jsem ambiciózní matka – k tomu učitelka. Kombinace nelehká pro mne, ani pro moje děti…
Můj starší syn by o tom mohl povídat. Když byl na prvním stupni, nebylo pro mě myslitelné, že by přinesl trojku nebo horší známku. Při přijímacích zkouškách na víceleté gymázium byl 8., já jen utrousila, že taky mohl být do pátého místa. Tedy samozřejmě jsem ho i tak pochválila, ale tu poznámku o lepším umístění jsem si prostě neuměla odpustit. Když ve druhém ročníku vyššího gymnázia udělal mezinárodní zkoušku z angličtiny, měla jsem velkou radost, ALE zase mi proběhlo hlavou (tentokrát filtr mezi mozkem a pusou už fungoval), že to mohlo být o rok dřív a o stupeň líp. Prostě nevděčná a nepokorná. Dočasně. Petík, můj velký učitel osobního růstu, mi dal hezkých pár lekcí. Konec prvního školního roku v nové škole, do které tou dobou chodil dva měsíce, byl jednou z nich.

V tom fofru s přechodem do nové školy mi tak nějak uniklo, že Petíka dali do druhé třídy, přestože přestupoval ze třetí. Tedy neuniklo, věděla jsem to, ale vůbec mi nedocházelo, jaké to bude mít následky. Vzala jsem to prostě jako fakt a měla vyřešeno. Hlavně že sama pracuji ve školství… Učebnice pro druhou třídu mu nedali, když přešel ze třetí a byl už konec roku. Sama jsem měla v práci napilno.

Asi týden před koncem školního roku mi volala paní ředitelka.
Protože to číslo nemám uložené, nekonal se můj obvyklý stísněný pocit a strach.
Zvedla jsem telefon a rozhovor začal.
„Víte, že Péťa bude od září ve třetí třídě?“
„Ano.“, a vůbec jsem nechápala, proč mi kvůli tomu volá, když to přece vím.
„Vy jste taky učitelka, že?“
„Ano, jsem.“, proč se ptá?
„A je vám jasné, že musí propadnout?“
….
„Aha…“, vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Hlavou mi jely tisíce otázek (hlavně těch, které dostanu od Petíka, až uvidí na vysvědčení pětku) a žádná nebyla ta, kterou bych v tu chvíli mohla nebo chtěla vyslovit.
„To jako bude mít na vysvědčení pětku?“, řekla jsem nakonec a obavy v mém hlase byly jistě slyšitelné i na těch 25km, které nás dělily, „to nezvládneme…“, dodala jsem nakonec a chtělo se mi brečet. Já věděla, že to vše šlo moc hladce na to, aby to byla pravda…
Paní ředitelka ale měla řešení:
„Dáme mu slovní hodnocení.“
Dále jsme pokračovaly věcně o tom, jak se věci budou dít dál.

Po skončení rozhovoru jsem s láskou vzpomínala na Adamovo 8. místo u přijímaček na gympl, na mezinárodní zkoušku z angličtiny ve druháku (místo mnou plánovaného prváku) a cítila velkou vlnu pokory a potřebu se mu omluvit. Uvědomila jsem si, že věci často nejsou, jakými se zdají být na první pohled. Došlo mi, jak snadno a rychle jsem soudila, jak samozřejmě jsem brala jeho úspěchy a jak malomyslně jsem od něj chtěla pořád víc.
Kde by mě napadlo, tenkrát, když byl v druháku, že jednou budu s radostí svoje druhé dítě posílat do speciální školy (ještě že se to nejmenuje zvláštní…) a budu nadšená, že má ve třetí třídě v pololetí JEN čtyři trojky a nakonec s vděkem přijmu i to, že vlastně už ve třetí třídě propadne???

Pořád se učíme. Nejen já s Petíkem do školy. Ale i já prostřednictvím svého mateřství o životě, pokoře, vděku, maličkostech, které dělají dny jasnějšími, hloupých rychlých soudech a škatulkování a sektování.

Potřebovala jsem ho na to nějak připravit. Cestou domů jsem si v hlavně sumírovala informace, které mám a způsob, jakým mu to podat, aby to pochopil a pokud možno v klidu přijal. Ještě že mám ráda výzvy. Tou největší bylo v tu chvíli to, abych se s tím nějak vnitřně poprala a vyrovnala já. Začaly mě zase pronásledovat dotěrné otázky typu: To mu jako na začátku 9. třídy bude 18? Kam půjde po škole skoro v 19? Má nějaké možnosti? Co s ním bude? Jak to bude dál?
A zase, jako už mnohokrát v životě, jsem si moc přála, aby bylo možné podívat se na setinu sekundy do budoucnosti. Třeba o 10,12 let dopředu a vidět, že je vše OK. Jenže pak mě zas napadlo, že by se ten záblesk mohl trefit do nějakého okamžiku, který třeba vůbec vidět nechci a to přání jsem rychle zrušila …

