V poslední době se mě mnoho lidí ptalo, jak se Péťa naučil plavat. Rozhodla jsem se to popsat na jednom místě, abych se na to mohla později odkazovat.
Moje maminka mi od dětství vštěpovala, že každý by měl umět plavat, lyžovat, bruslit a jezdit na kole. Ona mě to vše naučila, a tak jsem se rozhodla, že to stejné udělám jednou pro svoje děti.
Starší syn se narodil na sklonku 20. století, kdy vše ještě nefungovalo tak jako u Petíka nebo dnes, ale zvládli jsme to.
O to více jsem na počátku 21. století uvítala nové možnosti, které mi hrály do karet.
Chodila jsem s Péťou na plavání miminek. Původně nám nabídli kurz od 8 hodin ráno. Já v té době nebyla aktivní řidič a Petík byl miminko – spáč, takže jsem to odmítla, protože jeho spaní do půl deváté jsem si opatrovala jako poklad. Po nějaké době otevírali kurz od 11:15, což bylo mnohem lepší. Byla jsem šťastná, že to klaplo, natěšená, jak si to užijeme, ale moc ho to nebavilo, často plakal – nicméně dosáhli jsme úspěchu.
Dokázal se potopit…
Potom jsme nějakou dobu moc plavat nechodili. V 10 měsících jsme byli poprvé u moře. Bála jsem se o něj, a tak měl kruh a rukávky (aby kruhem nepropadal) a moře jsme si užili. Další dovolené u moře už byl větší a stačil kruh. Do vody chodil bez obav, až po krk (když neměl kruh) – což mě zneklidňovalo. Nicméně by se dalo říct, že měl Petík vodu rád, nebo mu alespoň nevadila.
Ani s kruhem se však nepokoušel ve vodě pohybovat. Byl tam jak bójka, nechal se nadnášet vodou a byl tak spokojený. Co ho vyloženě bavilo, bylo brouzdaliště na našem koupališti, kde je i malá klouzačka (jen betonový kousek, který se mírně svažuje) – tam by vydržel i hodiny.
Ve druhé nebo třetí třídě chodil se školou na plavání. Byl ve skupince dětí neplavců. Trochu se s vodou kamarádil, ale o plavání nemohla být řeč. Protože jsem to nechtěla vzdát, dala jsem ho pak na kroužek plavání. Vydržel to půl roku. Na začátku byly scény (separačně úzkostná porucha si vybírala svou daň), ale instruktorky byly statečné a Petík si zvykl (hlavně na to, že tam je 40 minut beze mě). Plavání se ale stále nekonalo. Po půl roce jsme to vzdali. Protože já vodu miluju, zařekla jsem se, že se musí naučit plavat.
Na konci třetí třídy přešel na „specku“, ta měla svůj bazén a na plavání chodili každý týden celý školní rok. Jistě i tamější učitelé věděli, jak to dětem srozumitelně vysvětlit a ukázat, a tak se Péťa začal ve vodě pohybovat takovou čubičkou, ale už přeplaval i krátký bazén, kde nestačil. Vždy jsem u toho byla, protože ten styl byl strašný a trochu vypadal, že se topí… 😀 Nicméně měl z pohybu ve vodě radost a hlavně mohl skákat do vody tam, kde je bazén hluboký a to pro něj byla velká odměna. Vždy jsem s ním plavala alespoň jeden bazén, než jsem ho nechala skákat. Protože skákat opravdu chtěl, plavání neodmítal. Jeho styl byl šílený, já byla pořád ve střehu a nikdy jsem s jistotou nevěděla, jestli opravdu doplave na konec bazénu, nebo ho budu muset nějak postrkávat. Naštěstí to vždy dopadlo dobře a on se přes ten bazén nějak přemístil…
Další školní rok měli zase plavání a Péťa mi pak předvedl nepartné zlepšení. Občas si to komentoval a používal výrazy jako „děláme srdíčka rukama“. S tím už jsem začala pracovat i já a postupně jsme plavali trošičku lépe.
Šlo to hrozně pomalu, k tomu, jak plave dnes, jsme se dopracovávali asi 4 roky.
Na konci loňského léta (2022) jsme byli na jezeře Milada a Petík tam uviděl plovoucí molo. Na něm poskakovali nějací mladí lidé a jemu se to moc líbilo.
„Mami, můžu plavat na molo?“, zeptal se mě.
