Mám ráda sport a vždy byl součástí mého života. V posledních letech se to umocnilo tím, že jsem na sobě potřebovala hodně ale opravdu hodně zapracovat. Petík je motoricky šikovný a navíc vytrvalý, takže se snažím ho zapojovat do sportovních aktivit, jak jen je to možné.
Těšila jsem se, že ho co nejdřív naučím lyžovat a budeme spolu v zimě jezdit na hory. Ale ouha! Nesnesl ani pomyšlení na to, že by si měl obout lyžáky. Podobné to samozřejmě bylo i s bruslemi, i když do těch jsem ho dostala o dost let dřív.
Když se mi konečně podařilo ho přesvědčit, že si zkusí lyžáky a opravdu si je obul, bylo mu 10 let.
Vypůjčila jsem pro něj lyže, boty, vzala helmu, na kterou je zvyklý z bruslí a vyrazili jsme do nejbližšího lyžařského areálu, kde mají i dětský vlek a malou loučku pro začátečníky. Samozřejmě jsme doma asi dvě odpoledne strávili nacvičováním obouvání lyžáků a nazouvání lyží, aby měl aspoň trochu potuchy, do čeho jde. Příprava se nesmí podcenit a u nás to platí trojnásob. Atraktivitu tohoto výletu jsem zvýšila tím, že jsme poprvé jeli s Elinkou (Petíkovou životní láskou) a její maminkou (ta už to tam znala, takže pro mě fajn).
Na místě jsme si celkem bez problémů a zádrhelů obuli lyžáky a vyrazili směrem ke sjezdovce. Koupila jsem lístky na dvě hodiny. Optimisticky jsem Petíkovi pomohla do lyží. První, co udělal, bylo, že si stoupl čelem ke svahu. A začal pozvolna odjíždět někam dozadu dolů. Stačila jsem včas zareagovat, chytla ho a srovnala mu lyže kolmo ke svahu, aby mi neujel.
Elinka zatím drandila s instruktorem – nebyla tam poprvé – a její maminka si dávala v restauraci kávu. Já věděla, že jediný instruktor, který má aspoň nějakou šanci to s Petíkem dát, jsem já.
Vystoupali jsme kousek do svahu. Petík stál nade mnou. Chtěla jsem, aby dal špičky trochu k sobě a otočil se směrem dolů. Na chvíli jsem zapomněla, s kým mám tu čest. Bez ohledu na špičky se otočil směrem z kopce přejel přes moje lyže – takže jsem se v tu chvíli nemohla ani hnout, abych ho nějak usměrnila. Když mě minul, lapla jsem ho a podařilo se mi ho zabrzdit. Srovnala jsem mu ty nohy a říkala, co má dělat. Takovéto tyátry probíhaly asi 15 minut, když jsem uvažovala, jestli to mám vzdát, jít se zabít, nebo přetrhnout to nebohé dítě – ale to bych měla pak dvě??? Tak to ne!
Pak jsem si vzpomněla na vzácnou radu naší logopedky: „Matka méně mluvit!“
Ajo vlastně. Přestala jsem mluvit a šla příkladem. Došli jsme k vleku, vzala jsem Petíka na mojí kotvu a jeli jsme nahoru jako všichni ostatní. Jen s tím rozdílem, že ostatní jeli po jednom a já se držela zuby nehty, abych ho tam vyvezla, ruce mě pálily až k ramenům a záda bolela pekelně. Dali jsme to, včetně puštění kotvy a zdárného sestoupení z vleku. Dohrabali jsme se na vrcholek kopečka. Další zkouška ohněm. Ukázala jsem mu, jak má stát, nasměrovala jsem ho traverzem přes kopeček, nechala ho pomalu se rozjet a čekala, co bude. Jel hezky a vcelku stabilně. Až na to, že měl ruce legračně před sebou, v loktech ohnuté a rukavice mu trčely skoro až před obličej. Jen jsem na něj volala, které kolínko má pokrčit. Tomu rozuměl, dělal to celkem dobře a fakt jel a záhy přidal obloučky!!! Tedy oblouky přes celý kopec.
Měla jsem radost. Jela jsem vedle něj a povzbuzovala ho, co to šlo. Takhle jsme to zopakovali dvakrát.