Byla jsem koncem školního roku a událostmi předcházejících měsíců příliš unavená na to, abych ještě chtěla a měla sílu pevně držet opratě svého natož dalších životů. A zase nastala ta chvíle, kdy bylo potřeba dát věcem prostor, aby se mohly stát.
Petík přinesl vysvědčení, na kterém měl opravdu u naukových předmětů známky a u ostatních napsáno Hodnocen slovně a k tomu přílohu s vypsaným slovním hodnocením. Slovní hodnocení bylo napsané rukou, byla to celá strana textu. Hodnocení po jednotlivých předmětech. A opravdu – u jednoho stálo: Nedostatečný.
Moje vlastní pocity mě překvapily. Nebyla jsem ani smutná, ani zklamaná, ani otrávená, necítila jsem zášť, lítost, … Já jsem v tu chvíli necítila nic. Celý běh našeho dosavadního života mě opravdu na tu situaci dokonale připravil. Dokázala jsem to bez emocí, které by stejně byly zbytečné, přijmout. Dokážu vyslovit tu větu, která by mě před pár lety porazila: Můj mladší syn chodí do speciální školy a ve třetí třídě propadl.
Je to vše díky tomu, že dnes se na to dívám jinak. Neporovnávám ho s ostatními dětmi, protože to zkrátka nejde. Nesoudím už nikoho za nic. Beru to tak, že Petík chodí do školy, kde se učí a vzdělává. JE vzdělavatelný. Umí číst a psát. I počítat. A zdaleka není konec. Ještě se toho spoustu naučí. A co chci já? Já chci jediné – aby se naučil hezky žít.

Nechala jsem vysvědčení bez rozsáhlých komentářů, šli jsme do pizzerie s tetou a synovcem a bylo to fajn.

Šli jsme na pizzu… a trochu se osvěžit

Jenže samozřejmě nastal ten okamžik, o kterém jsem jistojistě věděla, že nastane.
„Mami, proč půjdu v září do třetí?“
„Abys mohl chodit s těmi dětmi, které už znáš.“
„A ty děti ve staré škole budou 4.A?“
„Ano.“, neuměla jsem ho oblbovat víc, než bylo nutné.
„Já chci taky do čtvrté!“
„Musíš do třetí, Petíku.“
„Já do třetí nechciiiiiiii!!!!!“, jak já ho chápala, jak já mu rozuměla a jak těžké bylo stát za tím, že tam musí…
Odváděla jsem tyto rozhovory jinam. Bylo léto a spousta témat se nabízela.
Naštěstí ty dva měsíce prázdnin byly dost dlouhé na to, aby si na tu myšlenku zvykl a přijal ji. To se ostatně povedlo i mně.

4 názory na “Nová škola – konec školního roku”

  1. Ahoj Veru. Píšeš krásně a tak trochu i o mě a o naší rodině. V tom smyslu té pokory v životě. Taky jsem nevěděla co bude a taky jsem strašně moc chtěla nahlídnout do budoucnosti. A ten děs, když jsem si představila co všechno bych mohla zahlédnout…. Když jsem po vyslechnutí diagnózy u dcery ležela na úplném dně ( a ležela jsem tam pěkně dlouho…), myslela jsem, že je nemyslitelné, abych se ještě někdy v životě usmála. Věděla jsem, že už to nepůjde. Ta diagnóza mi seděla za krkem, zhmotněná, všudypřítomná, normálně jsem ji viděla, mohla bych ji namalovat. Věděla jsem, že se jí nezbavím. A pak jsme i s dcerou začali dělat malé krůčky, větší kroky, úplně pomalu postupně, ani jsme nevěděli, že je děláme. A tak jsme spolu ušli obrovský kus. Pokory, přijetí a naší životní cesty. Nejde to jinak, než přijmout všechno. Všechno. Teď jsme obě úplně někde jinde než před 7 lety a já vím, že ta nemoc byla to nejlepší co nás mohlo v životě potkat. A té příšeře, kterou jsem cítila za krkem jsem teď vděčná, že nás zavedla tam, kde bysme bez ní nikdy nebyly. Na cestu pokory. Žít jen přítomností a žít jen že dne na den. Do žádné budoucnosti nevyhlížet, protože dnes je jen dnes.
    Díky za tvůj blog.
    Máme to hodně podobné.
    Jsou to obrovské zkoušky, když vás osud zkouší přes děti.

    1. Veronika Holečková

      Já vím…., pamatuju si ty chvíle, kdy jste byly obě hodně dole a daleko. V tu dobu jsem si myslela, že my jsme OK a tebe jsem obdivovala, jak vše zvládáš… – i tohle mi dalo sílu, když přišly horší chvilky. Ano, POKORA, to je to, co všichni v životě potřebujeme a on nám ji dá. Vždy si najde způsob. Sleduji vás obě a moc na vás myslím. Jste statečné a vedete si skvěle. Naše děti moc dobře vědí, proč si vybírají právě nás …

Napsat komentář: J. Š. Zruš odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *