Čtení

Spousta rodičů je pyšných na to, když jejich děti začnou brzy s písmenky. Mám na mysli to, když batole deklamuje písmenka, která vidí. Já si myslím, že u hodně dětí jde o hru s písmenky nejdříve na základě tvaru jako s obrázky. Hlubší smysl asi dvouleté děti nechápou. I Péťa se o písmenka začal zajímat celkem brzy. Aby ne, když je vidíme denně kolem sebe vlastně všude. Samozřejmě jsem ho v tom podporovala, protože čtení je beze sporu důležité. Nejdříve šlo o hry, které byly nápodobou a pracovalo se spíš s těmi tvary. Měli jsme různé skládačky a vkládačky, kde byla písmenka, ale klidně tam mohly být třeba jen geometrické tvary. Bylo by moc složité mu vysvětlovat opravdový význam písmen, takže mi tahle cesta přišla fajn.

Jenže jsme u toho nemohli zůstat navždy. Takže v předškolním období jsme se písmenkům začali věnovat trochu víc. Už jsem mu cíleně říkala, jak se které písmenko nazývá a ukazovala mu je v různých situacích – na billboardech, na tričkách, na knihách, na výrobcích. Kupovala jsem pak hračky a hry s písmenky záměrně, aby jimi byl obklopen. Zkoušela jsem mu to zprostředkovat i sluchově a dávat důraz na počáteční písmenka slov, aby si to spojil. Byla to cesta dobrá, ale zdlouhavá. Nicméně jsem to nevzdávala a pořád dokola opakovala, aby si to zafixoval. Vůbec jsem si neuměla představit, jak se jednou naučí číst. Velmi komplikovaně jsem mu vysvětlovala různé souvislosti a stejně většinou vůbec netušil, o co jde. Bylo nutné vše podpořit názorným příkladem a vše pokud možno vizualizovat. A také vždy záleželo na jeho ochotě pracovat a schopnosti se soustředit. V tomto směru má velmi kolísavé tendence a tím pádem i výkony.
Aneb jeden den génius, druhý den … no opak génia, řekněme.

S blížícím se nástupem do školy narůstaly moje obavy, jak to bude se čtením, když nerozumí běžným věcem, které mu říkám. Našla jsem úžasnou nabídku – Kurz přípravy pro předškoláky. Nabídka byla v místním Zpravodaji, hned jsem tam (s obavami) psala email. Paní, která kurz vedla, mi velmi vstřícně odpověděla. Domluvily jsme se a Petík začal do kurzu chodit. Hodně mě překvapilo, že byl jediný. Takže si každý týden užíval individuální lekci předškolní přípravy, která byla naprosto úžasně vedená a vyhovovala jeho potřebám. Byla jsem za tuhle možnost neskonale vděčná. Věnovali se matematice, grafomotorice, jemné motorice a samozřejmě došlo i na písmenka.

Byly to krásné týdny. Začala jsem pomalu věřit, že i tu školu nějak dáme.

Postupně jsme se začali seznamovat i s malými písmenky a přiřazovat je k velkým. Naštěstí vše bylo na základě vizualizace, takže to šlo celkem dobře.

Potom už jsme začali pracovat s celými slovy a přiřazovat pojmy k předmětům. Slova jsem mu četla, ale vždy jsem se snažila, aby se na ně také díval a osvojoval si, jak které slovo vypadá a přišel na to, že se skládá z písmenek, jejichž spojením získáme pojem, který má nějaký význam. Pravdou je, že ty významy mu moc neříkaly.

Postupně jsme zjišťovali, že z písmenek jdou skládat slova. Péťa se naučil napsat svoje jméno a psal ho všude. Velkou radost měl z razítka se svým jménem, které dostal k Vánocům.

Následovala už škola. Začala práce se slabikami. Stříhali jsme – tedy já a konečně jsem mohla zaperlit, že už umím stříhat rovně podle čáry – a učili se, jak slabiky vypadají a jak se čtou. I na tohle jsou hry, takže o práci nebyla nouze. Jen Petík už neměl do práce doma tolik chuť, protože ze školy chodil unavený. Ale i tak jsme si nějaký čas na práci navíc vždycky našli. Aspoň chviličku.

K mému velkému překvapení a potěšení slabiky zvládl docela dobře a snadno – rozhodně snáz, než jsem očekávala. Čtení dvouslabičných slov šlo také vcelku hladce. Na konci první třídy už hezky slabikoval – pravda, neměl nejmenší tušení, o čem čte.
Tím pádem nebyl schopný bez pomoci řešit třeba slovní úlohy a bojoval s vlastivědou a prvoukou. Ten minulý čas je asi předčasný – má to tak dodnes, i když se vše pomalu zlepšuje.
Je třeba ocenit trpělivou práci paní učitelky a paní asistentky, obě dělaly vše pro to, aby Petíkovi pomohly.
Na konci druhé třídy už četl více méně plynule.

Jeho technika čtení je opravdu skvělá (video zde), přečte i poměrně složitá slova, která vidí poprvé.
V nové škole si děti vedou čtenářský deník. Mají za úkol každý měsíc přečíst jednu knížku a pak si udělat jednoduchý zápis. V září jsme tedy začali. Knížky vybíráme spolu. Snažím se ho trochu vést v tom výběru, takže bereme knížky s kratšími příběhy, které aspoň trochu zná a nemá z toho úplný guláš. Se zápisem mu pomáhám a obrázky kreslí sám – přeci mu ten deník nezkazím 🙂

Teď dočítáme Pejska a kočičku. Pohádky jsou dlouhé, takže mu s tím trochu pomáhám. Obvykle se ujmu role kočičky a čtu její repliky. Petíka to takhle baví. Leckdy se snaží měnit hlas, aby odlišil přímou řeč. Jindy mu zase naprosto splývají slova a věty do jediného intonačního celku.

Snažím se si s ním o těch pohádkách povídat – někdy ne moc úspěšně. Například nedávno ráno:
„Petí, líbila se ti včera ta pohádka, kterou jsi četl?“ 
„Ano.“
„A pamatuješ si, co se stalo pejskovi?“
„Ano – měl nemocnou nožičku a kočička mu to zavázala.“
„To jo, ale co se mu stalo?“
„To nevím, mami.“
„Na co šlápl?“
„Na hovínko??“
„Ne, na střep!!!“

O pejskovi a kočičce

U první knížky jsem ho do čtení musela trochu nutit. Naštěstí si na to zvykl a teď se čtení dožaduje každý večer. Jen chce číst jedině se mnou. Babička už podnikla několik jemně manipulativních pokusů o společné čtení, zatím však vždy neúspěšně.

Jak už jsem psala výš, Petík moc neví, co čte. Chystám takový experiment, který celý zdokumentuji. Jen na to potřebuji trochu času a vhodný text a příležitost.

2 názory na “Čtení”

  1. Veru, ty jeho obrázky jsou moc krásné. To snad ani není možné, jak hezky kreslí. Slyšela jsem ho jen krásně zpívat, tak teď vidím, že má i další umělecké nadání. Snad ho to malování i baví….? Káťu a Škubánka vystihl perfektně. Je to můj nejoblíbenější večerníček, hlavně od té doby, co jednoho Skoroškubánka máme z útulku. Píšeš krásně. Hltám každé tvoje písmenko a těším se na článek o Péťově fenomenální paměti….

  2. Veronika Holečková

    No…, na 11 let mi to zas taková krása nepřijde. Ale já jsem náročná i na sebe… Nevím, jestli se tomu dá říkat umělecké nadání – každopádně má obrovský dar nápodoby. Je schopen napodobit téměř dokonale jakýkoli zvuk a hodně podobně obkreslit obrázek podle předlohy. K té paměti se jistě dostanu 🙂
    Moc děkuji za komentáře, je to milé a také ráda vidím, že to někoho baví a zajímá.

Napsat komentář: Veronika Holečková Zruš odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.