Jsem sendvič(ová generace)

Donedávna jsem tohle slovní spojení neznala a sendvič pro mne byl jen chleba – tedy dva chleby s nějakou náplní. Šunka, sýr, zelenina, samé dobroty. Jenže … být sendvičovou generací zas až taková laskomina není.

Je to označení pro životní situaci, kdy ještě vychováváte dítě, které je na vás závislé a už se staráte o rodiče, který je na vás závislý. (Nemusí to být vždy tyto vztahy, ale u nás to je přímo takto.) Více se dočtete například na stránkách sendvicovagenerace.cz

Jsem matkou téměř 15-letého autisty (jeden chleba) a jsem dcerou 80-leté ženy (druhý chleba).
Na mě zbyl ten prostředek – spojit to nějak a zajistit, aby oba byli v pohodě – což je úkol nelehký.
Maminka se za poslední půlrok zdravotně hodně zhoršila, jsou situace, kdy ji nechceme nechávat samotnou.
Péťovi ke všem „cukrovinkám“, které má v diagnózách, na jaře přibyla epilepsie. Tenhle fakt ve mně na jednu stranu vzbudil obrovskou vlnu hyperprotektivního chování a na druhou stranu naprosto vylučuje možnost, že by maminka na Péťu dohlédla – byť jen chvilku, byť bydlíme v jednom domě.

Oba mne potřebují, oba potřebují dohled, nemohou být spolu o samotě, já chodím do práce…
Maminka potřebuje stále častěji navštěvovat lékaře, Péťa má z lékařů hrůzu.

Poslední superšendvičový zážitek jsme měli před pár dny.
Mamince se udělalo špatně – hodně špatně. Vynechám podrobnosti, okolnosti shrnu snad jen tak, že byla po nějaké léčbě a evidentně to nezabralo. Byl už večer, klasicky jsme se sestrou byly u mamky a řešily vše, co bylo potřeba. Její stav se prudce zhoršil, bylo třeba volat záchranku. Péťa tohle vnímá, ráda bych ho hodně situací ušetřila, ale občas to nejde.
Situace houstla, najednou jsem zjistila, že Péťa někde hrozně křičí. Vyběhla jsem nahoru do našeho bytu, v jeho pokoji byl na posteli mobil, kde běželo YouTube, balkón otevřený a Péťa nikde. Krve by se ve mně nedořezal. Vyběhla jsem na balkón a s malou dušičkou jsem se podívala dolů. Nebyl tam – neležel tam, tento katastrofický scénář byl zažehnán… Kde ale je? Volala jsem z balkónu, ven i dovnitř, ale neozýval se, běžela jsem zpátky dolů, slyšela jeho řev a on akorát dobíhal zvenku po schodech nahoru k domovním dveřím.
Upřímně, vůbec nevím, kdy odešel…
Křičel a plakal. Venku někdo volal moje jméno – sousedka (která v létě našla naši mamku, kdyz upadla na zahradě), mi nabízela, že vezme Petíka k nim na pohádky. Jenže epileptik musí dodržovat nějaký režim a já vůbec netušila, jak dlouho tohle všechno bude trvat a také jsem věděla, že mě potřebuje aspoň chvíli a nechtěl by být jinde. (Teprve později jsem se dozvěděla, že na ni zvonil a křičel o pomoc…) Vzala jsem ho domů, byla s ním v koupelně celé bleskové sprchování, nachystala rychle večeři a sylšela přijet záchranku.
Péťa pořád plakal, ale řekl mi, ať jdu dolů a že to vydrží.
Teď to byl supersendvič!
Ta chvíle, kdy jsem od něj odcházela a fakt nechtěla, aby tam byl sám, ale musela jsem i za mamkou….
Ne, to nechcete řešit ani žít.
Moje sestra mezi tím sbalila mamce základní věci do nemocnice, záchranáři vzali mamku do sanitky a začali ji napojovat na kyslík, dávat kanylu, atd… Já vyběhla nahoru za Petíkem. Seděl v kuchyni, dveře měl zavřené a uši zakryté rukama. Už aspoň neplakal… Ptala jsem se ho, jak mu je, řekl, že se bojí, já mu vysvětlila, že babičce bude dobře, ale musí se o ni postarat lékaři. (Ti lékaři, kterých on se tak bojí…).
Záchranka odjela, my se sestrou uklidily rychle spoušť u mamky v bytě a šly jsme ze Petíkem.
Domluvily jsme se, že dokud nebude v posteli, nepromluvíme o aktuální situaci. Zvdládly jsme to. Podívaly se s ním na Maxipsa Fíka (to je teď jeho oblíbená večerní pohádka) a já ho uložila. Ještě chtěl vyprávět nějakou pohádku, tak jsem u něj seděla a vyprávěla a musela jsem hodně krotit myšlenky, které pořád ubíhaly jinam.
Na zprávy z nemoncice jsme čekaly další dvě hodiny – skoro do půl jedenácté.

Ráno o tom Petík mluvil, snažila jsem se mu odpovídat tak, abych ho nerozrušila, odváděla jsem řeč.
Odpoledne přijel ze školy a tradičně mi ukazoval obrázky, které nakreslil pro sousedy (rozuměj, aby jim je mohl hodit do schránky).
Na zadních stranách byl vylíčený celký příběh z předchozího dne.
(Dnes, dva dny poté, měl ve schránce dopis od jedné hodné paní sousedky a čokoládu.)

Zažívám tyhle sendvičové situace dnes a denně, ale tohle byl extrém.
Hlavně to, jak na to reagoval Péťa.
Děkuji SOBĚ, že jsem si už v lednu našla psychoterapeutku, která mi pomáhá tyto situace zvládat, že jsem se poradila i s jinými odborníky
a nechala si napsat antidepresiva. Myslím, že situace, které jsem zažila za posledního půl roku, bych jinak nezvládla…
Děkuji všem, kdo čtou mé psaní, protože i psaní je pro mne formou terapie.
Děkuji všem, kteří mi dnes a denně pomáhají… Mám vás ráda.