Trochu mě zamrazilo. Molo není daleko od břehu, ale jezero se po pár metrech prudce svažuje a hloubka je veliká. Navíc voda není průhledná jako v bazénu. Na jednu stranu jsem si říkala, že by to mohl snad i dát, na druhou stranu jsem z toho měla hrůzu. Protože kdyby došlo ke krizi, bylo by to nebezpečné pro nás oba.
A pak mě osvítilo!
„No, můžeš, ale nejdřív musíme trénovat, abys tam bezpečně doplaval.“
„Tak jo, kdy budeme trénovat?“, a bylo to.
O cílevědomosti, s jakou Petík chodí za svými sny, už jsem psala. Měla jsem vyhráno.
Plavat chodím vcelku často, a tak jsem ho začala nejen brát s sebou, ale také s ním cíleně plavat.
Vzdálenost k molu jsem odhadovala do 50m. Řekla jsem Petíkovi, že musí uměl uplavat 4 bazény (4x25m) v kuse, abychom mohli plavat na molo.
Z počátku mu stačil jeden bazén k tomu, aby byl zadýchaný a začal si stěžovat, že už nemůže. V tuto chvíli jsme pracovali na tom, aby si, když mu dojdou síly, lehl na záda na vodu a dýchal a odpočinul si. Náš venkovní bazén je naprosto ideální – délka je 25m a hloubka cca 120cm. Oba tam všude stačíme, což je super a ulehčilo nám to celou situaci. Jen ten pokrok nebyl tak rychlý, jak jsem si myslela, že bude, a tak jsme to nestihli do podzimu, kdy by voda v jezeře byla ještě dost teplá na plavání.
Nevadí – chodili jsme plavat i v zimě.
Několikrát jsme šli i do vnitřního bazénu (jinak plaveme i v zimě venku, naše koupaliště je termální), kde je hloubka od cca 120 cm do 210 cm. Takže opravdu hloubka. Tam jsme poprvé zkusili v praxi, že lehnout si na záda a odpočinout si, je fajn a funguje to.
Skvělé na celé téhle situaci bylo a je to, že Petík nepodvádí – jeho to prostě nenapadne. Tím pádem přestože plaveme v mělkém bazénu, on si nestoupá a celu dobu plave. Postaví je vždy jen na konci.
Trénovali jsme i jen nohy – s plaveckou destičkou. Koordinace byla fakt náročná a vše trvalo mnohem déle, než jsem si představovala.
Nicméně na podzim 2022 jsme tu Miladu nestihli. Udělalo se brzy chladno, my neměli natrénováno, a tak jsme se přes zimu jezdili na Miladu jen otužovat a těšili jsme se, až v létě doplaveme k molu.
Na jaře 2023 měl Péťa první epileptický záchvat. Po hospitalizaci, když jsme se začali opatrně vracet do normálu, jsem si kladla myšlenku, zda budeme vůbec pokračovat v tréninku a splníme jeho sen. Poté, co jsem překonala hrůzu a strach ze záchvatu do té míry, že jsem začala zase normálně přemýšlet, jsem hledala nějaké bezpečné řešení. O tom, co jsem vymyslela a jak jsem tu bezpečnost zařídila, jsem psala v tomto článku.
Dalším krokem byla konzultace s neuroložkou – ta mi vše schválila (pokud se na to cítím a to já zase ano… i když jsem určité obavy měla).
Trénovali jsme tedy dál a když jsme se propracovali do třetí čtvrtiny prázdnin, vrátilo se horké počasí a měli jsme naplavány téměř dva kilometry, přišel Den D. O něm si můžete přečíst na našem Instagramu.
Jeho styl se značně zlepšil a co mě vůbec nejvíc překvapilo je fakt, že při každé další návštěvě plavečáku CHCE plavat. Obvykle plaveme mezi 100 a 250m a Péťa vypadá spokojeně.
„V zásadě bych to shrnula tak, že potřeboval moře času, ale plave.“
Mě naučil plavat soused, šlo to celkem rychle – na plaveckém stadionu ve Strakonicích (1983) ještě před nástupem do 1. třídy, pak přesto jsem „musel“ chodit se školou na plavání, chtěl jsem, pak zase „nesměl“ – jen sedět na lavici a hledět na jiné – prý jedině s dozorem. Tak se zajistil dozor, ale přeji to jemu i Vám, že to šlo vzbudit zájem a nenarazit u lékařky v době krize na nepochopení.