Když začala karanténa, došlo po nějaké době k omezení počtu osob, které se mohly účastnit různých akcí. V jistém stádiu tento počet dosáhl sto osob. Všichni se s tím prali různě – kina začala promítat pro 99 diváků, i jiné akce se takhle uzpůsobily. Nebyla bych to já, abych nevymyslela nějakou ptákovinu. Rozhodla jsem se, že po dobu karantény nachodíme 101+ kilometrů. Na just 🙂 Brzy nastalo i omezení volného pohybu osob, naštěstí však byl povolen pobyt v přírodě. Atmosféra těch dní byla zvláštní, najednou člověk ani neměl radost, že někoho potkal, najednou jsme začali chodit na méně známá místa, přestože žijeme v Českém Švýcarsku, kde je tolik krásných, avšak velmi známých a frekventovaných míst.
V té době byli v obecné nelibosti lidé, kteří se vrátili z lyžařských zájezdů v Itálii. Údajně sem přivezli první nákazu – jako by se to sem jinak nedostalo…
Protože mám vždy na vše odpověď a pořád vymýšlím nějaké legrace, jednou takhle v lese, když se k nám blížila skupina lidí, mě napadlo, že když zakašleme a řekneme Bon giorno, bude les jen náš – všichni se od nás budou držet stranou. Černý humor, já vím. O to černější, že se toho Petík hned chytil. Dnes je to víc než dva měsíce a pořád to trvá. Já už bych tedy skoro zapomněla, ale on vždy, když někdo kýchne nebo zakašle, zavolá: „Bon giorno!!“
Vzhledem k tomu, že všechny kratochvíle, které jsme si obvykle užívali, byly nedostupné, museli jsme tedy každý den vyrazit někam na výšlap, aby se Péťa trochu vybouřil a neskákal ještě v půl jedenácté večer salta na posteli. Naštěstí je Petík zvyklý chodit na výlety a dlouhé procházky, takže s tím nebyl problém. Spíš se už vždy těší, kdy a kam půjdeme.
Vyhledávali jsme opuštěná místa, zapadlé kouty a snažili se vyhnout lidem.
Péťa ty vycházky trávil většinou sám – šel před námi a zpíval si, nebo hlásil stanice metra či zastávky vlaku. Nevím, podle jakého klíče si vybírá dopravní prostředky. Nicméně každou tu vycházku „projel“ docela slušnou trasu.
Vznikla řada fotek, na kterých je sám na odlehlých místech. Když jsem jich měla už pěknou řádku, vytvořila jsem mu na Facebookové stránce album, které jsem nazvala Chlapeček, který chodí (skoro) sám po světě. Opravdu na těch místech byli lidé jen sporadicky.
Téměř pokaždé jsme řešili naše oblíbené téma Kdy už skončí ta nemoc?
Naše výlety byly od kratičkých procházek městem, které měly kolem 3 km až po túry 8 a více km, na kterých jsme se podívali i na místa, kam by nás za normálních okolností snad ani nenapadlo jít.
Poté, co se otevřely obchody s cyklistickou výbavou, jsem znovu objednala kolo a přidali jsme i výlety na kole.
Takže jak je naším dobrým zvykem, nakonec jsme se snažili si ty dny i přes tu celkově komplikovanou situaci užít…
Celkem jsme zdolali přes 400 kilometrů a ani v létě nebudeme zahálet.