Věděla jsem, že mu to nesmím zhnusit, jinak mám po lyžování…
Po asi 20 minutách, kdy se mu dařilo, jsem se rozhodla, že risknu poslat ho na vleku samotného. Už věděl, co a jak. Jen jsem mu pořád opakovala, že se na tom nesedí, ale musí ho to táhnout ve stoje.
Poprvé to nějak neustál, kousek po začátku spadnul. Ale to by nebyl můj bojovník, aby to vzdal. Normálně se nechal až nahoru vytáhnout vleže 🙂 Nahoře to pustil, vstal a vyšlápl ten kousek na vrcholek. Nikdy ho za tuhle vlastnost nepřestanu obdivovat!
A se slovy: „Tak čau, já jedu.“, se rozjel dolů. Nebylo to moc traverzem, ale špičky k sobě měl a obloučky taky udělal…. asi tři. Dole i zastavil – kopeček je mírný a končí rovinkou. Dali jsme hned další kolo a ještě jedno. Pak už se hrnul do dětského slalomu, který tam byl pro lyžařskou školičku. I to se mu podařilo. Za odměnu dostal jídlo v restauraci – to funguje vždy.
Po týdnu jsme jeli znovu. Nebyly úplně ideální sněhové podmínky, takže dětská poma nejezdila. Co už – šli jsme na velkou dvoukotvu. Museli jsme vystupovat pod příkrou částí velké sjezdovky. Při první jízdě jsem mu říkala, aby koukal na dvojici před námi – taky rodič a dítě a vystupovali pod kopcem. Pak jsem ho trochu vytlačila mimo stopu vleku a vyšoupla z kotvy. Na první pokus dobrý. Podruhé a potřetí spadl, ale vždycky se tomu smál a pak už to dělal schválně. Asi v polovině času, který jsem chtěla lyžovat, jsme vyjeli až nahoru. Cesta dolů byla pro něj trápení – ten prudký úsek se mu nelíbil, bál se a spíš to sešlapal, než aby jel. I když se trochu snažil, bylo vidět, že se bojí. Vždyť byl podruhé na lyžích. Nakonec vydržel lyžovat skoro dvě hodiny a oba jsme si to celkem užili.
Shodou okolností jsme za dva týdny měli možnost jet na víkend do Špindlerova Mlýna. Těšili jsme se oba. Petík hlavně na cestu autem podle navigace. Já hlavně na lyžování. Zatraktivnila jsem lyžování sedačkovou lanovkou. Péťa lanovky miluje, takže to klaplo. Co ale neklaplo bylo to, že jsme šli na velkou sjezdovku a on se bál. Hodně se bál. Na okraji sjezdovky se držel té haldy sněhu a se slzami podle ní postupoval sjezdovkou dolů. Bylo mi ho líto. Věděla jsem, že je schopen tu sjezdovku sjet, ale neuměla jsem mu to vysvětlit. Takže sešlapal asi 50 metrů.
Pak jsem to znovu zkusila:“Pojeď za mnou…. obloučky…“ A on to zkusil. Povedlo se. Lépe, než jsem vůbec doufala. Velkými oblouky za mnou sjel celý zbytek sjezdovky. Rozdělili jsme si to asi na čtyři části. Nakonec si to opravdu užil a já taky.
Tyhle společné chvíle při sportu miluju nade vše. Dává nám to úplně jiný rozměr v zážitcích a komunikaci. Moc u toho totiž nemluvíme 🙂 Snažím se vždycky přizpůsobit vše jemu, jeho chápání a prioritám – takže lyžování pro něj je hlavně o lanovce, o jídle a blbnutí mezi jízdami. Mám opravdu velké štěstí, že je na tom motoricky tak, jak na tom je. Nemálo dětí s PAS (poruchami autistického spektra) má obtíže s hrubou motorikou a takovéhle aktivity jsou pro ně nemyslitelné.
Dříve jsem doufala, že ho taky trochu unavím a bude klidnější večer, když budeme celý den někde sportovat. Ale teď už v to ani nedoufám. Stejně jako jiné děti rychle regeneruje a k tomu ADHD udělá také svoje. Takže po půl dni na svahu je schopen do jedenácti skákat po posteli a dělat ty svoje lotroviny.
Jste úžasní, máma
Díky, mami 🙂 tvoje výchova ….